Článek
Vstoupil do mé ambulance a v ruce držel popsaný papír. Brzy z něj začal číst jednu otázku za druhou, a když jsem asi na deset z nich odpověděl, uklidnil se a nechal se vyšetřit. Nicméně hned poté následovala další smršť otázek, tentokrát zaměřená na jeho diagnózu. Jedna jeho srdeční chlopeň fungovala špatně a bylo třeba ji opravit, v horším případě vyměnit. To vše už věděl, ale přesto se chtěl znovu ujistit, že tomu tak opravdu je. Podrobil mne tedy dalšímu výslechu.
Když jsem prošel i touto částí té zvláštní, u nás zcela netradiční procedury, tak mi konečně vysvětlil, že je Čechem vlastnícím americkou firmu, lékařům příliš nevěří, a když už musí absolvovat operaci srdce, tak by to mělo být tam, kde to umí nejlépe na světě.
Mluvili jsme o tom dlouho a pacient hned poté pověřil jednoho z manažerů své firmy, aby se měsíc věnoval otevřeným zdrojům, z nichž by zjistil, kde se daná operace dělá s nejlepšími výsledky.
Po měsíci práce vznikl rozsáhlý dokument ukazující přibližně dvacetinásobné rozdíly v úmrtnosti mezi jednotlivými pracovišti. A také celkem nepřekvapivý fakt, že nejlepší výsledky reportují na Mayo klinice v americkém Rochesteru. Tam se (i na mé doporučení) nechal později operovat.
Mimochodem vážně zvažoval, že by vzniklý seznam doplnil o další operace a každoročně by ho vydával jako knihu. Škoda, že to tehdy neudělal.
Operuje vám srdce a vy ani neznáte jméno
Stalo se to před dvaceti lety, a přesto si příběh tohoto pacienta pamatuji dobře dodnes. Posledních téměř třicet let se totiž pacientů po kardiochirurgické operaci ptávám, zda vědí, kdo je operoval. Než bude čtenář číst dále, nechť si zkusí tipnout, kolik z pacientů dokáže tento dotaz správně odpovědět. Je to totiž důležité a o mnohém to vypovídá.
Jméno svého operatéra znal pouze jeden z deseti pacientů. A ani tento jeden zpravidla neznal jeho erudici, výsledky nebo zkušenosti. Proto je ten pacient z úvodu tak raritní a pozoruhodný.
V našem systému se pacient neptá, snad aby se na něj nikdo nehněval, zato pozoruhodně věří osobám v bílých pláštích. A těch se zase na výsledky neptají ani jejich nadřízení manažeři, ani pojišťovny. Takový systém je ve společnosti unikátní. Kupujeme-li si totiž cokoliv, zvažujeme vždy poměr ceny a užitku.
Ne tak v českém zdravotnictví. Tam většinou nic neplatíme, ale také se na nic neptáme. Důvodů může být více než jen strach nebo pocit nepatřičnosti. Kdybychom měli pocit, že si službu kupujeme, přišlo by nám normální se na ni podrobně vyptat, případně ji odmítnout a zeptat se jinde. Jenže právě tento druh uvažování by už bylo možno nazvat „klientským“. Na rozdíl od „pacientského“ s typicky paternalistickým vztahem na ose lékař–pacient.
Zreformovat zásadně české zdravotnictví se od revoluce nepodařilo žádné vládě. Pokusů bylo dost, ale nakonec zůstalo jen u proklamací. Mimo jiné proto, že ministr býval zpravidla rychle vyměněn, a nejlepší strategií, jak v úřadě nějakou dobu přežít, nebyla legislativní ofenziva, ale defenziva.
Na druhou stranu ale také platí, že pokud by se v naší zemi našlo dost pacientů podobných tomu z úvodu, pak by se o kvalitu péče museli více zajímat úplně všichni – od začínajícího sekundáře až po ministra.
Dokud se nestane právě toto, pak se celý systém bude i nadále topit v netransparentnosti a pacienti nebudou vědět, na koho se mají obrátit. O to víc však budou drnčet telefony na stolech zasvěcených s typickou první otázkou rozhovoru: „Neznáš prosím tě někoho, kdo by uměl… ?“
