Článek
V České republice jsme rádi, pokud máme všichni podobný příjem. Je to zakořeněno někde hluboko v nás a moderně by se mohlo říct, že tento postoj máme přímo v DNA. V reálné praxi to vypadá tak, že příjem pětiny nejvíce vydělávajících byl u nás v roce 2022 jen třiapůlkrát vyšší než příjem pětiny vydělávajících nejméně. Tento fakt už cosi značí – v rámci Evropy jsme více či méně považováni za rovnostáře.
Když se v takto naladěné zemi rozšíří informace o vysokém platu kohokoliv, pak to pro dotyčného nemůže nikdy přinést nic dobrého. Stará česká anekdota totiž říká něco v tom smyslu, že před vlastním prospěchem preferujeme smrt sousedova prasete. Prakticky to znamená, že se ve veřejném prostoru objeví spousta „spravedlivých“, kteří daného bohatce sice přímo neodsoudí, ale každému bude jasné, že brát velké peníze z kapsy státu je tak trochu nemorální. Copak nevíte, kolik berou kuchařky nebo školníci? A co asistenti na některých vysokých školách nebo… Ten výčet je samozřejmě nekonečný a dá se použít v jakékoliv podobě.
Něco podobného se nyní stalo i rektorce Karlovy univerzity. Prý bere 175 tisíc korun měsíčně a ještě si nechala napsat odměny v řádu jednoho milionu. A někteří další akademičtí funkcionáři také. Popravdě, kdo by se nad něčím podobným nepohoršil? K tomu přece nelze mlčet. A proto se přidám i já.
Nejdůležitější v celé této kauze je fakt, že univerzity mající mnohamiliardový rozpočet a desítky tisíc studentů jsou pro každou zemi tím snad vůbec nejdůležitějším, co mají. Pokud to takové univerzitě jde, pak se jedná o skutečné rodinné stříbro, jež si každý stát hýčká. Pokud je tomu naopak, odnese to intelektuální úroveň celé země v příštích desítkách let.
Třímilionový roční příjem šéfky takové instituce je proto naprosto přiměřený a v porovnání se zahraničím nemůže nikoho pohoršit. Vždyť dokonce i přednostové jednotlivých lékařských klinik mající pod sebou přibližně jen stovku lidí mají stejný příjem. A co teprve soukromí lékaři. Podívejte se prosím do nějaké účetní závěrky na internetu. Zjistíte, že ambulantní specialista může mít mzdu vyšší než rektorka nejvýznamnější české univerzity a současně přitom hrozit stávkou za vyšší příjmy.
Pro výchovu intelektuální elity našeho národa však není důležitý plat hlavních akademických funkcionářů, ale odborná úroveň našich vysokých škol. Ta je taková, že těm západoevropským nekonkuruje. Samotná Karlova univerzita se průběžně pohybuje mezi 250. až 500. místem ve světě, což je z hlediska východní Evropy vcelku dobré, ale z hlediska Evropy jako celku ničím zajímavé. A právě toto by mělo být hlavním tématem seriózní a trvalé debaty. Jsme prostě průměrní a je k tomu mnoho dobrých, promiňte, vlastně špatných důvodů.
Ty jsou každému uvnitř systému dobře známé a nemůže za ně ani rektorka Karlovy univerzity, ale v podstatě my všichni, kteří jsme se v posledních dekádách na akademickém životě naší země podíleli. Nepotismus, klientelismus, nadbíhání aktuální politické moci. Zkuste dostat grant, když v grantové komisi sedí stále stejní lidé a ti státní peníze rozdělují sobě a svým blízkým. Jak v této atmosféře chcete přilákat mladé české vědce k návratu domů? Zkuste v Praze vyřknout, že tři lékařské fakulty jsou zbytečné. Kdo by něco takového udělal, spáchal by tím cosi jako dědičný hřích a nikdy by už nebyl hoden akademické podpory. Zkuste poukázat na to, že vědecká rada jisté fakulty deset let v kuse nezamítla jediné habilitační nebo profesorské řízení. Je to tím, že všichni uchazeči byli tak dobří? Jistěže ne.
Věda a vysoké školy by totiž potřebovaly revoluci, nikoliv evoluci. V učivu, způsobech výuky, v organizaci fakult, ale vůbec nejvíce ze všeho v atmosféře, která by znamenala změnu a trvalou snahu o co nejlepší výsledek. Ne že bych něco takového za posledních čtyřicet let nikdy neviděl, ale byly to vpravdě vzácné okamžiky.
Proto je propírání příjmu jedné rektorky nebo jednoho rektora buď krátkozraké řešení parciálního miniproblému české akademické sféry, anebo cosi osobního. Až se budeme chtít zabývat vážnými problémy českých vysokých škol, můžeme si vybrat cokoliv ze shora uvedeného. Nebyla by to diskuze jednoduchá a nikdo by nezaručil, že povede k zásadnímu zlepšení. Přesto jsem si jist, že by byla aspoň k něčemu. Ta současná, zda má rektorka brát ročně milion jeden, dva nebo tři, neposune české vysoké školy nebo českou vědu ani o milimetr.
