Čtrnáctý plat a 5000 na dítě. Za prací jezdí za hranice, ale nestěžují si

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kapky deště víří hladinu rybníka na uherčické návsi. Nebýt toho, odráží se ve vodě rozlehlý renesanční zámek. Jeho vstupní brána je zavřená. V dubnu vítá hosty jen o víkendu. Vesnice s 350 obyvateli na západním cípu Znojemska se v aprílovém počasí odpoledne vylidnila ještě víc než běžně. Chybí tam většina služeb, za prací místní musí jinam.

„Lidé jezdí na pilu do Jemnice a ti, kteří se domluví, dojíždějí za prací do Rakouska. Tady nic není. Pár míst v hospodě, něco na penzionu. Jinak o ničem nevím. Výhled je pracovně špatný. Prostě venkov na vymření,“ krčí rameny umělecký kovář Jaroslav Bureš v domku hned vedle rybníka.

Jeho dva synové žijí v Austrálii, řemeslo nikomu nepředá. „Kovařina je časově náročná otročina. Práce ve smradu, prachu. Už to dělám jen pro zábavu,“ vypráví.

Nejsou to jen ponuré dojmy starousedlíka v důchodu. Stačí pár veřejných dat. Uherčice v novém tisíciletí přišly skoro o čtvrtinu obyvatel, téměř pětinu místních trápí exekuce. Nezaměstnanost vystoupala skoro na čtrnáct procent. Je to problém desítek obcí na Znojemsku.

Umělecký kovář pamatuje jiné obrázky. „Bývala to středisková obec. V Gale šedesát ženských šilo boty, na pile dělalo ke stovce lidí, další na statku,“ ukazuje směrem k opuštěným areálům.

Tehdy jen kousek odtud vedly ostnaté dráty, po revoluci se pracovní trh proměnil. Kdo chce slušně placené zaměstnání, většinou musí dojíždět. A často k rakouským sousedům. Hranice leží do deseti kilometrů. „Pendlerů v autě často jede víc, posbírají se po cestě. Vydělají si třeba 1200 eur měsíčně (v přepočtu téměř 28 tisíc korun),“ popisuje Bureš.

K pendlerům patří i jeho známý Jiří Boháč. Do Uherčic se přistěhoval v osmdesátých letech, dům nad rybníkem má rozpůlený a obývá jej ještě s další rodinou. „Jezdím 36 kilometrů do městečka Brunn an der Wild. Dělají se tam zákusky. Pracuju jako skladník v cukrárně. Vyděláte si víc a Rakousko je sociální stát. K lidem se chová dobře,“ rozpovídá se před domem.

Do cukrárny dojíždí služebním autem. „Za kopečky“ pracuje osm let. Dříve zkusil ledasco, dělal v tiskárnách nebo opraváře stavebních strojů. Šestnáct let pracoval jako číšník v Praze Na Újezdě a bydlel na Malé Straně. Teprve v Rakousku je se zaměstnáním spokojený.

„Je tam třináctý, čtrnáctý plat a ještě roční vyrovnání daní jako další přilepšení. A hlavně, kdo má děti, dostává na každé pět tisíc měsíčně,“ popisuje výhody.

Ve volném čase se věnuje myslivosti a včelařině. Stejně jako jeho známý kovář při otázce, co chybí Uherčicím, neváhá: „Práce. Jen státní statky za minulého režimu zaměstnávaly skoro 200 lidí z okolí. Kravíny jsou zbourané, pila je taky pryč,“ říká.

„V Rakousku se malá hospodářství drží. Jedete vesnicí, všude nabízejí Eier - vajíčka, malé masny, malé pekárny. Známý mi tam říká: Pro pečivo chodím k místnímu pekaři, ne do obchoďáku. Chodil k němu táta, děda a já taky,“ převypráví Boháč.

Za hranicemi se živí taky černovlasá Štěpánka, na zahradě za dřevěným plotem ji zrovna vítá dcera Viktorie. Její matka pracuje sedm let v rakouské fabrice na výrobu světlometů do aut.

„Tady jsem předtím pracovala v továrně za dvanáct třináct tisíc korun. Měla jsem i dvě práce, dělala od pondělí do soboty a děcka jsem stejně neviděla. V Rakousku mám kromě platu na obě dcery přídavky celkem deset tisíc korun. Stačí o ně zažádat, chtějí jen potvrzení ze školy a od obce,“ říká.

