Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Deset let žil na ulici. Přespával v parku a celé živobytí se mu vešlo do batohu. Navíc se od narození potýká se zdravotními problémy: prodělal obrnu, trpí epilepsií, občas má problémy s alkoholem.
A přesto už tři roky chodí do práce, splácí dluhy, které jako bezdomovec nadělal, a platí nájem za byt v pražských Čakovicích.
Ondřej Vespalec je jedním ze 17 lidí, kteří před několika lety dostali životní šanci - Praha jim poskytla bydlení, a to bez jakýchkoliv podmínek.
Zadání pilotního projektu „humanitární byty“ naopak znělo: „Najděte lidi, kteří jsou nemocní, mají problémy se závislostí, jsou na ulici už dlouho a nechtějí je ani na ubytovnách. Dejte jim byt a pomozte jim dát život do pořádku. A uvidíme, co se stane.“
„Kdybych nepracoval, měl bych se líp“
„Na ulici jsem skončil vlastní nerozvážností,“ říká čtyřicetiletý Ondřej. Sedíme v jeho bytě u kávy, v jediné místnosti stojí postel, stůl s notebookem, dvě židle, pár skříněk, jídelní stůl a kuchyňská linka. „Je to malé, ale stačí mi to. Akorát je to z ruky. Když mám směnu od sedmi hodin, vstávám ve čtyři,“ popisuje.
O životě bez domova se mu moc mluvit nechce. Jednoho dne ho zkrátka majitel domu v Praze, kde tehdy bydlel, vyhodil na ulici. Dalších deset let pak přespával, kde se dalo. Mezi bezdomovci si žádné silné vazby nevytvořil.
„Občas jsem se probudil bez telefonu, časem jsem si koupil jiný. S nikým jsem se moc nebavil, neměl jsem si s nimi co říct. Většinou je zajímá jenom pití,“ vypráví Ondřej. Dnes pracuje na recepci v centru Prahy. „Mluvím anglicky, francouzsky a německy. Akorát rusky neumím,“ říká trochu ostýchavě.
Mohlo by vás zajímat
Je to dlouhodobý problém, který se vyostřuje. Matky s dětmi, které našly v těžké situaci zázemí v azylových domech, mají stále menší šanci, že získají byt. Upozorňují na to autoři aktuální zprávy o chudobě v Česku.
Do práce začal chodit krátce poté, co mu město pronajalo byt. Pracovníci neziskových organizací mu pomohli vyřídit záležitosti, které předtím jako bezdomovec nechal plavat. Vstoupil do insolvence a – jak dokládá insolvenční rejstřík – postupně splácí dluhy zdravotní pojišťovně, telefonnímu operátorovi, plzeňskému dopravnímu podniku a dalším věřitelům.
Po třech letech stále nemá vyhráno a potýká se s různými překážkami. Insolvence spolyká většinu jeho příjmů, takže po zaplacení nájmu mu zbudou peníze sotva na jídlo a na tabák. K tomu stále bojuje i s vlastními démony. Každý měsíc ale platí svoje závazky a těší se, že na začátku roku insolvenci zdárně dokončí.
„Kdybych nepracoval, měl bych možnosti žádat o ty přídavky na bydlení a podobně. Stejně tak nemůžu chodit třeba do Charity - protože mám moc velký příjem. Dokud jsem nepracoval, tak jsem si tam mohl zajít třeba pro konzervu,“ podotýká.
Reportáž o návratech do normálního života
Tragický požár v Brně rozvířil debatu o vhodné pomoci bezdomovcům. Redaktorka Seznam Zpráv strávila jeden den se sociálními pracovníky, kteří se zaměřují na práci s lidmi v bytové nouzi.
Se sousedy se pozdraví na chodbě a dál si jde každý svou cestou. Zprvu si na něj stěžovali kvůli hluku. Dnes se spíš on potýká s tím, že ho po noční službě budí dupání dětí ze sousedních bytů. „Je třeba slyšet, když si někdo pustí vodu. Jsou tady tenké zdi,“ krčí Ondřej rameny.
