Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Byl to koncert nabitý emocemi. Koncert pro všechny slušný lidi, 3. prosince 1989 v pražské Sportovní hale. Po dvaceti letech v emigraci se domů vrátil Karel Kryl. A byli tu další, kteří nesměli zpívat, nebo byli za hranicemi. Marta Kubišová, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta…
Karel Kryl jako první skladbu zazpíval Morituri te salutant. A musel se hodně ovládat, aby se mu nesevřelo hrdlo a písničku dozpíval. Sál se k němu přidal. Většinou tam byli mladí lidé. Kryla znali z pokoutně předávaných magnetofonových pásků a kazet, někteří jeho hlas znali z vysílání Svobodné Evropy. Jeho písně se hrály u táboráků.
Ale znali ho. Jakoby to byl koncert uctívané hvězdy, která pravidelně vyprodává místní haly a stadiony a její písně každodenně zní z rozhlasu a televize. A to Kryl ani nezahrál svoje největší hity. Nemohl ani dost dobře vědět, které to jsou. V žádných žebříčcích jeho písničky nefigurovaly.
Před odjezdem z Československa stačil vydat jen jednu desku. A v době, kdy emigroval, už byla zakázaná. LP Bratříčku, zavírej vrátka vyšla 24. března před 55 lety.
Karel Kryl (1944–1994)
Stálá expozice Karla Kryla, 1. března 2024, Starý pivovar, Kroměříž.
- Za formativní zážitek z dětství považoval Karel Kryl zničení otcovy tiskárny. Jeho otec vydával především bibliofilské tisky, řadu básnických sbírek. V roce 1950 stroje před očima rodiny zničili a odvezli je do šrotu. Krylovi bylo šest let a prožil šok. A ta vzpomínka navíc postupně narůstala – byl to brutální, zbytečný, svévolný zásah zločinného režimu do života lidí a byl to drastický zásah proti kultuře.
- V roce 1958 začal studovat na keramické škole v Bechyni. Podle přátel, známých, ale i kritiků byl velmi nadaný výtvarník. Později ilustroval i vlastní básnické sbírky.
- Na keramické škole začal hrát na kytaru a zpívat. Původně chtěl být básníkem, ale nenašel nikoho, kdo by jeho texty zhudebňoval - ujal se toho sám. Začínal jako většina středoškoláků – tesknými písněmi o lásce. Měl s dívkami navíc problém, měřil necelých 160 centimetrů a prožíval to jako hendikep.
- První vlastní „písňový recitál“ měl v roce 1966 v Litvínově v divadle Miroslava Kovaříka. Začal jezdit po republice, vystupoval v menších sálech, spolupracoval s ostravským rozhlasem. Žádného většího ohlasu nedosáhl.
- Celorepublikově ho proslavila až písnička Bratříčku, zavírej vrátka, kterou uvedl Jiří Černý se svojí manželkou Miroslavou v hitparádě Čtrnáct na houpačce. Jiří Černý rozeznal Krylův obrovský talent a už před Bratříčkem zařadil do hitparády několik jeho písní, ty ale neuspěly. Prosadil se až Bratříček, který se stal symbolem vzdoru proti srpnové okupaci roku 1968.
- S pomocí Jiřího Černého se Krylovi podařilo ještě na poslední chvíli vydat dlouhohrající desku Bratříčku, zavírej vrátka. Její dotisk byl zničen.
- 9. září 1969 odjel Kryl na festival do západoněmeckého Waldecku a v Německu požádal o politický azyl. V Německu pracoval pro Rádio Svobodná Evropa, nahrával písničky, vlastním nákladem vydával básnické sbírky. Jeho desky se do Československa pašovaly v obalech od operetních árií. Nebylo to úplně bezpečné. Za šíření a poslouchání Krylovy hudby padly v té době v Československu dokonce dva nepodmíněné tresty vězení.
- V 70. a na začátku 80. let byl Kryl populárnější v Polsku. Uměl polsky, poskytoval rozhovory polským kolegům ze Svobodné Evropy, Poláci jeho písně překládali, hráli je a poslouchali česky i polsky. Ty písničky zněly během stávek v roce 1970 i o deset let později, když se na pozadí stávek formovalo hnutí Solidarita.
