Článek
Jedna moudrá poučka v medicíně praví, že obecně přijímaná pravda označovaná jako paradigma platí právě jen do té doby, než je nahrazena paradigmatem novým. Jinými slovy, jen máloco má trvalou platnost a musíme se smířit s tím, že pokud dnes léčíme pacienty nějakým způsobem, dříve či později to budeme dělat jinak a pravděpodobně lépe.
Proto by se lékaři měli držet nejen publikovaných faktů, ale ještě více kritického myšlení, které by jim mělo signalizovat, pokud by něco v obecně přijímaném narativu poněkud skřípalo. A ještě cosi do tohoto úvodu patří – totiž pokora. Kdo ji v medicíně nemá, ten z přebujelého sebevědomí začne dělat chyby.
Před více než dvaceti lety popsali Dunning s Krugerem, že lidé s nízkými schopnostmi v určité oblasti mají tendenci svoji výkonnost nadhodnocovat. Dá se to vyjádřit slovy, že nekompetentní neví, že je nekompetentní, a je přesvědčen, že ve skutečnosti je aspoň nadprůměrný. Naopak ten, kdo něco umí dobře, má tendenci sám sebe podceňovat a přeceňovat výkonnost ostatních. A dodávám ještě klíčový detail. Nekompetentní svůj pohled nezmění, ani když je konfrontován s realitou, kdežto kompetentní je své hodnocení schopen korigovat.
Banální a dobře popsaný příklad týkající se většiny z nás je sebehodnocení řidičů. Jen málokdo o sobě skromně řekne, že řídí podprůměrně. Jenže nadprůměrní nebo dokonce výborní nemůžeme být přece všichni.
V nemocničním prostředí mohou být příkladem mladí lékaři, ale samozřejmě zdaleka nejen oni, kteří si občas nejsou schopni připustit, že jim chybí jak určité dovednosti, tak i zkušenost, a své nekompetence si nejsou vědomi. Toto období sebeokouzlení nazývám doktorskou pubertou a stejně jako téměř každý zdravotník s ním mám bohaté zkušenosti. Naštěstí je to stejné jako s pubertou v běžném životě a toto období má svůj začátek i konec.
mohlo by vás zajímat
Celospolečenský význam tohoto pravidla však tkví v něčem zcela jiném. Existují dobře zdokumentovaná fakta, jako je účinnost očkování proti infekčním nemocem, špatné zvládnutí druhé a všech dalších vln koronavirové pandemie Českou republikou nebo ekonomický propad naší země včetně žalostného stavu letošního státního rozpočtu a neschopnosti uvést hospodářství na předcovidovou úroveň.
K tomu ještě připomínám nezvládnutou inflaci, která nezvratně znehodnotila korunové úspory každému, kdo nějaké měl. Prožili jsme tři relativně těžké roky a zdaleka ne všechno se nám v nich povedlo.
Přesto, tváří v tvář neoddiskutovatelné realitě, jsou mnozí stále schopni tvrdit opak a někdy se v tom dokonce vzájemně ujišťovat. Jako kdyby nám chyběla nejen schopnost vidět četná selhání posledních let, ale aspoň trochu se z nich poučit. Nekompetentní zkrátka neví, že je nekompetentní, a svůj názor nejen nemění, ale s jistou nadutostí dále šíří (ano, právě tady je ta absence pokory avizovaná v úvodu).
Už dlouho jsem neslyšel, že by za společenské a hospodářské neúspěchy posledních let byl někdo ochoten převzít byť jen částečnou zodpovědnost. A ani s vědomím, že nikoliv vše se v životě podaří, nenacházím na politické mapě nikoho s rozumně formulovanou sebereflexí a pokorou. Doufejme, že pravým důvodem nejsou slova z titulku tohoto článku.
