Demencí bude v Česku do roku 2050 o třetinu víc. Zestárnou totiž Husákovy děti

Lidé se dožívají čím dál vyššího věku. Na jednu stranu je to samozřejmě dobrá zpráva. Na druhou však rapidně přibývá onemocnění typických pro starší generace.

Významně tak rostou počty pacientů s různými formami demencí. V Česku jich nyní žije 140 000, z toho 60 procent má Alzheimerovu chorobu. Lékaři očekávají, že kvůli stárnutí populace bude do roku 2050 nemocných až o třetinu víc.

Onemocnění je v současnosti nevyléčitelné, lze ho však významným způsobem zmírňovat. S léčbou je však nutné začít co nejdříve.

Zásadní je také prevence. „Když máme víc sociálních kontaktů, pravidelně se navštěvujeme s přáteli, zajímáme se o život kolem sebe, chodíme do divadla nebo do kina a mozek takto používáme, je to extrémně dobrá prevence,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy přednosta Neurologické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice Robert Rusina.

Vysvětluje také, jaké změny v péči o pacienty s demencí by měl přinést aktuálně vznikající Národní plán pro Alzheimerovu nemoc.

Počty pacientů s demencí stoupají. Kolika lidí se toto onemocnění aktuálně týká?

Demence postihuje kolem pěti procent populace ve věku 65 let, tedy každého dvacátého člověka. Každých pět let se to číslo zdvojnásobuje. U osmdesátníků je to tedy zhruba každý třetí a ve věku nad 90 let až každý druhý.

Neznamená to nutně, že by všichni tito lidé měli těžkou demenci, někteří mají jen mírné postižení. Ale nárůst je dramatický. Dnes téměř nenajdeme rodinu, kde by někdo ve vyšším věku neměl Alzheimerovu nemoc.

Lékaři očekávají, že demencí bude přibývat i nadále. Jaké jsou predikce do budoucna?

Neurodegenerativní onemocnění jako například Alzheimerova nebo Parkinsonova nemoc, jsou věkově vázaná. Čím je tedy člověk starší, má vyšší šanci, že se u něj nemoc rozvine. Populace stárne a medicína je schopna uchovávat při životě v relativně dobré kondici řadu seniorů ve vyšším věku. Případů bude proto nutně přibývat.

Očekáváme, že nemocných s Alzheimerovou nemocí bude do roku 2050 až o třetinu více než dnes. To souvisí i s tím, že stárne generace Husákových dětí, které se postupně dostávají do důchodového věku.

Jaké další faktory mají na tato onemocnění vliv?

O rizikových faktorech se hodně diskutuje. Trochu častější výskyt je u žen. Dále pokud mám někoho s demencí v prvním stupni příbuznosti – otce, matku, bratra a podobně –, tak se zhruba jedenapůlnásobně zvyšuje riziko, že Alzheimerovu nemoc dostanu. Takže pak pro mě riziko v 80 letech nebude 30 procent, ale přes 40 procent. Hlavním rizikovým faktorem ale zůstává věk.

Jde se demenci nějak bránit?

Zatím nemáme k dispozici účinné a bezpečné léky. Prevencí je hlavně životní styl. Když máme víc sociálních kontaktů, pravidelně se navštěvujeme s přáteli, zajímáme se o život kolem sebe, chodíme do divadla nebo do kina a mozek takto používáme, je to extrémně dobrá prevence.

Naopak lidé, kteří se o nic nestarají, zůstávají doma a navíc ještě třeba pravidelné konzumují alkohol, mozku dobře nedělají.

Velmi důležitým ovlivnitelným rizikovým faktorem je také vysoký krevní tlak, zejména ve středním věku. To znamená, že když je vám přes 50 a nemáte dobře léčený vysoký krevní tlak, výrazně stoupá riziko, že ve vyšším věku budete mít demenci.

A lze nějak zmírnit diagnostikované onemocnění?

Léky, takzvaná kognitiva, zpomalují průběh demence a mohou významným způsobem mozek chránit. Příčina Alzheimerovy nemoci leží v ukládání bílkovin, beta-amyloidu a tau proteinu. Tyto bílkoviny ještě léky přímo ovlivnit neumíme. Ale existuje možnost ovlivnit fungování buněk, které nemocí nejsou bezprostředně postiženy.

