Čtvrt století nejstarší české mešity: Výhrůžky smrtí i prasečí hlava u vchodu

Brněnská mešita leží poblíž rušné silnice, zastrčená mezi několikapatrovými domy. Od okolní zástavby ji v městské části Štýřice odlišuje fasáda se zelenou mozaikou a dva sloupy před vstupními dveřmi.

Místní muslimská komunita ji vybudovala před 25 lety. „Je to moje nejstarší dítě,“ říká pro Seznam Zprávy Muníb Hasan Alravi, prezident Ústředí muslimských obcí.

Na budování nejstarší tuzemské mešity a brněnské komunity se podílel čerstvě po studiích. Dnes je mu 57 a předsedá zdejší nejvyšší muslimské organizaci.

Sedíme v kanceláři, která je hned vedle vstupní chodby. Do místnosti přichází Alraviho druhé nejstarší dítě. „Synovi je 24. Žije jiný život než my, když jsme v Čechách začínali.“

Cesta ke šťastnému soužití muslimů a zbytku české společnosti je podle něj jednoduchá. „I + I = I, tedy Integrace plus Identita rovná se Ideál,“ vysvětluje a syna, který po prohození pár arabských slov odešel z místnosti, využívá jako příklad.

„Nežije jen mezi naší komunitou. Narodil se tu, má české přátele, chodí s nimi ven, podniká věci. Když jdou do hospody, oni si pivo dají, on ne, ale to přece není žádný problém. Takhle by to mělo být.“

Brněnská mešita má jen skromné zázemí. Hlavní sál, pokrytý koberci a lemovaný sloupořadím, za kterým se skrývá stěna obložená knihovnou plnou svazků v arabštině, pojme asi sto lidí. Během slunečných dnů stačí k osvětlení modlitebny světlíky.

„Mešita stačí mé generaci, pro kterou jsme ji stavěli,“ podotýká Muníb Hasan Alravi. O 25 let později jsou tu ale generace dvě, vlastně téměř tři. „Pár mých vrstevníků už má vnoučata, zatím velmi malá. Syn by se také měl už brzo ženit.“

„Páteční modlitbu musíme dělat na dva turnusy,“ přibližuje Alravi. Během svátečních modliteb už se do mešity ani nepokoušejí vměstnat a pronajímají si sportovní haly v okolí. Zázemí pro večerní hostiny při ramadánu jim pak poskytuje nedaleká restaurace.

Problém, který brněnskou komunitu nejvíc sužuje, jsou prostory pro děti. Podobně jako křesťané i muslimové mají své nedělní školy, kde se děti učí o víře, mluvit arabsky a recitovat z koránu. „Při stavbě jsme zařídili jednu učebnu, už před dlouhou dobou jsme ve skladu zřídili druhou, provizorní, ale nestačí. Potřebovali bychom třikrát větší kapacitu, abychom mohli děti oddělit podle věkových kategorií,“ vysvětluje Alravi.

Mešitě nechybí jen vnitřní prostory. „Uvítali bychom i zahradu, větší pozemek. Mezi modlitbami musí lidé postávat na chodníku před dveřmi. Není to ono i kvůli dětem. Během výuky bychom je rádi občas nechali jít ven, ať nejsou jen zavřené uvnitř,“ přemítá Alravi o možnostech větší mešity.

„Tady je ale ven pouštět nemůžeme, není to bezpečné,“ gestikuluje směrem k pootevřenému oknu, zpoza kterého je slyšet rušná ulice. Je okolo šesté večer a dopravní špička ve Vídeňské ulici vrcholí.

Místo pro vybudování větší mešity hledají v Brně už dlouho, zatím neúspěšně. Důvody jsou prý prozaické: najít velký pozemek ve vhodné lokalitě za slušnou cenu je složité.

S novou mešitou se navíc může vrátit komplikovaná minulost. Před 25 lety se místní proti stavbě bouřili a sepisovali petice. „Báli se, že tu vyroste výcvikové centrum teroristů,“ vzpomíná Alravi. Dodává, že jejich obavy byly nepodložené, neměl jim to prý ale za zlé. „Strach z neznámého, z něčeho nového je přirozený.“

Podle Miroslava Mareše, odborníka na extremismus z Masarykovy univerzity, jsou rizikoví jedinci v každé komunitě, ale muslimové v Česku jsou umírnění. „Až na pár excesů,“ připomíná pro Seznam Zprávy.

„Jde o případ Samera Shehadeha, který před několika lety rekrutoval bojovníky do Sýrie pro teroristickou organizace Fronta An-Nusrá,“ pokračuje s odkazem na bývalého pražského imáma odsouzeného za podporu terorismu.

Významnou roli hrál podle Mareše především vzestup Islámského státu. „Na některé lidi mohl působit jako něco silného, inspirativního,“ říká o teroristické organizaci, která kontrolovala část Iráku a Sýrie.

