Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Stalo se to před půl rokem na semináři o českém zdravotnictví. Jeden z ředitelů odboru na ministerstvu dostal zdánlivě jednoduchou otázku, která zněla: „Co jste za poslední dva roky na ministerstvu udělal?“
Byl jsem překvapený, jak ho něco tak banálního a prostě řečeného vyvedlo z míry. Dokonce natolik, že se uchýlil k odpovědi o tom, jak různí lidé na úřad telefonují a on jim na jejich otázky odpovídá. V místnosti bylo několik desítek lidí a všem bylo opravdu trapně. Za samotného pana ředitele, ale i za pouhou přítomnost u jeho odpovědí. Jak kdysi pravil premiér Stanislav Gross: „Bylo to tak křišťálově čisté, že ani křišťál křišťálově čistější být nemůže.“
Z toho semináře jsem si odnesl dvě lekce. Tou první bylo, že tento konkrétní státní zaměstnanec nebudí dojem schopného člověka, a tou druhou, že na rozdíl od mnoha lidí ve státní správě ani neumí předstírat, že něco opravdu dělá.
A nyní se dostávám k meritu věci. Ministr Ivan Bartoš se rozhodl, že jeho klíčovou agendou bude zjednodušení a digitalizace stavebního řízení. Pokud by se mu to povedlo, mnoho lidí by ho za to velebilo. Je to velký úkol. Stavební řízení nejen u nás, ale i na dalších místech zbyrokratizované Evropy trvají měsíce až roky a tím se výrazně liší od našich severoamerických nebo asijských konkurentů.
Ministr Bartoš však logicky narazil. Nejprve musel věc politicky prosadit, pak najít vhodný tým a nakonec to celé odpracovat. Vzhledem k tomu, nakolik tento cíl spojil se svou politickou kariérou, tak ho ani v nejmenším nepodezírám, že by se problému dostatečně nevěnoval.
A jak to dopadlo? Jako obvykle. Po spuštění digitalizované verze stavebního řízení se můžeme dočíst, že to celé nefunguje, anebo funguje špatně. Stavebníci a architekti si stěžují a ministr slibuje, že během týdnů se vše zlepší. Bude zajímavé pozorovat nejen to, jak se mu to opravdu povede, ale také, jak ho to do budoucna politicky poškodí a jakou zkušenost si ze spolupráce se státní správou odnese.
Kromě prvoplánové kritiky ukazuje Bartošova kauza i něco jiného. Stát totiž v podobných projektech selhává naprosto pravidelně a chtělo by se říct, že prakticky vždy. A je tomu tak z mnoha systémových důvodů, které částečně leží mimo agendu jednotlivých ministrů a jsou dlouhodobé. Mimo jiné zahrnují odměňování, kvalitu lidí ve státní správě, jejich pracovní nasazení a také určitý „ministerský ekosystém“, v němž se prostě nikdo nepředře.
Pokud je tato situace určitému politickému matadorovi již předem známa, pak jeho pragmatickou reakcí bývá, že nedělá prakticky nic (rozumějte prosím – nic důležitého a náročného) a nejrůznější drobnosti či přímo prkotiny vydává za zásadní problémy a jejich řešení za úspěchy. Jde jen o to, jak je schopen danou problematiku komunikovat.
Ano, bohužel se skutečně jedná o to, jaký příběh si k ní vymyslí. Když se mu to nepodaří tak, jako zmíněnému řediteli z úvodu textu, je vše marné. Když však politik přesvědčí voliče, že pro ně cosi udělal, ačkoliv neudělal prakticky nic a zásadním problémům se vyhýbal jako čert kříži, má vyhráno.
Proto je mi na některých i zprvu nevydařených státních projektech sympatické, že se o ně někdo aspoň pokusil. Současná doba těmto průkopníkům nepřeje. Zdá se, že je mnohem výhodnější být autorem vágních pohádek než pracovat na velkém problému, což je ze začátku spojeno s mnoha nezdary, ale po měsících či letech se to nakonec ukáže jako přínosné.
Myslím, že právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč se v některých oborech již léta nedaří jakékoliv reformě. Daní ministři by totiž museli jít s kůží na trh a předvolební proklamace aspoň částečně proměnit v realitu. A to může být rizikové.
Může to znít tedy divně, ale poděkujme každému, kdo má smělé plány a s nějakou reformou to aspoň zkouší. Většina ministrů neudělala ani to.