Továrnu má 160 kilometrů daleko, často odjíždí v neděli a vrací se zase až na víkend. Ale jak říká, šedesát tisíc korun, včetně přídavků na děti, by si doma v příhraničí vydělala těžko.

Naproti hostinci bydlí i její rodiče a sestra. „Přijedu jednou týdně nebo za čtrnáct dní, děcka už na mě zvědavá nejsou,“ směje se, ale z Uherčic se trvale stěhovat nechce.

Její dcera deváťačka má ve čtvrtek za sebou přijímačky na střední školu. Vysnila si Čichnovu v Brně. Výsledky nezná, ale z testů je rozpačitá. „Tady v Uherčicích zůstávat nechci. Všechno je hrozně daleko,“ říká rozhodně.

„Mladí jdou většinou pryč, ale moje generace se tady ještě docela drží. Když jsou dva, tak to jde. Ale někteří nepracují, třeba jak můj bratr. Nechápu, jak vyžije, když dostane sociálku nějakých 3500 korun,“ dodává Štěpánka.

Mnoho polností i různých staveb v okolí Uherčic postupně skupuje velkostatkář Josef Kolář a firmy z jeho holdingu. Občas jej zahlédnou, jak mezi podniky přelétává helikoptérou. Místní si pochvalují, že platí slušně, navíc zaměstnává celosezónně. Ale třeba na poli už není tolik rukou potřeba. „Traktory a kombajny jsou mnohem větší, je to mnohem efektivnější práce,“ říká Boháč.

Jiný den, sousední městys Vratěnín. Vesnici roku 1996 lemují řopíky, pozůstatky předválečného pevnostního opevnění. Hraniční linie je na dohled. V totalitním režimu tu platila stavební uzávěra.

Statky s velkými barevnými vraty, opravené fasády. Více než dvacítka budov podléhá památkové ochraně. Ani to však automaticky nezaručuje volné pracovní pozice.

Procházíme se po obdélníkové návsi s Petrou Jahodovou. Dříve ve Vratěníně dvacet let provozovala kadeřnictví. „Pracovala jsem dvanáct hodin denně a odrovnala jsem si zdraví. Teď mám práci v Rakousku, uklízím. Kvůli dětem jen dvakrát týdně, celkem osmnáct hodin. Na naše si vydělám nějakých dvacet tisíc korun, plus přídavky na děti. Napište, že tohle by se v Česku mohlo změnit a lidé by neutíkali pracovat za hranice,“ směje se.

Nezaměstnanost v městysi taky dosahuje dvouciferných čísel. Oproti Uherčicím se však obec nevylidňuje takovým tempem. V porovnání s rokem 2001 tam oficiálně žije o desetinu lidí míň.

„Myslím, že tu zas tolik nezaměstnaných není. To je spíš problém v Uherčicích. Někteří prostě pracovat nechtějí. Kdo chce, práci najde. A půlka z nás možná dělá v Reichu,“ přidává Petra Jahodová další pohled a s malou dcerou pokračují ve venčení psa.

Na Znojemsku se o práci uchází okolo 4500 lidí. „Jsme venkovský, tradičně zemědělský region. Historicky tu nebyla přílišná nabídka kvalifikované práce v podnicích s vysokou přidanou hodnotou, snad s výjimkou služeb či cestovního ruchu, popřípadě několika větších výrobních firem. Nabídka pracovních míst tak není příliš atraktivní pro lidi s vyšší kvalifikací, zejména pak pro mladší lidi, takže nám utíkají z regionu do větších měst,“ přitakává znojemská starostka Ivana Solařová (ANO).

Pracovní trh také hodně ovlivňují i sezónní práce. Zatímco v zimních měsících, kdy se utlumí turistika nebo zemědělská činnost, nezaměstnanost stoupá k sedmi procentům, v létě běžně klesá pod pět procent.

„V jarních měsících lze jako každý rok předpokládat pokles nezaměstnanosti, jelikož uchazeči o zaměstnání nacházejí pracovní sezónní příležitosti zejména v oblastech jako stavebnictví, zemědělství, ve službách - v hotelích, ubytovacích a stravovacích zařízeních,“ vysvětluje Emil Čopf, ředitel Kontaktního pracoviště Úřadu práce ve Znojmě.

