Článek
George Orwell ve své Farmě zvířat popsal symbolický svět, kde si nenápadně, avšak zcela cílevědomě zotročuje jedna skupina tvorů všechny ostatní. Ačkoli se toto téma může zdát fádní, a dokonce může připomínat jakousi ruskou bajku, je obsah této knihy geniální a nadčasový. Dokonce natolik, že svými symboly pasuje i do dnešní doby.
Poslední týdny přinesly do českého veřejného života nový prvek predátorských časopisů a s ním vzájemné osočování politických špiček, který politik–akademik ze které strany publikoval v podobném pseudovědeckém časopisu. V titulcích se míhají jména jako Havlíček, Tuleja, Nerudová i další.
Z otázky, jak vylepšit české akademické prostředí a vědu, se stala politická šarvátka, aniž by přitom ze stranických kruhů vypadl jakýkoliv návrh, jak to zařídit, aby se podobně trapné situace nemohly opakovat. To totiž politické špičky nezajímá. Žijí ve své bublině a tam jsou důležité jiné cíle a jiné motivace. Zdá se, jako by šlo jen o to, jak se vzájemně trumfnout, případně dehonestovat.
Je to proto, že kdosi, koho bych označil za „homo politicus“, tedy člověka politického, se opět projevil. Nejprve tím, že vědu dělá tak, že publikuje bezcenné texty v bezcenných časopisech, aby pak jeho jedinou starostí bylo, zda tyto časopisy byly či nebyly explicitně označeny za predátorské. Přitom smyslem vědy je přinášet nové myšlenky a kvalitu, která hned či v budoucnosti změní náš svět. Nic takového pro homo politicus není důležité. Tomu se jen hodí slušivý titul, který za bezcenné publikace dostal. Pak kráčí vstříc dalším výzvám, větší moci, někdy i vyšším příjmům.
Lidé, kteří si osedlali politického koně, jenž je má vynést k podobným cílům, mají v naší zemi velkou moc. Bohužel nejen tu formální a zákonně definovanou. Podívejme se do Orwellovy alegorie a nalezneme mnohá přirovnání k obsazování vedoucích míst v řídicích orgánech státních podniků, k totální kontrole Všeobecné zdravotní pojišťovny s přímým nebo nepřímým vlivem na půlbilionový zdravotnický rozpočet a obecně k přístupu ke všem místům, odkud se rozdělují státní peníze.
Lidé druhu homo politicus nicméně rozpoznali, že přirozenou společenskou konkurencí by jim mohly být jiné společenské autority. Mohlo by jít o úspěšné podnikatele, špičkové vědce, oblíbené učitele či jakékoli lokální lídry, jimž se však nechce do vysoké politiky, protože se v životě realizují ve zcela jiných oblastech.
Těmto lidem se jejich společenská role vymezí tak, aby nebyli zásadně nespokojeni či utiskováni, ale rozhodující vliv mít nikdy nebudou. Tam, kde jde o moc a peníze, tam sedí homo politicus. Obětavost, pracovitost, všeobecný respekt, nepopiratelný úspěch v oboru – na podobné podněty nemá homo politicus receptory, na to nedbá. Světu sděluje: buď se staň součástí našeho světa politiky, anebo nás poslouchej. Třetí možnost neexistuje.
Je mnoho věcí, které bychom měli změnit či zreformovat. Přineslo by to bohatší, stabilnější, snad i spokojenější budoucnost. Popsaný jev však považuji za problém nad problémy a systémové selhání v uspořádání naší společnosti.
Lidem druhu homo politicus jsme dovolili mít mnohem větší moc, než jim dle platných zákonů náleží. Ani v nejmenším nejde při tomto tvrzení o podporu anarchismu či jakýchkoli antisystémových hnutí. Jde jen o omezení nezdravého vlivu politiků na naši společnost.
Vzhledem k mezinárodní situaci je jednoznačné, že si za tento stav můžeme sami. Pasivitou, nedůsledností, strachem z následků, pokud se člověk ozve. Pro technology politiky je právě takové prostředí optimální k rozšiřování a upevňování moci.
A proto ještě jednou upozorňuji na první odstavec tohoto textu.
