Článek
Učebnici cizího jazyka, kterou jsem naposledy používal před třiceti lety, mi teď do rukou vložila náhoda. Podíval jsem se do slovníčku na jejím konci a zhrozil se. Zkratky jako JZD nebo RVHP by se dnes nejspíš hodily do televizních kvízů a správně by je dešifrovala pouze starší generace. Ale podobně mi zněly i výrazy jako tábor mládeže, státní statek, nedostatkové zboží, fronta, sektorová kuchyně, výhody socialismu, Sovětský svaz.
Jazyk je živá hmota a logicky odráží svou dobu. Proto si dnešní mladí lidé ani nemohou být vědomi, jakou že jim to osud přihrál výhodu, že se podobná slovíčka nebo slovní spojení nemuseli nikdy učit.
Místo výrazů charakterizujících období socialismu se dnes učí ze standardních učebnic angličtiny, což z nich nedělá nutně jen občany naší země, ale potenciálně světoobčany. Díky angličtině budou moci žít a pracovat, kde budou chtít.
Na jeden zajímavý postřeh při studiu tohoto cizího jazyka jistě brzy přijdou (pokud už na něj nepřišli). Existují totiž slova, která čeština používá velmi často, ale angličtina je téměř nezná. A samozřejmě to platí i naopak. Myslím, že tyto rozdíly o nás cosi vypovídají.
Jedním z námi oblíbených výrazů je slovo problém. Ano, angličtina ho zná rovněž, ale používá ho jen zřídka a pouze v krajním případě. Vzpomeňme například na slavnou větu z kabiny rakety Apollo 13: „Houstone, máme problém!“ Nesnáze prostě ještě problémem nejsou, to už by se muselo dít něco opravdu závažného.
O to častěji však angličtina používá slova jako podporující (supportive) nebo výzva (challenge). Zdánlivě to vypadá jako pouhé hraní se slovy, ale právě frekvence, s jakou jsou tyto výrazy v obou jazycích používány, mi připadá symbolická. Mimochodem, pokud bychom v češtině použili zmíněná slova výzva nebo podporující, pak by to znělo poněkud šroubovaně a vystavili bychom se podezření, že jsme opisovali z jakéhosi anglického textu. Asi tak, jako když v češtině něco označujeme za kriticky důležité. Většinou však o žádnou krizi vůbec nejde a je to prostě jen velmi důležité.
Zajímavou jazykovou dvojici tvoří i české daňové přiznání a jeho anglický překlad tax return, což by se dalo doslova přeložit jako návrat daně. Český výraz přiznání mi totiž chtě nechtě připomíná přiznání se k jakési nepravosti nebo prohřešku (v daném případě k tomu, kolik peněz jsem vydělal), po němž by zřejmě mělo následovat nějaké pokání.
A ještě jeden zajímavý český výraz ve mně prvoplánově budí nepříjemný pocit. Je jím nepěkné slovo ojetina. V anglickém překladu se totiž tento výraz mění v pre-owned car, což znamená auto, které dříve někdo vlastnil. Toto vyjádření je nejen elegantnější, ale rovněž i přesnější, protože ojetina vlastně ojetá vůbec být nemusí. Jen prostě už byla vlastněna a zřejmě i používána někým jiným.
Čeština má ovšem angličtinou nepoznanou libozvučnost zdrobnělin. Dokonce si troufám říct, že někteří lidé, a dokonce i spisovatelé/ky se v nich přímo vyžívají. A tak se nebydlí v domě, ale v domečku, nejezdí na chatu, ale na chatičku a nepoužívá se k tomu auto, ale autíčko. A samozřejmě nesmíme zapomenout ani české lékaře, kteří v podobném duchu neléčí srdce, ale srdíčko. Je už jen otázkou času, kdy se dočkáme expertů na jatýrka nebo ledvinky.
Znalci by podobných jazykových srovnání našli jistě spoustu a je otázkou, co by z nich vyvozovali. Jsem přesvědčen, že jistou symboliku to má. Náš jazyk prostě odráží nejen dobu, ale do jisté míry a s nadsázkou i charakter a způsob uvažování těch, kteří ho používají.
