Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je to názorová past, napadá mne pokaždé, když čtu o českých zdravotních pojišťovnách rozdělujících ročně přes 500 miliard korun ze zdravotního pojištění. Většina diskuzních příspěvků pod takovými články vyznívá v tom smyslu, že mít více než jednu zdravotní pojišťovnu je enormní luxus spojený s živením nadbytečného manažerského aparátu.
Pokusím se vysvětlit, proč je tento názor mylný, a začnu několika otázkami. Víte, proč je dobré mít více obchodních řetězců, když by stačil jeden? Proč mít více bank, půjčoven, sportovních klubů a já nevím čeho ještě? Odpověď je jednoduchá: protože konkurence je jedním z hlavních motorů pokroku a rozvoje lidské společnosti. Toto paradigma se starší část z nás ve škole sice neučila, ale ve svobodné společnosti má všeobecnou platnost.
V principu existují dva druhy systémů financování zdravotnictví. V jednom funguje zdravotní daň, a ta je přerozdělována jednou institucí, jež si může říkat všelijak, ale v podstatě by to klidně mohlo být jedno oddělení Ministerstva financí. Jeho výhodou jsou nízké náklady na provoz, stabilita a zdánlivá rovnost všech občanů v přístupu k péči. Zjevnou nevýhodou je absence konkurence a také potenciální podřízenost aktuální politické moci. Typickým příkladem země s Národní zdravotní službou nahrazující konkurenci zdravotních pojišťoven je Velká Británie, jejíž systém je považován za špatně fungující a většina Britů to bohužel dobře ví.
Druhou možností je konkurence jednotlivých veřejných nebo soukromých subjektů, což je vlastně obdoba toho, co platí u jiných druhů pojištění. Zdravotní pojišťovny sice pracují ve velmi regulovaném prostředí, nicméně příjmy mají vyjednány se svými klienty a na oplátku zajišťují zdravotní služby dle své nabídky. Výhodou je lepší přístup klientů k medicíně šité na míru, nevýhodou je jeho horší stabilita. Ne všichni prostě dokážou hospodařit dobře a může se stát, že občas někdo zkrachuje. Příkladem takového systému je Německo nebo Nizozemsko.
V České republice nemáme ani jeden z popsaných modelů. Na trhu se sice pohybuje sedm zdravotních pojišťoven, ale ve skutečnosti se jejich služby prakticky ničím neliší. Jedná se tedy spíše o systém monopolní (Všeobecná zdravotní pojišťovna) s uměle vytvořenou konkurencí ostatních pojišťoven. Silná regulace státu, který určuje příjmy – tedy výši zdravotního pojištění – i výdaje, o nichž každoročně rozhoduje ministr zdravotnictví, neumožňuje jakékoliv rozumné podnikání a konkurenci.
Jinými slovy, systém někdejší proměny českého zdravotnictví se ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám zasekl uprostřed cesty a od té doby se nepohnul ani zpět k socialismu, ani nepokročil směrem k tržním principům. A protože v tomto podivném stavu setrvává již desetiletí, nemůže to být náhoda.
Jeho hlavní výhodou je určitá stabilita vyznačující se tím, že v posledních letech jednotlivé pojišťovny nezkrachovaly. To bylo zajištěno výrazně rostoucím přílivem financí do zdravotnictví, nikoliv však efektivitou systému samotného. V posledních dvou letech přenastavila vláda finanční toky tak, že výdaje překračují příjmy, a výsledné saldo tak pravděpodobně povede některé pojišťovny k zániku, respektive ke spojení s pojišťovnou jinou. Pokud se nic zásadního nezmění, tak to v nejbližším roce či dvou uvidíme.
Veřejnosti budou tyto kroky pravděpodobně prezentovány jako ozdravné a monopol Všeobecné zdravotní pojišťovny tím opět zesílí. Nic z toho však nezlepší české zdravotnictví ani péči o pacienty samotné. Ti, stejně jako klienti kterékoliv jiné služby, potřebují konkurenci na trhu zdravotního pojištění vedoucí k nižším nákladům a vyšší kvalitě služeb. Teoreticky skutečně můžeme přistoupit na systém pojišťovny jediné, ta by však musela být očištěna od všech anomálií, jichž je české zdravotnictví plné.
Uvedu aspoň jednu. Jen málokdo mimo zdravotnickou komunitu totiž například ví, že pojišťovny platí za zcela stejnou činnost různým poskytovatelům péče jiné ceny. Ano, za naprosto identického a ničím zvláštního pacienta (představme si nemocného s náhradou kyčelního kloubu) dostane jedna nemocnice třeba o desítky tisíc korun více nebo méně než zařízení sousední. Roli přitom nehraje kvalita poskytované péče, ale velikost nemocnice a také řada různých subjektivních faktorů.
Až tedy někdo opět spadne do informační pasti a bude tvrdit, že musíme mít pouze jednu zdravotní pojišťovnu, a pak bude lépe, nechť si to ještě jednou dobře zváží. Modelově bychom sice mohli mít jedinou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu pracující ve standardních podmínkách, ale daleko lepším systémem by bylo více navzájem si konkurujících pojišťoven. Ano, právě tak, jak to ze světa většinou známe.
Nyní ale nemáme ani jedno. Na zdánlivém trhu je jeden státně-monopolní moloch obklopen několika nesamostatnými satelity a kvůli politické citlivosti se o neefektivitě systému většina aktérů bojí i jen mluvit, natož ho zásadně zreformovat. Pokud tento postsocialistický model od základů nezměníme, nepokročíme při rozvoji českého zdravotnictví dál.