- 30. listopadu 1989 přijel Kryl do Československa. 3. prosince vystoupil na Koncertu pro všechny slušný lidi v pražské Sportovní hale. Byl přijat jako legenda, jako symbol boje proti starému režimu a okupaci.
- Brzy ale začal polistopadové poměry kritizovat, vysloužil si nálepku rebela za každou cenu a zatrpklého kverulanta. Ztrácel popularitu.
- Zemřel v roce 1994 v nedožitých padesáti letech.
Básník
Řada Krylových písní byla nemilosrdnou kritikou komunistického režimu. Později se staly i symbolem odporu proti okupaci a normalizaci. Skoro všechny písně, které stihl vydat v Československu, složil před srpnovou okupací. Podle Jiřího Černého existoval v hrubých obrysech před srpnem 1968 dokonce i Bratříček.
Karel Kryl na to později vzpomínal jinak: „Bratříček spadl z nebe. Skutečně! Bylo to 21. srpna v Jičíně. Šel jsem po ulici a viděl dva malé kluky, byli to asi bráchové. Kolik jim mohlo být? Deset, možná méně, možná víc. Nevím! Seděli před zahrádkou, střapaté hlavy měli položené v dlaních a mluvili spolu. Bratříčkové! Mluvili dětsky prostě, mluvili o světě dospělých, který vnikl do toho jejich opravdového ryzího dětského světa,“ vyprávěl, jak k němu skladba přišla.
A pokračoval: „Šel jsem a padaly na mne slova, věty, verše, šel jsem a obklopovala mne melodie. Byla to divná atmosféra a z ní vznikla tahle písnička, vznikla za dvě hodiny. Ještě týž den jsem ji zpíval na jičínském náměstí.“
Ať už to bylo se vznikem Bratříčka jakkoli, jistá je jedna věc: Krylovy písně by nepřežily desetiletí, kdyby to byly jen protestsongy. Přežily proto, že Kryl byl mimořádný básník.
Se slovy zacházel s naprostou suverenitou a hudbou je doprovázel zcela přirozeně. Byl patetický, naléhavý, nebál se silných slov a velkých gest, ale nesklouzával k trapnosti. Verše a melodie plynuly příliš uhrančivě a sebevědomě na to, aby se posluchač pozastavil nad volbou slov. Jistě, občas převládlo přílišné hračičkovství, manýrismus. Ale ani velcí básníci nemají všechny básně stejně dobré.
Autor tohoto textu si nehraje na profesionální literární rozbor, je to spíš věc pocitu, ale má za to, že Kryla je možné řadit k velkým postavám českého symbolismu, jakou byl třeba Karel Hlaváček. Jsou to básně, které jsou vrcholnými příklady hudebnosti české poezie.
Ostatně písničkář Vladimír Merta a literární historik František Buriánek přirovnávali Kryla k Petru Bezručovi. Viděli u nich společné rysy – patos, lidové bardství nebo hořký humor. Samostatné básně cítil v Krylových textech i divadelník, publicista, básník a učitel Miroslav Kovařík. Pro Krylovy texty razil termín „folková poezie“.
Novinář Petr Fischer o Krylovi napsal: „Na Krylovi nejen mě nejvíce fascinuje jeho patos, což je něco, co dnešním písním naprosto chybí. Patos v pozitivním smyslu, naladění na jakousi spodní bolavou strunu světa, v níž se rozeznávají důležité souvislosti a pravdy.“
Rebel
Po krátkém období euforického „krylování“ si Karel Kryl vysloužil u veřejnosti nálepku zatrpklého kverulanta, rebela, který se za každou cenu staví do opozice. Kryl skutečně kritizoval téměř vše. Václava Havla i Václava Klause, „převlékání kabátů“, ztrátu morálních hodnot při přechodu k divokému kapitalismu, to, že nikdo z komunistických pohlavárů nebyl potrestán za zločiny minulosti…
Byl Kryl opravdu zapšklý kverulant a rebel za každou cenu?
Jiří Černý se domníval, že Kryl se chtěl po návratu do Československa zapojit do politického života. A byl zklamaný z toho, že ho Václav Havel nepověřil nějakou funkcí či projektem. Havlovi měl údajně za zlé i to, že ho přemluvil, aby na demonstraci 4. prosince 1989 zazpíval hymnu společně s Karlem Gottem. (Verze se tady ovšem různí, podle jedné to byl Jiří Černý, kdo s tím nápadem přišel. Kryl každopádně později litoval, že si „zadal“ s normalizační popovou hvězdou.)
