Článek
Nemůžeme se z toho vymotat. Zdravotnictví v médiích vypadá jako symbol vyjednávání o platech, případně podílech na koláči jménem zdravotní pojištění. Nic jiného jako kdyby neexistovalo a ostatní problémy tvoří pouhou stafáž téměř tři dekády trvajícím přetahovaným, kolik budou zdravotníci brát.
Že to však vůbec nekoresponduje s realitou práce zdravotních sester nebo lékařek a lékařů, snad nemusím zdůrazňovat. Zvláště ti mladší chodí do práce s cílem, že budou svým pacientům pomáhat, a celá řada z nich to také skvěle dělá. Jsem přesvědčen, že takových je většina. A věřte, že toto nemá být nějaká levná agitka nebo typická floskule zdravotnických funkcionářů. Myslím, že je to realita, jak jsem ji aspoň já více než tři dekády v nemocnicích vnímal.
Mediálního pokrytí se však zpravidla dostává pouze sporům o platy a jednotlivým, medicínsky většinou zcela nereprezentativním případům. Ty mají dokumentovat buď naši domnělou výjimečnost, anebo těžký osud jednotlivých pacientů. O celém systému však vypovídají pramálo.
Podívejme se na několik aktuálně „významných“ událostí našeho zdravotnictví.
Nemocniční lékaři si loni vymohli zvýšení platů a několik dalších – zpravidla zcela oprávněných a racionálních – ústupků ze strany Ministerstva zdravotnictví. Původním mottem této akce byla přepracovanost lékařů ve službách, po navýšení platů se však všichni do práce vrátili a o přesčasech, jejichž množství systémově stále neodpovídá našim zákonům, se mluvit přestalo. Až bude třeba vyjednávat o dalším navýšení platů, znovu se tato karta vytáhne. Nevypadá to tedy jako zásadní problém, ale spíš jako pouhá záminka k nátlaku na vládu.
Praktickým lékařům se zdálo, že letos dostali málo přidáno, a tak pohrozili stávkou. Ministr jim vyhověl a část finančních prostředků přelil z balíčku určeného na drahé léky do balíčku pro praktické lékaře. Aby to pro veřejnost nevypadalo tak prostince, opatřila se celá událost několika větami o nutnosti systémových změn ve zdravotnictví. Ty se nedějí už 30 let, takže je téměř jisté, že se nebudou dít ani po schůzce šéfa praktiků s ministrem.
A brzy za ministrem přijdou další a po nich další. Téměř kdokoliv, kdo tam v tomto volebním období šel, si pokaždé něco odnesl. Přinejmenším slib.
Aby nedošlo k nedorozumění, nechci tím říct, že si praktičtí lékaři nezaslouží více financí nebo že nemocniční lékaři mají i nadále překračovat zákonem daný počet přesčasových hodin. To by ve 35. roce svobodného, demokratického režimu a současně i právního státu opravdu dělat neměli. Chci tím naopak vyjádřit, že zákony se mají dodržovat, medicínští odboráři mají tlačit na lepší pracovní podmínky a manažeři zdravotnictví jim mají vysvětlovat, kde jsou jejich priority a jak oni vidí spravedlivé a efektivní rozdělování prostředků.
Jaká je však realita? Nemáme souhrn práv pacientů, kterých by se ve skutečnosti mohli domáhat. Na šachovnici zvané zdravotnictví sledujeme mnoho subjektů, ale jejich aktivity zpravidla směřují pouze k obohacení nějaké konkrétní skupiny, nikoliv k lepší struktuře zdravotnického systému, a tím k lepší péči o pacienty. Vždy a všude se v první řadě mluví pouze o penězích a pak, aby to vypadalo lépe, se věnuje několik vět celému systému. Jenže to nestačí, protože právě pacient má být jeho středem a cílem veškerého snažení. A tento pacient nám ze všech podobných uvažování a jednání vypadl. Není, kdo by se ho zastal a hájil jeho zájmy.
Cynik či pragmatik se nyní může pousmát a pomyslet si cosi o nepraktickém idealismu. Jenže právě jeho absence vedla ke stavu, v němž pacienti prosedí hodiny v čekárnách státní nemocnice a její ředitel se stížnostmi na šestihodinová čekání vydává směrnici, že nesmí přesáhnout dvě hodiny.
Proč se nemluví právě o tom? Proč také nemluvíme o třicetistupňových teplotách v letních měsících v pokojích nepohyblivých nemocných, odkázaných na to, že je někdo nakrmí a dá jim napít? Proč nemají nárok na klimatizované pokoje? Proč provozujeme areály nemocnic, které jsou už sto let zastaralé a koncepčně už nikdy moderní nebudou, ledaže by se zbouraly a na jejich místě postavily nové?
Takovými otázkami bych mohl popsat mnoho stran, ale realita je taková, že ve zdravotnictví se aspoň zdánlivě pouze vyjednává o platech, mzdách a úhradách. Ostatní jako by zajímavé nebylo.
A toto všechno můžeme vyřešit pouze tím, že přijde ministr zdravotnictví, jenž bude s velkou podporou premiéra celý systém opravdu reformovat. Taková změna by netrvala rok a pravděpodobně ani pět let. Spíše deset a byl by to proces spojený s velkými otřesy, nepříjemnými jednáními, stávkami a mnoha dezinformacemi nátlakových skupin. Ale cosi by se konečně dělo a mělo by to určitou předem narýsovanou trajektorii.
Zatím se pouze potácíme v řešení víceméně provozních problémů a všechny bolestivé body českého zdravotnictví se s naprostou pravidelností odkládají, aby se po určité době zase vrátily, a to s ještě větší naléhavostí. Při tlaku médií a určité části zdravotnické komunity se pak konkrétní krize řeší bezodkladně. To vypadá nejčastěji tak, že se zdravotníkům přilepší na platech a oni se pak tváří, že problém je aspoň dočasně vyřešen. Není, se systémem se totiž při takové příležitosti nic nestane a pacienti o tom ani neví.
Jednou větou řečeno: Velice postrádáme dlouhodobou koncepci zdravotnictví, jež nebude pouhou sbírkou hesel, kterou dnes umělá inteligence vytvoří během několika vteřin.
Vracím se tedy na začátek. Pokud veřejnost nechce být věčným svědkem pouhého dohadování o přelévání peněz ve zdravotnictví a chce hezčí a efektivnější nemocnice i ambulance, musí tlačit na politické špičky, aby konečně přišly s reformou. A druhým zásadním bodem je, že v právním státě není možné tolerovat systémové nedodržování zákona. Pokud tedy nějaká nemocnice není schopna zajistit provoz v rámci současné legislativy, její management by ji měl zavřít, protože jinak by mu měl hrozit postih. A na to vše by měl dohlédnout zřizovatel takové nemocnice.
Je to nepříjemné? Ano, ale jen podobný tlak může znamenat, že by se ledy konečně pohnuly.
