Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Píše se o tom léta. Politické elity si žijí ve svém světě a zájmy voličů je zpravidla zajímají především v době, kdy se ucházejí o jejich hlas. V principu to vypadá tak, že vyhlásí svůj politický program, ale jeho pozdější realizace už poněkud pokulhává. Jindy ovšem žádný konstruktivní program ani nemají a zaštiťují se pouze jakousi negací svých oponentů. To podle vkusu a stupně ovlivnitelnosti svých voličů.
A přesně v době, kdy vlivem blížících se voleb nebo nějaké krize přitahují větší pozornost veřejnosti, začnou politici také více naslouchat radám svých marketérů a mění některé své vnější znaky. Tím prvním jsou šaty, které, jak známo, dělají člověka.
Podívejme se na pár slavných příkladů podobného chování. Americký prezident Barack Obama si v důležitých dobách sundával při setkáních s voliči sako i kravatu a v rozhalené košili si s nimi vřele potřásal pravicí. Že se to nedělo zcela spontánně, dokládá pozdější přiznání šéfa jeho prezidentské kampaně Davida Plouffa. Podobně neformálně se v mnoha situacích snaží vypadat i Emmanuel Macron, upřednostňující občas ležérní oblečení, nebo polovojensky vypadající Volodymyr Zelenskyj.
Tato strategie však zdaleka není jen mužskou výsadou. Také Angela Merkelová volila maximálně jednoduchý styl oblečení, pokud se měla setkávat s občany, a stejně jednala dokonce i Margaret Thatcherová.
A nyní zpět domů. Minulý týden zalila Českou republiku velká voda a při pohledu na náhle neformální oblečení některých politiků – jejich mikiny nebo svetry – jsem si nemohl nevzpomenout na maskáče někdejšího ministra vnitra Stanislava Grosse při povodni v roce 2002. Tento šikovný technolog moci se tehdy díky tomuto zdánlivě vojenskému oblečení stylizoval do role rozhodného vůdce, kterým však v žádném případě nebyl.
Podobně bizarně vypadal i červený svetr dalšího ministra vnitra o osmnáct let později. Jan Hamáček se jím snažil prezentovat svou rozhodnost a aktivitu v době společenské nouze. Že to naší zemi nakonec k ničemu nebylo a covidovou krizi jsme oproti jiným evropským zemím nezvládli dobře, není třeba připomínat. Maskáče ani svetry problémy neřeší.
Až nás tedy namísto skutečných odborníků na výkyvy počasí a jeho důsledky budou o povodni informovat politici s ustaranými tvářemi a ležérně rozepnutými svetry, protože ani „neměli čas si je zapnout a upravit se“, vězme, že historie má tyto situace již dobře zmapované. Byly tady v minulosti, jsou tu s námi a s námi budou i v budoucnu. Dějiny ukazují, že až na úplné výjimky se tím vážným situacím nijak nepomůže. Tento vnější znak však každému pozorovateli dává zprávu, že situace je opravdu vážná.
A když je situace vážná, měli by se lidé semknout a bez zbytečných gest pomáhat jeden druhému. To může být reálná cesta, jak z krize ven.
