Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Začněme malým shrnutím. Český průmysl stagnuje a jeho současná výkonnost je na stejné úrovni jako před sedmi lety. A to žijeme v zemi, která se definuje jako průmyslová a závislá na vývozu. Inflace nám z hodnoty našich peněz ukrojila za posledních pět let skoro 40 procent. A ještě jeden zásadní fakt je třeba uvést: Na všechno si půjčujeme. Český stát utratí každý den o tři čtvrtě miliardy víc, než vybere.
Lidé se teď pomalu začnou vracet z dovolených a děti za chvíli zasednou do školních lavic. To je ta pravá situace, v níž si leckterá profesní skupina začne pod hrozbou stávek nárokovat nejprve pozornost a pak vyšší příjmy. Jistě to budou učitelé a zdravotníci. A nelze vůbec vyloučit, že se přidají i všichni státní zaměstnanci.
Hlavním odborářským argumentem pravděpodobně bude, že reálné příjmy se za posledních pět let snížily. Charakteristické pro tuto situaci je, že si toho můžeme koupit méně (někteří i mnohem méně) než v minulosti, i když v peněžence máme nominálně více peněz.
Předpokládám, že vláda odborářům ústy premiéra odpoví, že zde byla řada objektivních důvodů, kvůli nimž jsme se všichni museli uskromnit. Znáte to, nejprve covid, pak válka na Ukrajině a s tím spojená energetická krize a ještě k tomu následná inflace. A jistě se také dozvíme, že nebýt zodpovědné vládní politiky, mohlo být daleko hůř.
Od opozice se dozvíme přesný opak. Žádný konstruktivní názor ovšem nepřinese a spolupracovat také nebude. To ostatně ukázala už při řešení důchodové reformy. Nic než negace koaličních řešení a populistická prohlášení.
Vládu tedy čeká horký podzim. Bude nucena rozdávat dárky ve formě vyšších platů. A bude přitom balancovat na tenké hraně udržení deficitu státního rozpočtu a souběžného uchlácholení nespokojených. Opozice se bude dobře bavit a sčítat přibývající hlasy.
To všechno přitom mohlo být aspoň částečně za námi, pokud by hned na začátku svého mandátu přišla vláda s připravenými reformami. Naše země by nyní mohla už třetím, nebo aspoň druhým rokem fungovat efektivněji. Jenže toto zadání koalice nezvládla. A odvaha k nutným reformám jí také chybí.
Dříve než se na podzim bude vyhrožovat stávkami (nebo stávkovat), měli by iniciátoři protestů stejně jako ministři, kteří by jim chtěli ustoupit, navrhnout, kde peníze na zvýšení platů uspoříme. Zatím se v tomto ohledu neděje nic.
Hospodářství už pět let klopýtá. Politici z vlády i opozice se mohou přetrhnout v sebechvále. A mnozí občané se z nejasných důvodů domnívají, že navzdory nedobře fungujícímu státu mají jakýsi přirozený nárok na zvyšování svých reálných příjmů.
Inu, nemají. Na zvýšení reálných příjmů bychom si měli nejprve vydělat, nikoli si na něj půjčovat. A pokud nám to nejde, pak bychom měli vládu donutit k reformám, anebo ji v rámci demokratických postupů vyměnit.
Nejvíce krátkozraké je půjčovat si na vlastní spotřebu a o nutných změnách místo jejich uskutečnění pouze mluvit.
