Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ursula von der Leyenová se v čele Evropské komise bude snažit udržet evropský sociální stát na současné úrovni. Míní se tím, že sociální jistoty evropských občanů by měly být zachovány. Potud tedy zpráva z médií sledujících proces ustavení nové evropské vlády a jejího programového zaměření.
Nedávno postihla středoevropský prostor přírodní katastrofa v podobě deště a následných záplav. Několik lidí zemřelo, tisíce jich muselo opustit své domovy. Škody jen v Česku půjdou do desítek miliard korun.
Nicméně vše špatné může být k něčemu dobré. Češi mohli mít konečně oprávněný pocit, že jim stát k něčemu je. Nejen, že si pomáhali navzájem, ale organizováni byli ve strukturách státu – od povodňových komisí, přes vojáky, hasiče nebo záchranáře. Nejen jednotliví občané, ale i stát jako takový zabral a ukázal, proč si ho lidé vymysleli a nadále jeho existenci podporují.
Přijdou však všední dny. Stát od nás opět bude vyžadovat psaní žádostí a hlášení a je jedno, zda se budou posílat datovou schránkou nebo poštou. Nakonec se budou toulat z úřadu na úřad a člověk se při jejich vyřizování opět nebude moci nikomu dotelefonovat a jen tak mimochodem zjistí, že státní úředník v pátek odpoledne už nepracuje a v pondělí dopoledne také ne – takový nenápadně vzniklý čtyřdenní pracovní týden.
Hledat budete jakéhokoliv ochotného průvodce bludištěm předpisů a řetězců jednotlivých žádostí a odhalovat budete ze svého soukromí cokoliv, o co si úředník řekne. Hlavně, ať už to skončí a vy máte pokoj. Pak si třeba za své peníze budete moci na svém pozemku postavit svůj vlastní dům. Nebo si budete moci nechat vyplácet důchod nebo se nechat zaměstnat v sousední zemi. Cokoliv, na co si stát vzal nárok, že bude kontrolovat, povolovat a organizovat.
Ve zdravotnictví nabývá státní moloch někdy až krutých podob. Zajdete za babičkou ležící na interním oddělení a uvidíte nejsmutnější obraz, který se vám v zemi nepostižené válkou může naskytnout. Lidé na konci života živořící v neklimatizovaných místnostech. Privátní pojištění k lepší péči jim však platit nemůžete (tuto možnost přes slib vlády u nás nemáme), a tak, pokud to zvládnete, budete telefonovat, běhat s obálkami a shánět někoho, kdo jim v rámci systému poskytne něco důstojnějšího.
Můžete také přijít na slavnostní otevření nemocničního pavilonu a zjistíte, že soukromý vlastník ho postavil za stovky milionů, kdežto na jiném místě cosi velmi podobného dělá stát za jednotky miliard a na konci stavby ještě zjistí, že zapomněl na dostatečný počet pokojů a lůžek pro pacienty. Při stavbě totiž nebylo hlavní myšlenkou a cílem blaho nemocného člověka, ale beton a sítě spřátelených podnikatelů a politiků.
Údajní příznivci malého státu z pravicových stran za současné vlády zvýšili počet zaměstnanců a je jedno, jakou metodikou je sčítají. Už se nás skoro milion stará o ty ostatní a děláme to… tak nějak průměrně s mnoha postsocialistickými znaky. Školy poskytují vzdělání na mezinárodně dobré, nikoliv však výborné úrovni. Podobně je to se zdravotnictvím, které navíc při prakticky se neměnící kvalitě za poslední dekádu zdvojnásobilo své náklady.
A to jsou pořád ještě dva rezorty, na něž může být současný stát v podstatě pyšný. Lidé tam chodí zpravidla každodenně do práce a musí nějakou činnost vykonávat, protože mají jakousi zodpovědnost. A většinou také pracují s ještě rozumnými termíny. To v systému úředního šimla nebo českého práva „hned“ znamená za měsíc, „brzy“ do roka a „normálně“ se počítá v jednotkách let.
A ještě jednu zajímavou funkci státu je třeba zmínit. To když výkyv počasí, ve skutečnosti tisíciletí známé největší zemědělské riziko, zase sníží úrodu, politici opět bez rozpaků ukrojí ze státního a pošlou zemědělcům dotace. Žádnou spravedlnost za tím nehledejte, pouhý populismus a možnost vzít daně občanů a poslat je tam, kde se to politicky hodí.
Jistě, stát může, ba dokonce musí podporovat některé nepříliš výnosné činnosti tak, aby zajistil své funkce, ale nemůže, ba dokonce nesmí nehorázně sanovat zanedbanou prevenci rizik jednotlivých podnikatelů.
Ale to vše dělá a se svou rozpínavostí již dávno překročil prahy našich domovů. Nakonec to pozná každý, kdo od státu cosi opakovaně potřebuje. A může přitom doufat, že v celé té nepřehledné a částečně nefunkční struktuře se občas najde někdo, kdo nabídne pomocnou ruku a ještě k tomu bude milý a zdvořilý. Ze všech těchto důvodů se obávám, že sociální stát bruselského modelu se nám podařilo vytvořit pouze na papíře, ale nikoliv v praxi.
Aby však tento text nekončil negativně, je správné připomenout, že se na obzoru objevila jedna velká naděje, a tou je umělá inteligence. Nepotřebuje nenápadně prodloužené víkendy ani ministerské vánoční večírky v době národní tragédie. Pracovat může tisíckrát rychleji než lidé, je vždy zdvořilá a už dnes zná naše předpisy lépe než jejich vykonavatelé.
Je však možné, že ji státní nebo evropští byrokraté budou chtít zkrotit natolik, aby k jejímu používání byly opět nutné stohy papíru se správnými razítky. Jistě k tomu budou mít zdánlivě dobré důvody. Ostatně George Orwell o některých z nich psal ve Farmě zvířat, a to už je dobrých osmdesát let.
Evropa této dekády se tedy prozatím stále ještě vyznačuje liberální demokracií, ačkoliv je třeba dodat slábnoucí liberální demokracií, a současně také stagnující či jen mírně rostoucí ekonomikou a především přebujelými státy. Jsou to výzvy, při jejichž řešení se doposud více mluví, než jedná. A to je nebezpečné.
