Naletěl každý druhý. Dezinformace se šíří i léčí jako virus, popisují experti

S dezinformacemi, tedy záměrně šířenými nepravdami a polopravdami, je to podobné jako například s koronavirem. Pokud se ve veřejném prostoru objeví nějaká nová a nečekaná – krátkodobě se proti ní dá bojovat „lockdownem“, jako se o to pokusila česká vláda, když dočasně vypla dvě desítky webů, které Vojenské zpravodajství označilo za dezinformační.

Takové opatření ale nestačí, podle expertů oslovených Seznam Zprávami je pouze nouzové a může problém jen oddálit, případně snížit škodu. I tak je ale takový radikální řez přinejmenším problémový, což letos poprvé uznal i Městský soud v Praze, když uznal, že vypnutí minimálně jednoho z webů bylo nelegální.

„V oblasti dezinformací jsme se posunuli podobně jako s koronavirem – oscilujeme okolo hranice kolektivní imunity. Podobné je to s dezinformacemi. Pokud je nová falešná zpráva jen drobnou modifikací nějaké původní, pak jí to k šíření příliš nepomůže, už ji umíme prokouknout. Pokud je to ale něco zcela nového, začínáme si znovu budovat správnou reakci,“ popisuje pro Seznam Zprávy Tomáš Rosa, bezpečnostní matematik a kryptolog Raiffeisenbank.

Tezi kryptologa potvrzují data od společnosti Ipsos. Z průzkumu, který probíhal koncem října a zapojilo se do něj celkem 1001 Čechů starších 18 let ze všech krajů, vyplynulo, že většina Čechů už někdy dezinformaci uvěřila. Více než 31 procent lidí dokonce uvedlo, že se jim to stalo vícekrát. Pětina lidí si naopak myslí, že na dezinformaci nikdy „neskočila“.

„Překvapivé to není, jsme nakonec jen lidé. Je otázkou, do jaké míry se můžeme zlobit na jednotlivce a do jaké míry je to odpovědnost většího celku, například státu. Každý z nás by měl dodržovat základní informační hygienu, ale kromě toho musí také žít svůj život, věnovat se svému povolání a tak dále. Nemůžeme chtít, aby byl každý profesionálním ověřovatelem dezinformací,“ doplňuje Rosa.

Na druhou stranu sami dezinformátoři jsou podle kryptologa pod neustálým tlakem přicházet s novými a neokoukanými metodami. Podobně jako patogeny potřebují proces „mutace“ k obejití imunitního systému.

„Je to nekončící zápas dobra a zla, ve kterém si žádná ze stran nemůže říct, že už má navždy vyhráno,“ dodává Rosa.

Češi vnímají, že nejvíce propagandy a dezinformací k nim putuje z Ruska. Na rozdíl od nakažlivých nemocí je u dezinformací velmi těžké sehnat užitečná data. Třeba taková, jaká měl stát o počtu nakažených koronavirem, podle kterých se pak rozhodoval, jaká opatření proti viru použije.

„Asi by byly nutné časté monitorovací průzkumy. Kromě odhadu dopadu a plánování obrany proti dezinformačním aktivitám existuje u diskutovaných modelů bohužel často zjevná možnost jejich dvojího užití. Dají se totiž velmi dobře zneužít i k nasimulování, naplánování a řízení kampaně ze strany útočníka,“ říká Rosa.

Mistrem v takovém dvojím užití je podle kryptologa Čína. Rusko zase už od doby KGB umí s dezinformačními nástroji pracovat velmi dobře prakticky.

„Případné spojení těchto dvou škol vnímám jako velkou hrozbu,“ sděluje Rosa.

Největším „lékem“ na dezinformace tedy podle expertů není vypínání webů, případně mazání komentářů. Je to mediální gramotnost.

V Česku se však podle odborné veřejnosti teprve potýkáme s otázkami, zda dezinformace nejsou jen politický konstrukt využívaný k umlčování oponentů. Případně se dohadujeme o tom, zda dezinformace vůbec mohou být nebezpečné.

„Domnívám se, že až začneme brát dezinformace vážně, například stejně jako nenávistné projevy, začneme se také více věnovat protilékům, mezi něž patří mediální vzdělávání. Tak daleko ale ještě nejsme,“ míní Tomáš Koblížek z Filosofického ústavu Akademie věd ČR, který se aktuálně zaměřuje na témata, v nichž se filozofie jazyka překrývá s etikou, jako jsou hate speech či dezinformace.

Kromě vzdělání může pomoci také technologie. Dobrý příklad boje s dezinformacemi byl podle Koblížka nedávno popsán ve studii publikované ve vědeckém časopisu Science. Zde se ukázalo, že AI dokáže vést rozhovory se zastánci konspiračních teorií takovým způsobem, že tito lidé přestávají příslušným teoriím věřit.

„Jedním z důvodů úspěchu zjevně bylo, že AI dokáže vést rozhovor šitý na míru dané osobě, která věří nějaké konspirační teorii – například že Donaldu Trumpovi bylo v roce 2020 vítězství ukradeno. S tímto mýtem ostatně pracovala i právě uplynulá Trumpova kampaň,“ dodává Koblížek.

Tradičním tématem jsou také mladí lidé a sociální sítě. Z průzkumu vyplývá, že alespoň několikrát týdně z nich čerpají informace necelé tři čtvrtiny lidí ve věku od 18 do 35 let. V celkovém průměru jde pak o 58 procent všech dotázaných. Necelých 35 procent respondentů pak přiznává, že sociální sítě coby zdroj informací využívá denně.

Lidé si zároveň informace ze sociálních sítí nejčastěji ověřují, zhruba 63 procent dotázaných totiž uvedlo, že tak dělá alespoň občas. Třetina z nich si informace dohledává i častěji. Podobně je tomu i v případě veřejnoprávních nebo soukromých médií – ať už tradičních, či webových portálů.

Naopak nejméně si Češi dohledávají informace o sděleních kolujících po e-mailech. V tomto případě si informace alespoň občas ověřuje 50 procent dotázaných, přičemž 15 procent si informace z e-mailů neověřuje nikdy. Lidé tak obecně ověřují spíše informace z tradičních médií a sociálních sítí.

„Popularita sociálních sítí je tak pro dezinformátory rozhodně dobrá zpráva, ale ještě lepší zprávou je pro ně neochota těchto sítí dezinformace efektivně potlačovat. Zcela nejvýraznějším příkladem je X (Twitter), které naopak v posledních letech zhoršilo svůj přístup k dezinformacím,“ sděluje Filip Trhlík z fakulty inženýrství univerzity v Cambridge, který je zároveň spoluzakladatelem neziskové organizace, která stojí za projektem Verifee, rozšířením do prohlížeče zaměřeným na detekci dezinformací.

Podle posledního vydání Media Literacy Indexu, který hodnotí schopnost obyvatel různých především evropských zemí kriticky zpracovávat a ověřovat informace, se Česká republika umístila zhruba uprostřed. Dlouhodobě vedou především severské země. Pokud se v oblasti mediální gramotnosti nebudou lidé vzdělávat, hrozí podle expertů dopady pro celou společnost.

„Dezinformační kampaně během voleb mohou ovlivnit výsledky hlasování a oslabit demokratické procesy. Jedním konkrétním příkladem je vliv dezinformací během referenda o brexitu v roce 2016. Šíření falešných a zavádějících informací přes sociální sítě mohlo ovlivnit, jak se lidé nakonec při své volbě rozhodli,“ vysvětluje Tereza Kráčmarová ze spolku Fakescape, která učí děti rozpoznávat dezinformace.