Článek
Před pěti lety jsem šel ráno do práce, tedy do nemocnice, s myšlenkou, že nová virová infekce zabije v mé věkové kategorii asi jedno až dvě procenta z těch, kteří se nakazí. A protože já i moje kolegyně a kolegové jsme pracovali na velmi exponovaném místě, pak se nakazíme určitě a… Dodnes jsem obětavým přístupem zdravotníků z té doby příjemně překvapen a dodnes ho obdivuji. Byla to ta nejpozitivnější zkušenost z té doby. Ostatní byly podstatně horší.
Postupně přicházelo více ověřených informací a my se dozvěděli, že s úmrtností je to naštěstí jinak. V České republice jsme se nakonec nakazili zřejmě všichni, mnozí z nás opakovaně, zemřely desetitisíce lidí a celá společnost si prošla takovými traumaty, že na tu dobu nechce nikdo vzpomínat a prakticky nikdo o ní nepíše. Zdánlivě snad z toho důvodu, že vše podstatné již napsáno bylo. Obávám se však, že nebylo. Z covidu-19 jsme se totiž poučili jen málo.
Nebudu se rozepisovat o ekonomických důsledcích, jež některé země již dávno překonaly. Česko se od covidu hospodářsky jen potácí, a navíc žijeme na astronomický dluh. Za neméně důležité považuji důsledky, které jsou na první pohled téměř neviditelné a současně i obtížně měřitelné.
První z nich je prohlubující se nedůvěra ve stát. Pro svobodomyslné občany bylo traumatizující, že kdosi svým nepříliš kvalifikovaným rozhodnutím uvězní obyvatele v určitém okresu nebo uvnitř hranic naší země. Představa o svobodě pohybu tím dostala řádně na frak. Zvláště pak, když za takovými a ještě dalšími rozhodnutími stál „muž v červeném svetru“, tedy tehdejší ministr vnitra, v jehož expertizu v podobné situaci nemohl věřit snad vůbec nikdo. Jenže absence jakékoliv odbornosti byla patrná i na manažerech mnohých nemocnic. Aspoň v případě té mojí tomu tak bylo.
Stejnou nedůvěru však vyvolal i nesoulad v názorech akademické komunity. Texty podepsané váženými profesory mívaly obsah, za který by se nemuseli stydět ani profesionální dezinformátoři. Jinými slovy, část akademické komunity z nejrůznějších důvodů odborně selhala a nadělala paseku v hlavách občanů, z nichž mnozí si dodnes nejsou jisti, zda jeden z největších objevů v historii medicíny, tedy očkování, je vůbec přínosný.
Lidé – a zvláště ti mladí – získali nedůvěru i v nejobyčejnější rovnici pracovního života. Peníze dostáváme za práci a do práce dnes chodíme zpravidla pětkrát týdně. V zájmu zachování sociálního klidu shazoval tehdy stát peníze takzvaně „z vrtulníku“ a rozdával je na všechny strany proto, aby ukázal, že je schopen postarat se o všechny. V danou chvíli to pomohlo, dlouhodobě to velmi uškodilo. Všechny možné profese si navykly na práci z domova a trvalo několik let, než se ukázalo, že ve většině případů je tento přístup neefektivní.
Další lekcí covidu bylo zjištění, jak jednoduše jsou masy lidí manipulovatelné. Od počátečního nadšeného zpívání zdravotníkům, šití neúčinných roušek používaných i na volných prostranstvích, až po nepochopitelnou popularitu nejrůznějších antivaxerů. A k tomu všemu negativní role médií, jež pro větší sledovanost či čtenost dávala stejný prostor odborně zcela marginálním názorům, jako těm představujícím skutečný hlas vědy.
Poslední zkušeností, o níž se prakticky nemluví, je zvláštní druh nezodpovědnosti a ztráty lidské sounáležitosti. Na jedné straně se šily již zmíněné roušky a zdravotníci v určitých dnech či týdnech pracovali opravdu na více než sto procent, současně jsem ale slýchával o tajných večírcích nebo společných garážových sledováních televizního programu. Ta společenská mince měla opravdu dvě strany. Obětavost versus bezskrupulózní egoismus.
A na závěr si musíme položit otázku, zda jsme se od té doby nejen poučili, ale současně i připravili na příští pandemii? Obávám se, že nikoliv. Koronavirus připravil o život desetitisíce lidí, zchudli jsme, částečně si odvykli pracovat, ztratili velkou část důvěry ve stát, politiky i akademiky, ale připraveni na příští pandemii nejsme. A to přitom platí, že taková situace někdy v budoucnu skoro jistě znovu nastane.