Projekt dopadl nad očekávání
Když v zimě v roce 2019 umrzlo několik lidí bez domova, politici tehdejší pražské koalice přemýšleli, jak zlepšit zimní opatření pro lidi bez přístřeší. Nakonec vzali dvacet bytů z městského fondu a rozhodli se vyzkoušet, co se stane, když ty nejohroženější prostě zkusí vrátit do běžného života.
„Požádali jsme neziskovky, které pracují s lidmi bez domova, ať vytipují své klienty, kteří propadávají systémem služeb a zůstávají, nebo se neustále vrací na ulici. A hrozí, že když na ulici zůstanou, nemusejí dlouho přežít, například v zimě umrznou. Záchrana lidských životů byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme tento program spustili,“ popisuje radní Adam Zábranský.
Co je to Housing First
- „Nejdřív bydlení“ nebo „Bydlení především“ je politika ukončování bezdomovectví lidí, kteří kromě bytu potřebují i rozsáhlou sociální péči.
- První program Housing First vznikl v Los Angeles roku 1988, přístup později zpopularizoval americký psycholog Sam Tsemberis.
- V Česku byl úspěšný brněnský projekt Bydlení především, který podle vyhodnocení po jednom roce ušetřil 1,5 milionu korun z veřejných prostředků. Bydlení si udrželo 96 % účastníků.
- Podobné projekty spustily Otrokovice, Liberec nebo Praha.
První ze sedmnácti vybraných lidí bez domova se podařilo ubytovat až v létě 2019. Po roce a půl si město pilotní projekt vyhodnotilo.
„Někteří bohužel zemřeli, protože do projektu byli vybíráni lidé s velkými zdravotními komplikacemi. Celkově to ale dopadlo nad očekávání dobře. Většina nájemníků si díky podpoře sociálních pracovníků dokázala byt bez problému udržet,“ říká Jan Snopek z Platformy pro sociální bydlení, který se tehdy na vyhodnocení podílel.
Zásadní je podle něj podpora neziskových organizací. Některé klienty ze začátku navštěvovali pracovníci doslova každý den. A učili je i tak banální věci, jako třeba jak používat klíč.
Ze sedmnácti účastníků projektu si po roce a půl bydlení dokázalo udržet celkem třináct lidí. Tři byli v tak špatném zdravotním stavu, že nedlouho po nastěhování zemřeli. Jedna nájemnice musela kvůli stížnostem sousedů změnit adresu; v novém bytě už si sousedé nestěžují. Pouze s jediným nájemníkem se město rozešlo.
Podle vyhodnocení projektu přitom nešlo a priori o lidi „spolupracující“ nebo „motivované“. Neziskovky naopak vybíraly mezi těmi, kdo nedosáhli ani na nouzové zimní ubytování.
Se zimou se problémy bezdomovců násobí
V roce 2010 zemřelo během požáru na Florenci devět lidí bez domova. Jeden z přeživších se tehdy přiznal, že oheň sám rozdělal.
„Chodili za mnou přátelé, zneužívali mě“
Zaměstnanci neziskových organizací popsali jednotlivé účastníky například těmito slovy:
„Ubytovny ho vzhledem k jeho chování již nechtějí přijímat. Klient potřebuje stabilní prostor bez přítomnosti dalších osob, aby nemohl vyvolávat konflikty.“
„Kvůli inkontinenci a alkoholu nezůstala na azylu, samotářka, nevejde se do pravidel zařízení.“
„Kvůli alkoholu není schopna bydlet v azylovém domě. Je často zneužívána, proto nemůže bydlet ani na ubytovně.“
Tři čtvrtiny účastníků byly ve věku nad 50 let. Tři čtvrtiny jich byly bez domova déle než 10 let, dvě pětiny trpěly kombinací závislostí a vážných nemocí. Jedna pětina účastníků byla bez dokladů a jedna třetina mimo dávkový systém.