Zemědělec Petr Karásek dobře ví, jak těžko se při vysoké inflaci drží pracovní pozice. Hospodaří na více než 200 hektarech orné půdy, nabízí zemědělské služby a ve Vratěníně provozuje potraviny, platí čtyři prodavačky.

„Na rovinu říkám, že nevím, jak to dopadne s obchodem. Jak zdražily energie, přisypávám kolem čtyřiceti tisíc měsíčně. Kdybych neměl zemědělskou činnost, obchod skončí,“ říká.

V obchodě pracují Lenka Marčenová s Jaroslavou Kinclovou. „Zvlášť ženám se tady práce hledá těžko. Kromě potravin v městysi funguje jen pošta. Hospody už nemáme,“ říká Marčenová.

„Kdo může, jezdí do Rakous. Navíc doktor daleko, školy daleko. My starší už zůstat musíme, nic jiného nám nezbude. Mladým se nedivím, že utíkají,“ směje se její kolegyně.

Na zemědělské práce Karásek zaměstnává pět chlapů, živobytí postupně předává stejnojmennému synovi. „Mám z toho radost. Těší mě, že má o pokračování zájem,“ říká s tím, že lákat mladé do zemědělství bývá teď problém.

Přesvědčuje se o tom, když na sklizeň lanaří brigádníky na učilištích v Moravských Budějovicích nebo v Dačicích. „Dva roky zpátky jsem v dílnách řekl, že sháním pomoc na kombajn asi na měsíc a půl. Nabízel jsem 30 tisíc korun výplaty. Na druhák či třeťák to za mě nejsou tak špatné peníze. Nakonec tam jeden učeň vystoupil a řekl, že za takové peníze raději zůstane doma,“ líčí Karásek.

Podobné zkušenosti má také jeho příbuzný Ladislav Karásek. Devětasedmdesátiletý pán drží rodinné hospodářství se synem Radkem. „Když jsem začal hospodařit, bylo neuvěřitelné, co jsme měli zájemců o brigádu. Teď se shání hodně těžko,“ říká.

Na rodinné farmě dřív chovali devadesát prasnic, teď jich mají pět. Sází však na jalovice na výkrm, maso prodávají do zahraničí a tuto výrobu by rádi rozšířili. „Ani jeden mladý se nepřijede svézt traktorem. Za nás děti běhaly pořád na poli. Byly k tomu vedené. Dneska se každý zajímá jen o počítač. Zemědělství upadá,“ dodává.

Ekonom Masarykovy univerzity Štěpán Mikula se ve výzkumu zabývá problémy periferií. Ani osmdesát let podle něj nezahojilo válečné útrapy a následný odsun německého obyvatelstva. „Ve chvíli, kdy třeba uprostřed pole překročíte hranici původního osídlení, hodnoty jako nezaměstnanost, vzdělání, migrace se skokově změní,“ vysvětluje.

Podle něj v tom nehraje roli geografická odlehlost, která by se projevila postupně, ani majetek, ale spíš „sociální kapitál“.

„Když zohledníte třeba přispívání na charitu, obyvatelé bývalých Sudet nejsou jiní. Rozdíl se ukazuje na úrovni komunity. Lidé tam nejsou tak provázaní. Jsme si celkem jistí, že je to velmi důležitý faktor, který ovlivňuje migrační chování místních,“ dodává.

Vratěnín má v tomto ohledu za sebou kus práce. Místní starosta Martin Kincl stojí v čele obce třiatřicet let. Lidé v městysi pořádají pálení čarodějnic, májový průvod, dětský den. Absenci „sociálního kapitálu“ sice Kincl nevnímá, ale vylidňování regionu za problém považuje.

„Myslím si, že poválečné roky nebo komunismus už v tom nehrají roli. Vesničky na rakouské straně se taky pomalu vylidňují. Odcházejí nám mladí lidé s vyšším vzděláním. To je obrovský průšvih,“ hlásí.

Při pohledu k hranicím teď místní vidí částečnou naději na oživení. Zašlý areál bývalé pohraniční roty se mění v autokemp. V létě jej otevře belgicko-český manželský pár. „Jsme vášniví cyklisti. Manžel tam přenese i svou činnost, tedy výrobu velocipedů, takové cykločtyřkolky. Z bývalých kasáren chceme za pár let udělat penzion,“ říká Irena Boving.

Právě v posilování turistického ruchu část místních spatřuje budoucnost. „Každé vytvořené pracovní místo přímo v obci je obrovské plus,“ dodává starosta Kincl.