Článek
Byrokracie nakonec pohltí náš stát a ten zkolabuje, tvrdí s vážnou tváří můj přítel, který poslední dvě dekády podniká. Jiný zase říká, že mu papírování zabírá osmdesát procent veškerého času, který věnuje své firmě. Úřednicko-politický aparát České republiky totiž vytvořil bludiště, v němž se občan nemůže vyznat a je mu zcela vydán na milost.
A podobně jako se státem prohrává český občan, pacient nebo podnikatel, prohrávají poslední volby i koaliční strany s těmi opozičními.
Americký satirik Josh Billings kdysi napsal, že rady jsou něco jako ricinový olej (silné projímadlo) – lehce se dávají, ale těžce přijímají. O těch nevyžádaných by to mohlo platit dokonce dvojnásob. Nicméně české vládě teče politicky do bot a mohla by tak být k dobře míněným radám vnímavější než obvykle.
Podmínky pro podnikání
Potřebujeme podnikatelské podmínky, v nichž se kromě těch účetních nebudeme muset zabývat tisícovkami předpisů a vyplňováním naprosto nesmyslných hlášení. Podnikatelům sdruženým do nejrůznějších organizací už zjevně dochází trpělivost a snaží se politický establishment donutit k nějakým praktickým krokům. Stát však i při dobré vůli není schopen zvládnout ani svůj vlastní aparát. Pokud se o něco pokusí, jako to udělal exministr Bartoš s digitalizací stavebního řízení, pak většinou částečně či zcela selže.
Že by armáda úředníků sama vyklidila pole anebo zjednodušila džungli předpisů, v to doufat nelze. Ale věřím, že umělá inteligence by velkou část úřednického aparátu mohla paradoxně poslat na úřady práce. Jde jen o to, jak rychle tuto možnost stát pochopí a jaký tlak veřejnost nebo podnikatelé vyvinou. Technologický potenciál je v tomto smyslu obrovský.
Skvělé školy
Z dlouhodobé perspektivy potřebujeme především skvělé školy. Nejen ty základní a střední, na tomto stupni ty české tak špatné nejsou, ale především ty vysoké.
K nim patří i výzkum. Jenže v něm máme do světové špičky ve většině případů velmi daleko. V medicíně platí, že je jen málo českých expertů, kteří své výsledky či názory publikovali aspoň jednou v životě coby první autoři v některém z deseti procent nejlepších medicínských nebo aspoň oborových časopisů. A obávám se, že v jiných vědních oborech to může být ještě mnohem horší. Dokonce to došlo tak daleko, že se o tom v akademických kruzích raději ani příliš nemluví, protože by se mohlo stát, že přítomen nebude nikdo, kdo by výše zmíněnému kritériu vyhověl.
Z toho vyplývá, že jen velmi naivní člověk si může myslet, že současným extenzivním přisypáváním peněz do vysokoškolského a výzkumného systému lze toto prostředí zkultivovat a udělat ho efektivnějším.
Pokud by v tomto ohledu mělo existovat příslovečné světlo na konci tunelu, pak by to mohla být nějaká soukromá aktivita s cílem vytvořit elitní vysokou školu. Je to sice úkol na desetiletí, ale v akademickém a vědeckém světě, kde stejně jako ve sportu vítěz bere vše, bychom konečně mohli mít aspoň jedno své želízko v ohni.
Dodržování slibů
Pokud si lze současné české vlády za něco vážit, pak je to především za její prozápadní kurz a podporu Ukrajiny a Izraele, tedy zemí, které byly napadeny svými sousedy. A také za jistý pokus o penzijní reformu.
Na druhou stranu by bylo možné uvést výčet různých přešlapů, ale především nedodržených slibů z předvolebních kampaní, z programového prohlášení a také ze samotného období vládnutí. I to by snad bylo možné do jisté míry pochopit, ale vláda by nejprve musela mít odvahu své chyby přiznat a nelhat o devadesáti procentech splněných slibů.
A ještě cosi. Premiér se svým vyjádřením o německých platech při jeho případném příštím funkčním období zapsal do české historie třetí dekády tohoto století. Jsem přesvědčen, že na tento jeho naivně populistický výrok se bude vzpomínat ještě za mnoho let. Bohužel asi víc než na jeho principiální zahraničněpolitické postoje.
To nejvýznamnější jsem si však nechal až na závěr. Pamětníci komunistických časů vědí velice dobře, jak vypadal takový komunistický aparátčík anebo třeba typický lampasák z filmu Tankový prapor.
A při této vzpomínce se obávám, že kromě tolikrát kritizovaného populismu se v naší zemi šíří i bezuzdné papalášství. Výsledkem je rezignace a stav, při němž mnozí namísto aspoň malého přispění ke kultivaci české společnosti mávnou pouze rukou a jdou se starat jen sami o sebe. Ano, v tomto smyslu se přízrak starých časů opět vynořuje: Ti nahoře mají jen minimální důvěru těch dole, elity nejsou elitami a občan má dojem, že „stejně nic nezmůže“. Ti naivní se pak lehce chytají do sítě zcela nereálných slibů otevřených či skrytých populistů.
A to z mého pohledu nejvíce definuje české prostředí na konci roku 2024.