Všichni dnes pobírají od státu nějakou formu pomoci, na kterou mají ze zákona nárok, například invalidní důchod nebo různé sociální dávky. Třetina účastníků si ale našla práci.
Na necelou polovinu obyvatel „humanitárních bytů“ si jejich sousedé po nastěhování stěžovali. Na tři z nich ale jen jednou, na další čtyři opakovaně.
Většině účastníků během prvního roku klesly dluhy a někteří je splatili. Třetina se dostala do exekuce. Někteří zjistili, že si paradoxně finančně nepolepšili. Z peněz, které dřív měli jen pro sebe, museli začít platit nájem. A zjistili, že si třeba nemohou dovolit lepší oblečení nebo dražší jídlo než v době, kdy žili na ulici.
Nejméně dvě ženy musely po nastěhování volat policii na násilného partnera a nechtěné návštěvy „kamarádů“ z mokré čtvrti.
„Chodili za mnou přátelé, se kterými jsem se znala na ulici. Zneužívali mě. Brali ode mě peníze. Dva měsíce jsem kvůli nim lhala Pavlínce (sociální pracovnici, pozn. red.). Říkala jsem jí, že jsou tam jen na návštěvě. Musela jsem je vyhodit. Roztahovali se v bytě. Napouštěli si pořád plnou vanu, vařili uprostřed noci. Nemohla jsem spát. Volala jsem Pavlínce ve tři v noci. Bili mě a škrtili,“ zaznamenal sociální pracovník výpověď jedné z účastnic projektu.
Tři případy skončily tragicky. Ubytování a snaha o zapojení do běžného života včetně zdravotní péče u nich odhalily zdravotní problémy, kvůli kterým tito lidé nedlouho po nastěhování zemřeli.
„Klientka se po příchodu do bytu paradoxně zdravotně velmi zhoršila, po roce si mohla sundat ponožky a zjistila, že jí černají prsty u nohou. Lékaře celou dobu odmítala, až dostala sepsi a zemřela, pět týdnů po nastěhování. Partner po čtyřech dnech spáchal sebevraždu,“ popsal jeden takový případ sociální pracovník.
Dalším naopak bydlení výrazně pomohlo zlepšit zdraví. Pracovníci neziskovek u několika klientů vyjádřili přesvědčení, že jim projekt zachránil život.
Zajímavý je případ jediného člověka, který z „humanitárního“ bytu odešel.
„Bydlení dalo šanci klientovi postarat se o tělesné zdraví – během prvního půl roku nájemník řešil několik zdravotních problémů, absolvoval odborná vyšetření. Avšak psychický stav se mu zhoršil. Nájemník cca po 8 měsících byt vrátil, neboť se nepodařilo ho adekvátně spárovat s bytem, resp. sousedstvím. Klient těžko snášel sousedy, opakovaně se dostával do konfliktů. Bydlení ve velkém panelovém domě mu zvýraznilo paranoidní představy a bylo zdrojem obrovského stresu a úzkostí, což vedlo až k agresi. Problémy vyeskalovaly až do stavu, kdy se klient rozhodl raději odejít,“ píše se ve vyhodnocení projektu.
Všechny tyto zkušenosti nakonec město využilo při pronájmu běžných bytů pro sociálně slabé. Za minulé volební období Praha pronajala podle standardních pravidel celkem 450 sociálních bytů.
„Program nám ukázal, že i s nejsložitější cílovou skupinou lidí bez domova se dá pracovat. Během volebního období jsme ho nerozšiřovali, ‚lidé z ulice‘ byli dost minoritní skupinou nájemníků v rámci sociálního bydlení. Díky evaluaci jsme ale zjistili slabá místa systému, což nám pomohlo ho lépe nastavit i pro lidi, kteří nemají tak komplexní potřebu podpory,“ dodává radní Zábranský.
