Článek
Jen málokdy se stane, aby v názorové rubrice Seznam Zpráv došlo k takové shodě jako v případě hodnocení problémů české vědy a přidruženého akademického světa. Komentátoři a experti vyjádřili přesvědčení, že v oblasti máme systémové nedostatky, které nám brání dostat se aspoň na evropskou špičku.
Názory byly napsány, po nich několik tisíc diskuzních příspěvků a… toť vše. Praktické pokračování se zřejmě nechystá.
Prezident republiky jmenoval do čela ministerstva pro vědu, výzkum a inovace Marka Ženíška, politika bez větších akademických nebo vědeckých zkušeností. Svým způsobem to bylo taktické. Nominující strana se tím tentokrát vyhnula blamáži s kvalitou jeho případné vědecké práce.
Ministr se uvedl několika standardními politickými floskulemi a za základní úkol označil přinést do vědy více peněz. Vše nabylo nepříjemně tradičních politických rozměrů. Proč nepříjemně? Protože cílem ministra, který chce ve vědě něco udělat, nemůže být extenzivní přidávání peněz do systému, ale jeho zásadní reforma.
V tomto smyslu visí ve vzduchu několik aktuálních otázek. Jaký recept má ministr proti produkci zcela bezcenných textů, které se u nás vydávají za vědecké a fungují jako výtahy k akademické kariéře? Jak ministr naloží s výzkumnými pracovišti, která po léta nic kloudného neprodukují? Jak zařídí, aby se státní peníze opravdu dostaly k lidem dělajícím kvalitní výzkum, a nikoli k vědeckým funkcionářům zastávajícím všechny myslitelné pozice a funkce? Nic z toho nezaznělo. Vypadalo to, jako by nový ministr v souladu s klasikem nesměl ani naznačovat.
Je však třeba objektivně říct, že cesta k nápravě by byla nesmírně těžká. Akademická obec by se na ministra zlobila, protože by penězovody obrátil od většiny k menšině. Ukázalo by se, že o kvalitě všichni mluví, ale málokdo ji produkuje. Mohlo by se provalit, jak benevolentní jsme při udělování vědecko-pedagogických titulů nebo jak málo vědeckých prací jsme schopni dostat do špičkových vědeckých časopisů patřících k desetině těch nejlepších. Uviděli bychom, jak si mnozí renomovaní čeští akademici mohou o této úrovni vědeckého bádání nechat pouze zdát, ale přesto už desítky let čerpají státní peníze a své okolí se snaží držet v přesvědčení, že za nimi cosi kvalitního zůstává.
Stačí se podívat na články o bývalém rektoru Tulejovi či bývalém děkanu Ševčíkovi. Právě tito docenti jsou nyní symboly nekvalitní publikační činnosti, ale ve skutečnosti jsou pouhou viditelnou špičkou ledovce. Dalších 90 procent, jak víme, se skrývá pod hladinou.
Ve sportovní paralele by se úvodní slova nového ministra pro vědu dala interpretovat tak, že budeme nadále podporovat především borce z krajských přeborů namísto fotbalistů na úrovni Ligy mistrů. Přičemž politickým cílem je navyšování rozpočtu (kvantity) namísto upřednostňování menšího počtu pracovišť, programů a projektů s jednoznačným důrazem na nejvyšší kvalitu.
Na konci dne bude věda nadále oblíbenou náplní politických sloganů, v nichž už desetiletí doplňuje zdravotnictví nebo školství. Nicméně na to, než přijde silný reformátor s potřebnou politickou podporou, si zřejmě budeme muset projít ještě většími krizemi. Covid stejně jako následný pokles českého hospodářství byly pořád slabými podněty k realizaci zásadních změn.
Obávám se, že schopné české mozky budou dál odcházet do zahraničí, zatímco u nás budou přežívat nejrůznější organizační struktury z minulého století. A číst si budeme v desítkách českých (pseudo)odborných časopisů neúnavně šířících (pseudo)odborné texty.
Všichni uvnitř systému to vědí. Přesto bude akademická hra na císařovy nové šaty pokračovat. K potřebné změně totiž nepomohou ani další miliardy, ani uhlazené politické řeči. Pomůže jen hluboká reforma.
