Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„My jsme Volkswagen, vy nejste,“ skandovalo 16 tisíc zaměstnanců německé automobilky. Stalo se to na setkání s managementem, kde protestovali proti rozhodnutí uzavřít dvě továrny a během následujících dvou let ušetřit v přepočtu 250 miliard korun. Plán je výsledkem situace, v níž německý výrobce čelí poklesu poptávky a tržního podílu především v segmentu elektromobilů. Ty navíc německá firma nedokáže vyrábět za cenu, která by byla konkurenceschopná vůči výrobcům v Číně. Mimochodem Peking letos poprvé plánuje vyvézt ze země víc aut, než jich doveze.
Další čerstvá zpráva z Německa říká, že země bude od příštího týdne nejméně šest následujících měsíců kontrolovat celé své hranice. Je to opatření, které má uklidnit obyvatele znejistěné nejen ekonomickou, ale především bezpečnostní situací zhoršovanou miliony přijatých uprchlíků. V širším kontextu ovšem hraniční kontroly neznamenají nic jiného než vážné ohrožení existence celého schengenského prostoru a volného pohybu osob v Evropě.
Na jiném místě Evropy významný italský politik a bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi prezentoval výsledek své jednoroční práce. Je jím zpráva určená Evropské komisi obsahující analýzu ztráty evropské konkurenceschopnosti na světových trzích, nedostatku inovací, nízké produktivity a možných opatření k nápravě.
Draghi navrhuje chytré každoroční investice ve výši 750 až 800 miliard eur, které by mohly zajistit udržení kroku s globálními konkurenty, jimiž jsou USA a Čína. Současně vyzval k vytvoření společného evropského dluhu na financování projektů, jako je zelená transformace, digitální projekty a obranná politika. Upozornil také na nutnost zajištění klíčových surovin, jako jsou měď nebo lithium.
Současně probíhají složitá jednání při jmenování evropské vlády, kterou nazýváme Evropskou komisí. Když to půjde dobře, vznikne přibližně pět (!) měsíců po evropských volbách. Možná to však bude trvat i déle. K symbolickým událostem popsaným výše se tím přidává další, tentokrát naznačující naši omezenou evropskou akceschopnost.
V neděli se v Praze v diskuzním pořadu Václava Moravce sešli tři ekonomové a ač je každý z nich jiného ideologického ražení a profesně pocházejí z částečně rozdílných prostředí, na lecčem se jednoduše shodli. Česko podle Heleny Horské, Jiří Rusnoka i Jan Švejnara potřebuje zásadní ekonomické reformy. Není kam ustupovat, není na co čekat.
Jenže česká politická scéna, podobně jako ta evropská, si žije svůj vlastní příběh. Rozhodnutím vládních stran si bude nadále půjčovat na svůj běžný provoz (nikoli tedy jen na chytré investice). A zdánlivě zodpovědní politici se při obraně této dlouhodobě neudržitelné pozice ohánějí srovnáváním českého dluhu s jinými zeměmi, které ho mají ještě větší. To vše má zastřít hospodářskou stagnaci, v níž navíc žijeme na dluh.
Na pozadí se ukazuje, že stát přitom nedokáže ani digitalizovat procesy, které na mnoha místech privátního sektoru digitalizovány jsou. Propadáme v oboru racionálních investic a každý měsíc se dozvídáme, kteří politici, nejčastěji na krajské úrovni, byli zase zatčeni. V polovině volebního období prohlásí ministr financí, že stran reforem se už ničeho zásadního nedočkáme a premiér vzpomene na patnáct let starý, neúspěšný pokus jeho strany o reformu zdravotnictví. Prý se tehdy poučili, což jinými slovy znamená, že se zdravotnictvím se nebude dít nic.
Z těch všech dílčích obrázků se zdá celkem zřejmé, že Evropa i Česko jsou na cestě špatným směrem. A zatím nic konkrétního nenaznačuje, že by se s tím tato garnitura politiků byla schopna vyrovnat.
