„Čističky vzduchu“ změny klimatu zázračně nevyřeší, jsou součást skládačky

Ještě než se pustíme do samotného zachytávání oxidu uhličitého, kde se v atmosféře CO2 bere?

Byl tady odjakživa. Od momentu, kdy se teprve formovala Země, ho zde bylo mnohem víc než dnes. Postupem času, společně s tím, jak se na světě rozvíjela flóra, se fotosyntézou tento obsah CO2 snížil a přibylo kyslíku.

Jakým způsobem přiléváme olej do ohně my, lidstvo?

Ten fenomén má zvláštnost, že my spalujeme fosilní paliva, která se vázala na oxid uhličitý z atmosféry, vznikla z toho geologická vrstva a tu teď spalujeme až 50milionkrát rychleji, než byla produkována. To znamená, že změna CO2 v atmosféře není tak tragická svojí absolutní hodnotou, ale jejím prudkým nárůstem.

Tím, že jsme po průmyslové revoluci začali pálit uhlí, ropu, plyn?

Přesně tak. Pokud se na tu křivku podíváte, je to spojené s tímto obdobím.

Kdy se zrodil ten první nápad, že místo útlumu spotřeby fosilních paliv, by bylo možné z atmosféry CO2 odstraňovat, respektive ho zachytávat?

Navazuje to přímo na to, že tepelné elektrárny produkovaly saze a sirné látky. Ty se lidstvo naučilo odstraňovat tak, že z komínu dnes nevycházejí. Uniká už jen pára a oxid uhličitý.

A CO2 se dnes dá zachytit tak, že na spodek komínu nasadíte jakousi „past“, která oxid uhličitý zachytí a stlačí ho na superkritický stav, což je skupenství, u kterého nerozeznáte, zda jde o kapalinu, nebo plyn.

Je to technologicky náročná operace, nebo to prakticky může provozovat jakákoli průmyslová jednotka?

Jakákoli zatím ne. V Norsku je za tímto účelem vybudováno technologické centrum Mongstad, kde se v průmyslovém rozměru tato technologie vyvíjí a testuje. Jakmile by se jejich poznatky rozšířily ve větším měřítku, klesne i cena a neměl by to být problém pro nikoho. Mimochodem i čeští výzkumníci mají s Nory své projekty.

Kolik procent CO2 jsme tímto způsobem schopni zachytit?

Byl bych opatrný s číslem 100, ale vysoké devadesátky procent ano.

Spotřebovává nasazení takové technologie spoustu energie? Aby se do čištění vzduchu nakonec neinvestovalo více paliva, než je schopné vyčistit…

Je to rozvíjející se technologie, a s takovou vždy potřebujete vytvořit nějakou pobídku, aby se věci vůbec rozběhly. Jakmile se ale přijde na to, kudy vede cesta, pak už je jen otázka, kdo ji bude schopný levněji vyrobit. Stačí se podívat na cenu solárních panelů – šla hodně dolů. A podobná trajektorie se očekává i u technologií na zachytávání CO2.

Věnují se zachytávání CO2 pouze Norové, nebo je to větší fenomén?

Na čele jsou Spojené státy a Kanada. Aktuálně je dobíhá Čína, což je překvapující. U nich jde kromě čištění vlastního ovzduší také o snahu vyrábět, nabízet a hlavně prodávat technologie levněji než USA nebo právě Norsko.

Když CO2 zachytíme a dostaneme do superkritického stavu, tak samozřejmě „nezmizí ze vzduchu“, čemuž se naopak snažíme zabránit. Jaký je finální produkt toho, co „pračka“ oxidu uhličitého zachytí?

Existují různé technologie, co s tím finálním materiálem dělat. Průmyslové využití jako například suroviny jsou primárně dvě – etanol a metanol. Je i řada dalších produktů, po kterých ale zatím není taková poptávka, aby se díky tomu dal řešit skleníkový efekt. Takže jako největší potenciál se aktuálně jeví geologické ukládání do hlubokých vrstev zemské kůry.