„Pár českých konvertitů dokonce odjelo bojovat do Sýrie. Je možné, že to podobně mohlo inspirovat k návštěvám mešity,“ míní. Zdůrazňuje však, že brněnská mešita a její komunita nikdy s extrémisty nechtěly mít nic společného.

Alravi se na roky, kdy operoval Islámský stát, nejdřív zdráhá vzpomínat. Nechce se nikoho dotknout nebo kohokoliv očernit. „Je pravda, že k nám chodili lidé, ve kterých byla zloba,“ říká odměřeně.

Dostával se prý do situace, kdy lidem musel explicitně říkat, že přišli na špatné místo. „Došlo to k tomu, že jsem těm pár lidem musel naplno říkat, že pokud si myslí, že u nás najdou nějakou frontu proti Česku, proti Západu, tak jsou tu špatně,“ říká.

Dnes je prý komunita vůči extremistům ostražitější. „Lidi, kteří k nám přijdou se zlobou, poznáme relativně snadno. Přirovnal bych to k Čechům, kteří dnes podporují Kreml. Z toho, jak mluví, poznáte tu naučenou propagandu, tu nenávist,“ myslí si.

Za čtvrt století existence zažila brněnská mešita i útoky ze strany Čechů. Když na ně Alravi vzpomíná, zdá se, že ho stále překvapují. „Pocházím z Bagdádu, kde vedle sebe normálně stojí kostely a mešity a nikoho nenapadá, že by je ničil, nerozumím tomu.“

K drobným incidentům podle něj docházelo od prvních dnů. „Postupně se ale zhoršovaly. Časem nám začali útočit i na samotnou budovu – měli jsme posprejovanou fasádu výhrůžkou smrtí. Před vstupní dveře nám hodili prasečí hlavu a kolem kliky omotali vnitřnosti. Někdo nám vymlátil okna,“ zabrousí v paměti do let, kdy vrcholila takzvaná uprchlická krize.

Období mezi roky 2015 až 2018 bylo pro tuzemské muslimy nejhorší i podle Kláry Kalibové, vedoucí organizace In Iustitia, která pomáhá obětem předsudečného násilí. „Meziročně tehdy narostly útoky až o 300 procent. Jednalo se zejména o útoky na muslimské ženy. Významné byly i útoky na majetek, do toho spadají právě útoky na brněnskou mešitu,“ přibližuje.

Alravi zmiňuje i zášť, která se na muslimy snesla kvůli terorismu. „My útoky sami odsuzujeme. Takový člověk přece jedná proti zásadám islámu, škodí i nám. Nepřijde mi správné, že bychom měli nést vinu za špatné činy někoho jiného,“ upozorňuje.

Vlna islamofobie časem opadla. „Úlevu jsme pocítili paradoxně s covidem,“ uvádí Alravi a přidává i svoji teorii: „Myslím si, že existují lidé, kteří proti někomu nebo něčemu musí brojit. Muslimy tak vystřídaly v té době aktuálnější věci, jako očkování a mikročipy.“

V současnosti prý zase cítí, že pozornost lidí, kteří proti něčemu musí bojovat, přešla k válce na Ukrajině.

„Hlavním terčem jsou momentálně Ukrajinci,“ potvrzuje i Klára Kalibová. Pokles útoků vůči muslimům dokládá i pokles zaznamenaných incidentů – z nižších desítek v posledních letech minulého desetiletí téměř na nulu.

Muslimy nyní podle Kalibové paradoxně chrání jejich malý počet. Při posledním sčítání lidu se k islámu přihlásilo přes 5000 lidí, z toho 2000 v Praze a 600 v Jihomoravském kraji. „Většina útoků je spontánních, napadnout tak dnes lidi z Ukrajiny je výrazně snazší než muslimy,“ vysvětluje.

Odborníci se shodují, že tuzemská společnost, respektive její xenofobní část, se nenaučila větší toleranci, posunula se pouze k jiným. „Nedá se vyloučit, že se vlna islamofobie může vrátit,“ míní Miroslav Mareš.

Komunita mešity se proto dlouhodobě spoléhá na svou otevřenost. Pořádají zde například dny otevřených dveří, ten poslední proběhl spolu s oslavami 25. výročí.

Do mešity také zvou studenty středních škol na exkurze. Chtějí dát příležitost české veřejnosti komunitu lépe poznat.

Už 15 let sem pravidelně míří i studenti z Gymnázia Zlín. „Do mešity jezdíme v rámci výuky religionistiky. Je to pro studenty příležitost ptát se na otázky o islámu, které je zajímají,“ objasňuje Eva Adamíková, která vyučuje společenské vědy a výjezdy do mešity organizuje.

Exkurze jsou podle ní mezi studenty oblíbené a škola nezvažuje, že by v blízké době s tradicí končila. „Rozhodně se snažíme zprostředkovat dialog mezi našimi kulturami a vést studenty k větší tolerantnosti. Studenti i rodiče jsou tomu otevření.“