„Jsou to komici.“ Rodiče reagují na zrušení střídavé péče

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lubomír Mokráš má ve střídavé péči dvě dcery. Dívky každý týden přejíždí mezi Brnem a Břeclaví, aby se vídaly s oběma rodiči.

„Klasicky si střídáme víkendy. Každý druhý pátek si vezme děti exmanželka, má je v sobotu a neděli. Pak přichází pondělí, úterý a středa ráno, kdy je má vždycky. Ve středu odpoledne holky beru já, mám je zase do pátku. Víkendy pak zase záleží na tom, co je za týden,“ popisuje muž režim, ve kterém rodina funguje šestým rokem. Na složitě znějící systém si však podle něj všichni zvykli.

Nejdříve měli takzvanou společnou péči, kdy se délka styku nestanovuje. Na veškerých podmínkách se totiž domluvili. Později ale matka dívek začala usilovat o výlučnou péči. Soud jim nakonec nařídil péči střídavou.

„Na začátku jsme sice nežili spolu, ale bydleli jsme blízko sebe. Domlouvali jsme se vyloženě operativně. Společná péče vám umožňuje nemít žádné zásady,“ popisuje Mokráš.

Děti si teď předávají přes školu – v den střídání je do školy jeden rodič zavede a druhý z ní vyzvedává. „Takže nedochází k našemu kontaktu. Nenastává nepříjemná scéna, kdy rodič přivede dítě ke dveřím, vyleze ten druhý a ani se na sebe nepodívají,“ podotýká.

Výlučnou péči matky si prý neumí představit. „Dítě se vidí s rodičem třeba jednou za 14 dní. Ničí to vztahy. Jak to asi může fungovat? Budete mít strašně omezený čas, budete se bát, že děti zase za chvíli zmizí. Budete se snažit nějak rychle všechny opečovat, pomalu jim kupovat dort, aby se měly dobře. Ale jenom se budete zavděčovat, reálná výchova to není,“ myslí si.

Návrh na zrušení současných forem péče proto vítá. „Rodiče mezi sebou snad nebudou mít tolik sporů a budou se víc snažit dohodnout se a najít cestu smíru,“ říká.

„Dítě kolikrát jde do školy a řekne vám: ,Já jediná mám střídavku a to mě štve.‘ Je možné, že když ten název zmizí, pomůže to i dětem,“ přemítá.

Změnu v takzvané rozvodové novele občanského zákoníku prosazuje poslankyně Eva Decroix (ODS). „Nálepkování péče rodičů o dítě po rozvodu eskaluje konflikt,“ uvedla dříve.

Jinak vidí diskuzi o zrušení forem péče čtyřicátnice Petra z Prahy. „Popravdě řečeno jsem trochu skeptická. Pojem střídavá péče mi přijde přehlednější. Pokud nefunguje domlouvání v době trvání vztahu, po jeho konci fungovat nezačne,“ shrnuje.

Je podle ní zádasní, aby děti měly pravidelný kontakt s oběma rodiči i ve chvíli, kdy se dospělí neumí dohodnout. „Školáci potřebují určité stabilní prostředí. Je pro ně lepší, když vždy dopředu vědí, kde budou,“ vysvětluje Petra.

S dnes už bývalým manželem má dvě děti ve věku 16 a 18 let. Ve střídavé péči jsou obě osm let. „V zásadě jsme se na tom dohodli. Dospěla jsem k závěru, že pokud se bývalý manžel skutečně dětem bude věnovat, vydělají na tom,“ vrací se do doby, kdy se její vztah rozpadl.

„Vymysleli jsme model, který nám v zásadě vyhovoval. Střídali jsme si je v pondělí večer, to znamená, že špinavé prádlo a příliš unavené děti z víkendu si každý vyřešil sám,“ dodává s nadsázkou.

Pravidelné střídání podle ní fungovalo dobře, problém nastával o svátcích a prázdninách. „Myslím si, že někdy jsme dětem udělali trošku peklíčko z prázdnin. Měly vždycky hodně zájmů, takže nebyl jediný víkend, kdy by se někdo někam nepřesouval. Občas jsme je šoupali jako vagony,“ přiznává.

