Článek
Obyvatelé České republiky si žijí nad poměry. Tím nejjasnějším důkazem je hospodaření státu s ročním deficitem v řádu stovek miliard korun. Velká část čtenářů se bude jistě divit a bude se oprávněně ptát, kde ty peníze vlastně jsou a komu slouží. Nicméně na uvedeném faktu to nemění nic.
Postihla nás totiž jakási duševní choroba, kterou jsme si před dvaceti nebo třiceti lety nedokázali vůbec představit. Zdá se nám, že si můžeme beztrestně půjčovat každý rok na svůj vlastní provoz a nic zlého se přitom nebude dít. Někteří cynici své okolí dokonce uklidňují tvrzením, aby se podívali do ostatních evropských zemí, které jsou zadlužené rovněž. Jako kdyby platilo, že když něco dělají naši sousedé, můžeme si stejnou nepřístojnost dovolit rovněž.
Levicově naladění ekonomové k tomu ještě nedávno dodávali, že si můžeme libovolně půjčovat, protože se ze stávající krize proinvestujeme k lepším zítřkům. Podstatou této strategie byl předpoklad, že stát dobře investuje (hospodaří), a proto své půjčky nakonec zúročí v konečný zisk. Jsem přesvědčen, že to tak není a že stát by se to mohlo pouze v ideálním světě, který však u nás nemáme.
Tato novodobá duševní choroba, kterou jsem právě popsal, svírá mysli mnoha politických, především opozičních lídrů. Ti, místo aby navrhovali, jak se z našich dluhů co nejefektivněji dostat, stále cosi slibují a protestují proti jakýmkoli škrtům.
Kam až to státní organizace se svým hospodařením dokáže dotáhnout, ukazuje příklad České pošty. Ta se nyní pod tlakem insolvence rozhodla zavřít tři stovky poboček, aby ušetřila 700 milionů korun. To celé činí proto, že její roční deficit (ztráta) se pohybuje v řádu jednotek miliard korun. Než by zbankrotovala, raději se samozřejmě zbaví nerentabilního provozu. Příliš však přitom nemluví o tom, jak ostudně dlouhé jsou dnes doby doručení a jak si (ne)vede ve srovnání s řadou soukromých firem, které jsou schopny doručovat zásilky po celém světě v řádu hodin nebo jednotek dnů. Nejen že je tedy ztrátová, ale vázne i její hlavní poslání, kterým je doručování zásilek.
Dopady chystaného zavírání poboček České pošty se nyní v médiích probírají téměř každý den. Ale ve skutečnosti se jedná jen o další článek v řetězci neefektivních státních institucí, které prostě hospodařit neumí. Doposud platilo, že jsou bohužel příliš velké na to, aby je stát nechal padnout („too big to fail“). Ale jezdíte někdy vlaky Českých drah? A srovnávali jste tento zážitek s jízdou vlakem ve Švýcarsku (extrémní přesnost) nebo rychlovlakem v Japonsku, Švédsku, Francii nebo třeba Číně (rychlosti 200–300 km/h)?
Pokud jste to už vyzkoušeli, pak si jistě vzpomenete na kodrcavý pohyb připomínající vlaky mého dětství kdysi před padesáti lety kontrastující s úžasně komfortním pocitem srovnatelným s leteckou dopravou. A stále tedy chceme, aby i za desítky let tady byly zadlužené státní podniky poskytující služby, které čeština označuje výrazem „pod psa“? Samozřejmě že na takto položenou otázku je třiatřicet let po revoluci jednoduchá odpověď. Pokud by totiž ve státních rukou měly podobné podniky kvést, pak už by snad dávno kvetly.
Podobnou kapitolou je podpora státních nemocnic, podpora, o níž se soukromým majitelům zdravotnických zařízení může pouze zdát. Stejně jako řadě jeho předchůdců, také minulému ministrovi zdravotnictví totiž nezbylo nic jiného než některé státní nemocnice oddlužit, tedy jim z kapes daňových poplatníků darovat miliardy korun. V rámci zachování sociálního smíru se jako vždy uplatnilo pravidlo, že co je velké, a ještě k tomu státní, to zkrachovat nemůže a nesmí, protože státní peníze jsou tak trochu všech a přitom nikoho.
Obávám se, že stát se coby hospodář většinou chová jako krátkozraký manažer, který sice zdánlivě cosi plánuje, ale ve skutečnosti řeší pouze to, co právě hoří. Dnes je to pošta, příště to bude cokoli jiného. Dokud si máme od koho půjčit, tak se pořád tváříme, že to až tak nebolí. Neschopnost vidět realitu života na dluh a neschopnost nahlas pojmenovat slabiny hospodaření státu nelze nazvat jinak než naší novodobou duševní chorobou.
