Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Probudilo mě zvonění telefonu. Volal pacient, kterého znám už čtrnáct let. Je to osmdesátiletý, velice moudrý vesnický veterinář, jemuž jsem opakovaně léčil nemocné srdce. Během let se ze vztahu pacient-lékař postupně stal vztah dvou přátel.
Nyní mi telefonoval a přerývaným hlasem se se mnou loučil. „Umírám, sbohem,“ řekl mi suše a bez patosu. Znělo to jako z nějakého filmu, jenže já přitom na vlastní uši slyšel, jak těžce se mu dýchá. Zavolat sanitku rezolutně odmítl. Vydal jsem se za ním z Prahy do vesnice na jižní Moravě a našel ho ve velmi zbědovaném stavu. A vlastně právě v tu chvíli vše začalo.
Vyšetřil jsem ho a zjistil, že jeho srdce bije pomalu. Příliš pomalu na to, aby to dlouhodobě bylo slučitelné s normálním životem. Zavolal jsem kolegům na kliniku do Brna. Měli jakousi konferenci, ale telefon mi zvedli a slíbili, že se o něj postarají. Poté jsem telefonoval na záchranku a tam mi sdělili, že nemocného do Brna převézt nemohou, protože ho musí dopravit do nejbližšího zařízení, a tím je Velké Meziříčí. On ale potřebuje kardiostimulátor, trval jsem na svém.
Všichni, s nimiž jsem mluvil, to chápali, jen se obávali porušit interní pravidla. Nakonec mi předali vedoucího operačního střediska a já poznal, že na druhé straně telefonní linky je empatický člověk se zájmem o neznámého pacienta, který potřebuje pomoc. Okamžitě zareagoval. Za šest minut byli na místě dva zdravotníci v sanitce a odvedli výbornou práci. Stejně jako brněnští kardiologové v Nemocnici u svaté Anny.
A před týdnem jsem se svým přítelem telefonoval a on v tu chvíli kácel strom na zahradě. „Musím ale pomalu,“ tvrdil s úsměvem.
Střih. Média stále plní kauza motolské nemocnice. A její hlavní aktéři představují zcela jinou tvář českého zdravotnictví. Je to něco jako odvrácená strana Měsíce, kam se člověk ze Země nikdy nepodívá.
Více k tématu:
Znám tu nemocnici, pracoval jsem tam 27 let a poslední roky jsem opakovaně psal o mnohých nesnázích, které jsme měli. Například o nemocných hospitalizovaných za plné rekonstrukce nemocnice.
Představte si pacientské pokoje s okny na jih uprostřed letního žáru. Okna jsou z důvodu rekonstrukce pláště budovy zalepená folií a nesmějí se otvírat. Na budově je lešení a na něm dělníci vytrhávají vnější izolaci a občas přes stržené fólie hledí do pokojů. Hluk během dne a především nesnesitelné horko v neklimatizovaných pokojích připomínajících svým principem fóliovníky. Jenže hospitalizováni jsou nemocní lidé, často zcela nepohybliví a bezbranní. Napadlo by někoho, že v těchto podmínkách platí, že pacient je na prvním místě? Nebo motolské heslo „Sloužíme generacím“?
A ještě jinak. Představte si následující situace: na sále se přes hluk sbíječek vzájemně neslyšíme. Vypadne elektřina, nenaskočí náhradní zdroj, zůstáváme ve tmě a v pacientově srdci máme jen napůl rozvinutou chlopeň. Ze stropu sálu během roku desetkrát za sebou teče voda, protože se v horním patře kdosi osprchoval. Opakovaně pracujeme v pacientově srdci, stojíme přitom ve vodě a sálové sestry pobíhají kolem a vytírají. Jindy do lékařského pokoje skrz okno propadne cihla.
Ne, to není sci-fi, ani pouhá nadsázka. Na to vše jsem si bývalému řediteli opakovaně stěžoval a čas od času jsme pro management vyplňovali formuláře pro hlášeni mimořádných událostí. Bylo to marné, provozně-technický náměstek a někteří další si z toho dělali jen legraci. Byl by to nekonečný seriál o druhé tváři české nebo spíš motolské medicíny, o níž se nemluví a média o ní nepíšou. V lepším případě o ní možná ani neví.
Na druhou stranu jsem si však naprosto jistý, že většina lidí, s nimiž jsem během své kariéry pracoval, odváděla opravdu dobrou profesionální práci. Někteří dokonce skvělou. Právě tak jako v popsaném případě kolegové na jižní Moravě. To je však skutečná péče o lidi, opravdová medicína a ta se odehrává, symbolicky řečeno, na té přivrácené, tedy viditelné straně Měsíce. Z ní na činnost bílých límečků vidět není.
Tento dvojaký stav českého zdravotnictví bude trvat do té doby, než si aspoň částečně pojmenujeme skutečný stav věcí a než se odehrají strukturální změny uvnitř trojúhelníku vymezeného politickými zájmy, byznysem a sociálním kapitálem plynoucím ze zvláštní péče o VIP pacienty zvané „kuliši“.
Pokud se totiž na tomto trojúhelníkovém hřišti umíte pohybovat, pak jako ředitel nemocnice můžete v Česku přežít všechny možné vlády i s jejich různorodými premiéry. I oni totiž potřebují vyšetřit a léčit svá srdce, játra, prostaty nebo bolavá záda. A tím se mění na další zavázané kulichy, z nichž někteří dokonce i dnes v médiích vděčně vzpomínají, jakou péči jsme jim v Motole poskytli.
Ano, opakovaně jsme při tom porušovali princip rovnosti všech pacientů – lepší službu si přitom oficiálně nikdo zaplatit nemohl. A tak vznikl systém protekčních pacientů, kteří za pomoc platí vlivem. On vlastně ani nevznikl, pouze od doby socialismu nikdy nepřestal fungovat. Také tehdy bylo vše oficiálně bezplatné, ale pohlaváři si v Praze nechali postavit zvláštní nemocnici. Luxus, ale pouze pro vyvolené partajní špičky.
Kdo do současného systému sáhne, udělá z českého zdravotnictví normální službu a ze státních nemocnic standardně řízené podniky s miliardovými obraty, ten by měl dostat metál a u jeho hrobu na Slavíně by se jednou měly klanět celé generace bílých plášťů. Velice totiž potřebujeme komplexní zdravotnickou reformu, kterou bych si s nadsázkou dovolil označit jako „české zdravotnické obrození“. Současný establishment by se měl přestat tvářit, že to nevidí a nic takového neexistuje. Je to pokrytecké.
