Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když česká média informují o zdravotnictví, snaží se zpravidla najít cosi, co nazývají hlubokým lidským příběhem. Dokonce se v této souvislosti někdy používá zkratka HLP. V podstatě to znamená, že popíšou strastiplnou cestu pacienta za uzdravením, v níž hrají velkou roli i zdravotníci, kterým se podaří nějaký obtížný, nejlépe chirurgický zákrok. Může to připomínat detektivku v několika větách nebo minutách. Předem víme, jak to dopadne, a přesto to diváky zaujme, vzruší a nakonec potěší.
Pokud bychom však opravdu chtěli najít příběhy, v nichž se nejvíce zachraňují životy, pak bychom museli hledat jinde, a to na místech mnohem nudnějších. Ve zdravotnictví totiž platí, že nejlepší je vůbec neonemocnět (nazýváme to primární prevencí), anebo při již rozvinutém onemocnění se vyhnout jeho dalšímu rozvoji a komplikacím. Tomu říkáme prevence sekundární.
Základní rizikové faktory všech nejčastějších onemocnění v rozvinutém světě jsou léta známé a příliš se nemění. Obvykle vedou ke smrti nebo invaliditě choroby srdce a cév a s nimi související cukrovce, nádorům, některým onemocněním neurologickým a také onemocněním průdušek a plic. Pro laika může být překvapující, že všem těmto onemocněním lze více či méně předcházet tím, že nikdy nebudeme kouřit, budeme štíhlí, budeme jíst zdravá jídla a vyhýbat se alkoholu, budeme se každodenně hýbat, udržovat dobré vztahy s okolím, a pokud možno se vyhneme stresům a nespavosti. Když se to takto vyjmenuje, zdá se to být extrémně jednoduché. A navíc platí, že ani nejlepší mozky současné medicíny zatím nic lepšího nevymyslely.
A teď se podívejme na českou realitu. V potlačení kouření jsme sice jakýsi pokrok udělali, avšak mladá generace přešla na e-cigarety. Čtvrtina českých dospívajících trpí nadváhou, což je více než dvojnásobek oproti předchozím generacím. Dvě třetiny dospělých mají nadváhu nebo jsou obézní. To má za následek asi milion českých nemocných s cukrovkou, která se podílí na rozvoji celé řady dalších chorob.
Nebudu zabíhat do detailů, ale v primární prevenci máme opravdu veliké rezervy. V rámci jakéhosi zprůměrování a s jistou mírou nepřesnosti lze říct, že vzdělaní, bohatí a ve velkých městech bydlící lidé žijí zdravějším způsobem než ti ostatní. Socio-ekonomický status tím dosáhl historického paradoxu, když se poprvé v dějinách stali lidé bohatí hubenějšími než chudí.
A co bychom tedy měli dělat, abychom situaci zlepšili a dotáhli se například na státy severozápadní Evropy, kde žijí o několik let déle než my? Především bychom měli naše děti naučit, aby se každý den hýbaly, nejedly vysokoenergetická jídla, nepily sladké nápoje a nekouřily. Skoro to vypadá, že bychom se do jisté míry mohli inspirovat v antice, kde škola vedla k ideálu jednoty těla i ducha. Jakmile člověk získá určité návyky v dětství, pak se jich pravděpodobně nikdy nezbaví. Například tabákové firmy o tom dobře vědí.
S dospělými je situace teoreticky jednodušší, ale prakticky složitější. Rizikové chování máme dobře popsané, ale politici jsou jen výjimečně ochotni zavádět opatření, která by byla výhodná pro společnost, ale riziková pro ně samotné. Proto se dosud hovoří o případných, ale vlastně zanedbatelných bonusech, avšak diskusi o malusech se všichni vyhýbají. Pokud by se u nás narovnal systém zdravotního pojištění a jako takový by fungoval, pak by se bonusy i malusy uplatňovaly stejně jako v jiných druzích pojištění. A nemuseli by je vymýšlet politici a úředníci, jako se o to snaží nyní, ale pojišťovny by je zavedly samy.
Pro celou společnost by to bylo principiálně mnohem výhodnější než současné hledání a částečné hrazení léků proti obezitě nebo nesystematické placení různých parciálních a rádoby preventivních programů, o jejichž skutečné efektivitě může mít člověk velké pochybnosti. Česko si při nich i nadále tloustne a desetiletí s tím není schopné cokoliv zásadního udělat.
Do celého názorového spektra kolem prevence patří i ti, kteří v médiích šíří názor, že se tímto způsobem dají rychle ušetřit peníze. Nedají, prakticky vše by i při optimálním vývoji trvalo deset let a déle. A pak také někteří politici vyvolávají iluzi, že stát se o lidi komplexně postará, přičemž je tím však nenápadně odrazují od větší zodpovědnosti za vlastní osud.
Z české hry na prevenci závažných onemocnění se stalo politikum. Trochu zjednodušeně se přitom dá říct, že by stačilo učit děti zdravě žít a pro dospělé zavést zdravotní pojištění se zohledněním všech individuálních rizik. Po mnoha letech bychom pak mohli žít nejen déle, ale i kvalitněji. Oč jednodušeji to zní, o to dále se od tohoto cíle nacházíme.
