Článek
Téměř čtvrtina lidí ve věku mezi 16 až 30 lety sportuje méně než jednou za měsíc, případně vůbec. Necelá pětina pak tvrdí, že sportuje nejvýš třikrát do měsíce, alespoň podle studie Kantar Lifestyle 2022, kterou zveřejnila Česká rada dětí a mládeže.
„Jsou to varovná čísla, kterým se skoro ani nechce věřit. Nedokážu si představit, že v tomto věku má čtvrtina populace tak ohromně nedostačující pohybovou aktivitu,“ říká pro Seznam Zprávy Tereza Nováková z Katedry fyzioterapie Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.
„Obecně se říká, že by člověk měl mít denně alespoň hodinu pohybové aktivity, přičemž minimálně třikrát týdně by to měl být silový trénink s vyšší tepovou frekvencí,“ přibližuje.
Připouští, že část lidí pohybovou aktivitu má, ale za sport ji nepovažují. Může jít například o manuální práce či jízdu na kole do školy. Přesto mezi mladými Čechy čím dál tím více chybí přirozený pohyb, jako je chůze nebo běh.
„Dneska si všude zajedeme autem, veškerá fyzická práce obecně mizí, všechno je zelektrizované, jednodušší. Dojít si kousek pěšky nebo si vyběhnout do přírody nám chybí,“ přidává se fyzioterapeutka Monika Bernardová, která se v pražské klinice Kinisi věnuje dětem a mladým dospívajícím.
Právě možnost dojet si autem a celkově sedavý způsob života jsou dva nejčastější důvody, které za nedostatkem pohybu stojí. Ke zdravějšímu životnímu stylu by tak často stačilo vyměnit cestu autobusem či autem za chůzi a místo jízdy výtahem vyjít schody.
Rizika znají, ale neřeší je
Nedostatek pohybu s sebou nese i zdravotní problémy. „Pozorujeme výrazné zvýšení rizika výskytu takzvaných civilizačních onemocnění, jako jsou obezita, cukrovka, cévní mozkové příhody, onkologická onemocnění nebo i demence,“ vypočítává Nováková. „A bohužel čím mladší člověk sníží svoji aktivitu, tím vyšší rizika to přináší,“ varuje.
Na pražskou kliniku k Bernardové zase nejčastěji přicházejí děti s vadným držením těla nebo zkrácenými svaly.
„Pak to pokračuje čím dál častější sedavou prací, která vede k bolestem zad. A když už se například najednou rozhodneme sportovat, aniž bychom měli jakýkoliv návyk z dětství, vede to k větším rizikům úrazu, třeba proto, že jsme se nenaučili padat,“ líčí fyzioterapeutka.
Tělo si vše pamatuje
Ačkoliv si podle obou expertek lidé rizika uvědomují, nejsou pro ně prý dostatečnou motivací ke změně životního stylu. Hrozí navíc, že návyky přenesou i na své potomky, a zadělají jim tak na stejný problém.
„Pokud v dětství zaspíme, tak je opravdu náročné vztah ke sportu vybudovat. Dítě se vyvíjí a tělo si obzvlášť z dětství pamatuje všechno,“ říká Bernardová.
„S motorikou je spojená psychika i veškerá pohybová koordinace. Takže i když se člověk v budoucnu bude už jako dospělý něco učit, půjde na něm poznat, že v dětství nic nedělal, k pohybu nemá vztah a o svém těle nemá ponětí,“ dodává.
Podle Novákové je pak možné pozorovat nárůst počtu lidí s nadváhou, čím dál častěji navíc u školních věkových kategorií. Jednou z příčin je i přílišný čas strávený u obrazovek moderních technologií.
„Poslední roky přinesly trend, kdy po týdnu letních prázdnin přicházejí děti s akutní bolestí v oblasti krční páteře nebo palce ruky, protože veškerý volný čas strávily s mobilem v ruce,“ upozorňuje Nováková z katedry fyzioterapie.
Hry jako motivace
Moderní technologie ovšem mohou posloužit i coby motivace. V posledních letech například vzniklo několik her, díky kterým musí uživatel například vyjít ven a pohybovat se, aby splnil zadání.
Na podobném principu funguje také populární geocaching, kdy hráči v přírodě hledají takzvané kešky.
„Hry jako sbírání pokémonů, xbox nebo nintendo jsou určitě forma motivace. Pro děti je to ideální, protože je hry zabaví a ony nemají pocit, že se hýbat musí,“ podotýká Bernardová.
U dospělých zase mohou pomoci chytré hodinky měřící tělesnou aktivitu nebo přístroje na měření kroků zabudované v telefonech. Právě používání chytrých hodinek potvrdilo 24 procent oslovených, aplikace v telefonech má staženo dokonce 41 procent respondentů.
Podle Terezy Novákové by mělo být cílem, aby většina populace vstupovala do dospělosti s „návykem“ pohybových aktivit. „K tomu ale vede dlouhá cesta, na které se musí spojit stát, jehož cílem by měla být zdravá aktivní populace, která nebude pro zdravotní a sociální systém v budoucnu zbytečně nákladná, škola, která edukuje o zdravotních benefitech, a obec nebo komunita, která vytváří podmínky pro všeobecně dostupné mimoškolní pohybové aktivity,“ soudí.
Inspirovat by se podle ní mohlo Česko například ve skandinávských zemích nebo Kanadě, kde už strategie vedoucí populaci k aktivnějšímu životnímu stylu plně fungují.