Aneta z Pardubicka má se střídavou péčí také zkušenosti. Je však na straně takzvaného třetího rodiče. Její partner má totiž dvojčata z prvního manželství.

„Ve chvíli, kdy jsem manžela potkala, už děti měl. Takže bylo samozřejmé, že ho budu chtít i s nimi, nebo spolu nebudeme,“ konstatuje.

Děti se třetími rodiči často tráví stejné množství času jako s těmi vlastními. Přesto se o této roli podle Anety často nemluví. „Všichni řeší jenom mámu a tátu, kteří jsou rozhádaní. Chlap nebo ženská, kteří do toho sklouznou s nimi, už nikoho moc nezajímají,“ myslí si.

Pro některé třetí rodiče bývá náročné ujasnit si pozici, kterou v rodině mají. Aneta popisuje, že přemýšlí mnohem víc nad výchovou nevlastního dítěte než toho vlastního.

„Miluju je všechny, všem bych dala ledvinu. Snažím se být spravedlivá. Ale nebudu si nalhávat, že to není jiné. Když třeba někdo udělá průšvih, svému synovi klidně plácnu přes zadek a nebudu se rozmýšlet. U nevlastního syna bych to neudělala. Cítím, že nejsem jeho matka, která by ho měla vychovávat,“ uvádí příklad.

V době, kdy nevlastní děti poznala, byly ještě malé. V tom pro ni byla situace jednodušší. „Nemusela jsem se seznamovat s puberťáky, to by určitě dopadlo jinak. Tím, že jim byly dva roky, okamžitě z nás byli nejlepší kamarádi,“ vrací se do doby před devíti lety.

Chlapci jsou ve střídavé péči od tří let. I to je podle Anety výhodou. „Nepamatují si dobu, kdy maminka s tatínkem žili spolu. Střídání berou jako normální součást svého života,“ vysvětluje.

Systém podle ní funguje dobře. Rodiče dvojčat se momentálně na všem domlouvají, děti si předávají každý pátek. Všichni navíc bydlí ve stejné vesnici, což situaci ulehčuje. „Děti tam mají školku, školu, doktora, kamarády. Nic se pro ně nemění,“ popisuje.

„Kluci fungují úplně neuvěřitelně. Mají samé jedničky ve škole, nemají žádné výchovné problémy. Ale kdyby cítili, že rodiče jdou proti sobě, jak to ve střídavé péči občas bývá, nebylo by to takové,“ přemítá.

Pojem střídavá péče je podle ní výstižný. „Je to doslova střídání. Slovo obou rodičů má stejnou váhu. Musel by se vymyslet název, který nebude matoucí,“ uvažuje nad plánovanou novinkou ministerstva.

David má dceru v takzvané asymetrické střídavé péči. To znamená, že dívka netráví stejnou dobu u obou rodičů. „Je to jedna ku dvěma ve prospěch její mámy. Soud rozhodoval v době, kdy dcera byla ještě hodně malá, a jim se to zdálo nejlepší,“ vysvětluje.

Na návrh na zrušení stávajících forem péče se dívá spíše skepticky. „Všichni, co to řeší, jsou komici. Název sám o sobě situaci asi těžko změní,“ myslí si.

Zákonodárci by se podle něj měli více zaměřit na úpravu konkrétních administrativních procesů. „Pořád tu jsou nejasnosti v příspěvcích od finančního úřadu, některé výklady jsou strašně krkolomné,“ stěžuje si.

Jde přitom o pravidla, která přímo ovlivňují například výši daňových odvodů. „Mělo by se třeba uvádět, v jaké domácnosti byla dcera první pondělí v měsíci, z toho vychází různé daňové výhody. Kdybych to počítal podle metodiky Ministerstva financí, vyjdou mi úplně jiné výsledky, než jaká je realita,“ konstatuje.

„Víc než o změnu názvu bych se zajímal o to, jak systémově lépe podpořit společnou péči,“ dodává. „Když bude systém nastavený co nejrovněji, aby nikoho nezvýhodňoval, mělo by to vést k tomu, že do péče budou zapojení oba zhruba rovnoměrně.“