Kromě toho můžeme trénovat paměť, podporovat sociální kontakty. Ukazuje se, že dobře fungující rodina je velmi významný prediktor v tom, že nemoc bude probíhat pomaleji.

Každý si pod Alzheimerovou nemocí představí zapomínání. Jaké jsou ale další projevy?

Typicky je úplně na začátku porucha paměti. Jak se postupně nemoc rozšiřuje, postihuje další oblasti mozkové tkáně. Objevuje se porucha orientace, poruchy řeči, později dochází k omezení až ke ztrátě soběstačnosti, k různým osobnostním poruchám a poruchám chování.

Kdy bychom měli jako blízcí zpozornět?

Máme-li seniora, který zapomíná, v čase se to zhoršuje a začíná mu to vadit nebo je to nápadné jeho rodině, je rozumné ho nechat vyšetřit.

Jakého odborníka by měl pacient vyhledat?

Dobrým prvním kontaktem může být praktický lékař. Dokáže rozpoznat první příznaky onemocnění, navíc má možnost provádět screeningové vyšetření paměti v rámci preventivních prohlídek u lidí nad 65 let.

Pacient, který má výraznější poruchy paměti, bude mít z vyšetření vždy přínos, i když třeba nepůjde o Alzheimerovu nemoc.

Paměť se ve vyšším věku přirozeně horší. Jak poznat, že jde o něco vážnějšího?

Je pochopitelné, že v osmdesáti letech nebudete mít stejnou paměťovou výkonnost jako na gymnáziu. To, co ale může být alarmující, je, když se paměť náhle nápadně zhoršuje.

Dalším varovným signálem je, pokud pacient má pocit, že je na tom paměťově hůř než jeho vrstevníci. Jakmile si tedy stěžuje, že jeho soused stejného věku je na tom s pamětí lépe než on, je to pomyslný červený praporek, který říká, že bychom to neměli podcenit.

Zcela vyléčit demenci v tuto chvíli nelze?

Je spousta onemocnění, která nedokážeme vyléčit – vysoký krevní tlak, diabetes, nebo třeba astma. Tyto nemoci pacienty provázejí celý život, ale díky léčbě jim je mnohem lépe.

S Alzheimerovou nemocí to je stejné. Je to nevyléčitelné onemocnění, ale zpomalení dalšího průběhu se daří mnohdy velmi dobře, pacienti tak mohou zůstávat daleko déle v domácím prostředí s celkem přijatelnou soběstačností a spokojeností. To vůbec není málo.

Podílíte se na tvorbě doporučených postupů v rámci Národního akčního plánu pro Alzheimerovu nemoc. S dalšími lékaři jste se mimo jiné zabývali otázkou, co by se v diagnostice a léčbě mělo změnit. K čemu jste došli?

Vycházíme momentálně z toho, že je několik lékařských odborností, které mají k diagnostice a léčbě Alzheimerovy nemoci blízko – jsou to neurologové, psychiatři, geriatři a praktičtí lékaři.

Všichni měli doposud své vlastní doporučené postupy, které se v něčem doplňovaly, v něčem překrývaly. My bychom chtěli, aby vznikl jednotný postup, který bude platit pro všechny odbornosti. Aby pacient měl šanci na stejně dobrou léčbu bez ohledu na to, kam se dostane.

Druhá část, která je také důležitá, je definování systému péče. Abychom měli lepší představu, jaká je role jednotlivých odborností.

V další fázi se plán bude zabývat větším propojením zdravotního a sociálního sektoru. To propojení zatím v České republice není tak dobře fungující, jak bychom si představovali a jak by bylo potřeba.

Kde konkrétně systém zatím nefunguje ideálně?

Problematika Alzheimerovy nemoci byla hodně podceňována. Nevěnovala se dostatečná pozornost záchytu a nebylo velké povědomí veřejnosti. Pacienti se na vyšetření mnohdy dostávali až ve fázi poměrně rozvinutého onemocnění, praktičtí lékaři často neměli prostor a možnosti k tomu, aby prováděli screening.