Seriál Seznam Zpráv o normalizaci
Seznam Zprávy publikovaly seriál příběhů k období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?
A Černý dodával, že jistou dávku svárlivosti měl Kryl prostě v sobě. „Pokud jste se s ním v něčem neshodli, pak to byla vždy urputná debata. A v těch debatách bylo hodně temperamentu. Myslím, že kdybych byl menší, tak by mi tu facku někdy s chutí dal…“ vzpomínal.
Podle historika Michala Stehlíka, který je spoluautorem knihy Fenomén Kryl, zpěvák roli kverulanta přijal. Zpočátku mu ji vnucovala média, on se do ní ale postupně začal stylizovat sám.
Novinář Miloš Čermák, autor knižního rozhovoru s Karlem Krylem, soudí, že písničkář žádný zapšklý smutný kverulant nebyl. Podle Čermáka to byl laskavý člověk, který si uměl užívat života. Život měl rozdělený mezi Německo, kde žil s manželkou, a Česko, kam jezdil zpívat. A kritizovat. „Život v Německu byl úplně poklidný, popisoval, jak s manželkou večer zalehnou u televize a usnou u nějaké hudební estrády,“ vzpomíná Čermák.
Takže jak? Spokojený měšťák, nesmlouvavý kritik nových poměrů, zapšklý zneuznaný génius?
Básník a rebel
Ty výše uvedené otázky mají z určitého úhlu pohledu jedno společné: Jsou špatně položené. Vyhýbají se podstatnému rysu Krylovy osobnosti. Byl nejenom rebel, ale také básník. Jeho revolta proti polistopadovým poměrům byla přirozená. Jeho kritický pohled nebyl ani zdaleka ojedinělý, ale on byl populární, byl v centru pozornosti. A je pravda, že kritika „budování kapitalismu“ nebyla v první polovině devadesátých let v médiích právě populární.
Kryl měl před listopadem myšlenkově blízko k Václavu Havlovi. Ten hlásal „apolitickou politiku“, kde jsou na prvním místě morální hodnoty. Politiku, kterou nebudou ovládat klasické politické strany. Politiku, která bude hledat unikátní „třetí československou cestu“ a nesklouzne ke konzumnímu kapitalismu.
A co se dělo ve skutečnosti? Revoluční euforie vyprchala a Václav Havel se začal učit standardní politiku. Občanské fórum vyhrálo volby v roce 1990 nadpoloviční většinou hlasů s tím, že na vznik samostatných stran je ještě brzy.
Opět vláda jedné strany? Ne, nové strany posléze vznikly. Jenže jaké? Nejsilnější byla ODS Václava Klause. Hlásala neoliberalismus, ten nejdivočejší kapitalismus, ekonomika na prvním místě, peníze nesmrdí a zákony počkají. Začala se rozjíždět kuponová privatizace plná obřích podvodů a krádeží. Komunisté převlékali kabáty a úspěšně profitovali na novém řádu. Nikdo nebyl potrestán za minulé zločiny…
Připomeňte si tu dobu ve fotografiích:
Jak tohle asi mohl vnímat básník, rebel, vyhnanec, který věřil vizi nové morální spravedlivé společnosti?
Jeho reakce byla přirozená, byl znechucen. A říkal to. A skládal o tom písně. Nebyl to typ člověka, který by se stal členem nějaké strany a snažil se poměry napravit jako poslanec. Jednak byl příliš chytrý a věděl, že tak jednoduché to není. A především byl básník.
Vnímal tu situaci komplexně. Tragicky. Jako prohranou bitvu o naději. O slušnost a spravedlnost. O uchování velkých a vznešených emocí. Neuměl se smířit s tím, jak se průměrnost, zištnost a neupřímnost znovu stávají hlavním společenským proudem.
Autentičtí básníci a skuteční rebelové tu nejsou od toho, aby adorovali nové poměry. Ani když je lidé chtějí vidět v roli jejich symbolů. Stává se jim, že pak dostanou nálepku nechtěných zapšklých kverulantů.
Ano, jsou i takoví. Ale především z pohledu společnosti, kterou ovládá zištnost a neupřímnost.
