Definitivní konec? Bylo by tu město duchů, říká muž z Liberty

Zaměstnanci ostravské firmy Liberty jsou stále doma a doufají, že se brzy vrátí do práce. Firma už několikrát posunula termín návratu, posledním oznámeným je 23. ledna příští týden.

Petr Zegzulka pracuje pro Liberty už 39. rokem. Je i předsedou základní organizace OS KOVO Ostravské huti rourovny. A i jeho předci jsou s hutí spojení. Děda kopal základy a pomáhal stavět vysokou pec v rámci mládežnických akcí. V roce 1962 jeho otec nastoupil na rourovnu, kde odpracoval 42 let.

„S otcem mluvím několikrát v týdnu a pořád se mě na to ptá. Říká, že to nemůže doslova rozdýchat a že na to neustále myslí. Ptá se mě, jak to mohlo takto daleko zajít,“ říká Zegzulka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak dlouho pracujete pro Liberty vy osobně a vaše rodina?

Když se začala huť stavět, což byl rok 1948, 1949, tak můj děda kopal základy a pomáhal stavět vysokou pec v rámci mládežnických akcí. V roce 1962 otec nastoupil na rourovnu, odpracoval tam 42 let. V 80. letech tam nastoupila moje matka, která na rourovně odpracovala 25 let. Já jsem nastoupil v roce 1985 a pracuji tam dodnes. Jsem tedy třetí generace.

Jak vypadá práce v rourovně?

Rourovna má největší podíl ruční práce z celé huti. Bylo tam vždy nejvíc zaměstnanců. Jde o dvě válcovací tratě trubek plus samozřejmě svařovna trub. Otec dělal na úpravně trub malého Stiefelu, kde se dělají menší průměry. Třeba tenké trubky do kotlů a podobně. Otec pracoval na úpravně celou dobu. Matka pak na izolovně trub. Potahovalo se to skelnou páskou, asfaltem, aby se to izolovalo i jako ochrana proti korozi.

Jakou měli vaši rodiče pracovní dobu?

To se dělalo většinou na směny, peníze byly třeba. Otec tou prací žil a živil rodinu.

Co na současnou situaci říkají vaši rodiče?

S otcem mluvím několikrát v týdnu a pořád se mě na to ptá. Říká, že to nemůže doslova rozdýchat a že na to neustále myslí. Ptá se mě, jak to mohlo takto daleko zajít. Podívejte se, kdyby tady na severní Moravě byly místo Beskyd Alpy, tak dobře, každý druhý bude mít penzion nebo bude horský vůdce. Pod Beskydami jsou ale prostě od nepaměti hutě. Třeba Vítkovice mají přes 200 let.

A vy jste to dostal pokynem taky, pracovat v rourovně, nebo jste se rozhodl sám?

Chodil jsem tady do školy. Říkal jsem si, proč bych trhal partu, a nastoupil jsem také na rourovnu v roce 1985 jako mladý kluk, nebylo mi ani 18 let. Postupně jsem začínal v elektro údržbě a propracoval jsem se až na inspekčního elektrikáře.

Zažil jste tedy už několik názvů firmy?

Začalo to Novou hutí Klementa Gottwalda, potom to byla Nová Huť, potom to byl ISPAT, Mittal, ArcellorMittal a teď to je Liberty. To je neskutečné, málo to není.

Podívejte se, jak to vypadá v jedná části Liberty Ostrava:

Zaměstnanci Liberty jsou téměř měsíc doma. Termíny návratu do práce se stále oddalují. Jak to hodnotíte?

Je to v podstatě v hlubokém spánku, v klinické smrti. Není to konec, to v žádném případě. Potřebujeme ale resuscitátor, aby nás to hodilo zpět. Ten, kdo huť zpět zvedne, v žádném případě nemůže prodělat. Vydělali jsme za fiskální rok 2021, 2022 šest miliard korun po zdanění. Třeba trubky vozíme do celého světa. Rourovna je nejstarší v rámci celé hutě. Jsme schopní fungovat a generovat zisk. Jenže, kruci, potřebujeme, aby nás to někdo nechal dělat. To jsou často profese, které se učíte celý život.

Jak to vypadá nyní uvnitř Liberty?

Je to tam hodně smutné. Když jste na hale, tak svítí jen nouzové osvětlení. Nezažil jsem to za celý život. Je to hrozně pochmurné, deprimující, totální ticho.

Jak vnímají ostatní zaměstnanci, že jsou několik týdnů doma?

Hodně těžce. My práci máme, zákazníci po nás trubky chtějí, ale nemůžeme dělat. To je horší, než kdyby zakázky nebyly.

Věříte, že se situace zlepší a že se příští týden zaměstnanci vrátí?

To vám teď asi neřekne nikdo. Nepřipouštím si, že by se fabrika nerozjela. To jsou desítky tisíc rodin, které jsou na tom závislé. Přímo v podniku jsou i celé rodiny, pracují tady například manželé i jejich potomci.

Víte, co bude dál?

Majitel sedí někde v Dubaji a nikdo neví, co má v hlavě, nikdo neví, co bude dělat. Tento majitel jenom slibuje a sliby neplní. Je bez hrdosti a bez cti!

Hledají si někteří zaměstnanci Liberty už jinou práci, nebo vyčkávají?

To víte, že lidé mají rodiny, závazky, hypotéky a tak podobně. Já ale pořád říkám, že přece není možné, abychom v roce 2024 opakovali devadesáté roky. Tento kraj byl postižen privatizací nejvíce, vždy někdo přijel a sliboval budoucnost a prosperitu. Vždy, včetně tady pana Gupty. A podívejte se, jak to dopadlo.

Jak vy osobně vnímáte současné dění tady v Ostravě?

Byli jsme vždy ocelové srdce republiky. Celá republika to brala, že tady se to táhne, v pořádku. Šachty se pozavíraly, jedou v minimálním počtu. Vidíte, že stát do toho šel, OKD zachránil, který dnes generuje zisk.

Je ocelové srdce republiky vašimi slovy tedy nemocné?

Ano, určitě je.

Dostali zaměstnanci výplaty za prosinec?

Samozřejmě, dostali. Nejde to ale tímto způsobem táhnout donekonečna.

Obáváte se, že hrozí hromadné propouštění?

Nepřipouštím si, že by se zavíralo nebo že by se hromadně propouštělo. Máme zafixované, že první kvartál se žádní zaměstnanci propouštět nebudou.

Nikdo si to nepřeje, ale co by podle vás nastalo, kdyby se huť hypoteticky zavřela a výroba neobnovila?

Pro region by to bylo nepřípustné, absolutně. To by tady byl malý Detroit, město duchů. Spousta lidí dělá v hutích a v navazujících firmách. Opravdu, nedovedu si to teď představit. Firma se musí rozjet, má na to. Lidé tady jsou opravdu stavění na to, že když se řekne pojďte do práce, tak půjdou, to je bez debat. Když vám indický majitel vykládá, že největší devizou firmy jsou její zaměstnanci, a podíváme se, jak to teď vypadá, tak to je na hozenou rukavici.