Článek
Začnu symbolickou příhodou. Je to pár let, co proděkan pro výuku na lékařské fakultě seděl v mojí kanceláři a asi hodinu jsme spolu diskutovali, jak nejlépe učit studenty. Měl dobré nápady a bylo zřejmé, že zná i modely z některých slavných univerzit. Na konci rozhovoru však vstal a prohlásil: „No a teď se vrátíme do reality.“ A pak pokračoval v tom smyslu, že žádný skutečně inovovaný model výuky vedení fakulty nepředloží, protože ten by v žádném případě neměl šanci na přijetí.
Vzpomněl jsem si tehdy na hospodská povídání ještě z dob socialismu. Tenkrát se také tlachalo a kritizovalo a většině lidí se zdálo, že nic nemá cenu. Zdá se, jako kdyby čas obrátil svůj běh a podobný nihilismus se do naší společnosti opět plíživě vrátil.
A jsou tu ještě jiné, na první pohled docela nenápadné faktory ovlivňující naši společnost. Například české, takzvaně pravicové strany se chovají levicověji než levicoví američtí demokraté. Když chtějí ODS a TOP 09 prosadit větší flexibilitu pracovního trhu, pak sice zvažují výpověď bez udání důvodu, ale současně doplňují, že propuštěnému bude náležet plat na osm měsíců dopředu. Obávám se, že tento návrh je spíše levicový než pravicový a s pracovním trhem příliš nezahýbe.
České levicové strany se neudržely v Parlamentu a krok po kroku se rozpouštějí v hnutí ANO, které jejich myšlenky degradovalo až na úroveň čirého populismu. Levice se tak nyní jen bezskrupulózně podbízí, pravice si na skutečnou pravici pouze hraje. Odvaha dělat zásadní reformy chybí na obou stranách politického spektra.
Naše země je přitom potřebuje jako sůl. A je příznačné, že když se setkám s lidmi na exekutivních pozicích, pak jsem překvapen, že i oni si jsou celé té patové situace dobře vědomi.
Není to tedy tak, že bychom nevěděli, co máme dělat a co by naší zemi prospělo. Pouze nevedeme žádný myšlenkový souboj a kromě prvoplánového politického marketingu se tu neděje prakticky nic.
K devadesátým létům minulého století máme mnozí velké výhrady. Majetky měnily své majitele často bez ohledu na elementární spravedlnost a stovky miliard za zkrachovalé, lépe řečeno vytunelované banky musel nakonec zaplatit stát, tedy daňoví poplatníci. Jedna věc se však té době upřít nedá – byli jsme schopni a ochotni dělat změny. Někdy chybné, překotné, jindy zcela úmyslně nesprávné a ve prospěch někoho konkrétního. Ale strategické změny byly na pořadu dne.
Odvaha dělat zásadní reformy chybí na obou stranách politického spektra. Nevedeme žádný myšlenkový souboj a kromě prvoplánového politického marketingu se tu neděje prakticky nic.
Schopnost reformovat současné generaci společenských lídrů více či méně schází a žádná politická či jiná společenská síla, která by to mohla změnit, v dohledu není. Ostatně, většina společenských debat posledních měsíců nemá žádnou podstatnou hloubku, ale jen opakující se znaky provinčnosti.
Při jejich výčtu bychom mohli začít u směšných publikačních (pseudo)schopností mnohých akademických funkcionářů (myslím, že se nejedná o náhodný, nýbrž systémový jev), pokračovat můžeme přes tahanice o velmi mírnou důchodovou reformu, jež ve skutečnosti začne fungovat až za více než deset let, a směřovat k již tradičním stomiliardovým deficitům státního rozpočtu.
Stejně jako někdejší fakultní proděkan pro výuku ani naši politici nejsou tak hloupí, aby si neuvědomovali rozpor mezi tím, co by prosazovat měli, a tím, co ve skutečnosti dělají. To jim však nijak nebrání v pokračování populistické polovičatosti – a to ještě v tom lepším případě. Na té druhé straně politického spektra jde o populismus stoprocentní.
Nevypsaný konkurz na silné společenské lídry, kteří by byli schopni inspirovat a pozitivně strhnout své spoluobčany, by tak měl pokračovat. Nic jiného nám nezbývá a pozitivní zprávou pro nás může aspoň být, že na postu prezidenta se to už podařilo.
Vše bohužel nasvědčuje tomu, že současná nehybnost a absence hlubších reforem nás nevedou do postavení premiérem deklarované „křižovatky Evropy“, ale spíše ušmudlaného skanzenu.