Takže vezmeme zachycený oxid uhličitý, dostaneme ho do superkritického stavu a trubkou ho dostaneme zpět do země, kde zůstane uložený?

Je to tak. Je tam takové kouzelné číslo – tisíc litrů plynu CO2 stlačíte na 2,8 litru superkritického materiálu. Čili to objemové množství, které se musí natlačit do země, je mnohem, mnohem menší. A ještě k tomu nepotřebujete tak enormní tlaky jako například u kapalného plynu, který se používá například k pohonu aut.

Hrozí, že se časem z podzemních úložišť dostane CO2 zpět na povrch a bude dál přispívat ke skleníkovému efektu?

Klíčovým předpokladem je, že ukládat se může jen tam, kde je to hermetické. Nejlépe ověřené je to tam, kde vznikla ložiska ropy a plynu. Tam jsou předpoklady takové, že CO2 „neuteče“. Samozřejmě jsou to hraniční hodnoty, a pokud by někdo chtěl ušetřit, může ukládat do méně vhodných struktur. Proto existuje velice přísný proces, co všechno musí úložiště splňovat, aby se do něj mohlo ukládat.

Jednou z největších výtek lidí, kteří proces zachytávání a ukládání CO2 kritizují, je fakt, že se zachycený oxid uhličitý skrz ukládání do ropných ložisek používá k vytlačování dalších fosilních paliv, která budou generovat další oxid uhličitý. Jak moc je tohle rozšířená praxe?

Já bych spíš pátral po tom, kdo má za celý proces nést náklady. Má se najít ekonomický recept na to, jak nezkrachovat a zároveň odstraňovat škodliviny. Nejdál jsou v tomto těžařské firmy, které přišly na to, že když mají v plynu tři až pět procent CO2, tak má jejich produkt daleko menší výhřevnost, a tím pádem nižší cenu na trhu. Takže začaly zachytávat CO2 a ekonomicky se jim celý proces vyplatí.

Vy jste několikrát zmiňoval Norsko. Jaké má s ukládáním CO2 plány?

Norové si uvědomují, že do 20, 30 let končí s těžbou ropy a plynu a potřebují nový zdroj obživy. Jedním z projektů, na které sází, je ukládání CO2 z celé Evropy právě do těch vytěžených ropných úložišť. Například dnes jsme i my součástí jedno norského projektu, který zkoumá možnosti transportu zachyceného CO2 právě do Norska.

Zmiňovali jsme Norsko, USA, Kanadu, Čínu… Jak jsme na tom se zachytáváním CO2 v České republice?

Především tu jsou závazky České republiky a Evropské unie ohledně snižování emisí. A na té vědecké straně je tu Česká geologická služba, která se už skoro 20 let této problematice věnuje se společenstvím podobných států v Evropě.

Emisní závazky jsou tématem, které s odstraňováním CO2 z atmosféry úzce souvisí. Existuje kolem „čištění vzduchu“ byznys, skrz který si emiteři kupují povolení vypouštět škodliviny do atmosféry?

Takové firmy existují a v budoucnu jistě vzniknou i další firmy, které způsobí, že celý proces bude ekonomicky únosný. Rozhodně nemůžeme spoléhat na jeden magický proutek, který všechno vyřeší, ale je potřeba mít celý systém, ve kterém se část CO2 uloží, další část využije.

Použiju legrační příklad – CocaCola oxidem uhličitým sytí svoje nápoje. Ovoce a zelenina se balí v CO2, aby vydržely déle čerstvé. Spousta podobných drobnějších průmyslových využití povede k tomu, že se celý proces zachytávání oxidu uhličitého vyplatí.

Taky je tu otázka transportu, který se musí nějakým způsobem vyřešit. Tahat potrubí je hodně ekonomicky náročné, ale díky již zmiňovanému enormnímu stlačení jsou využitelné i cisterny nebo velké nákladní lodě. Pár jich už za tímto účelem provozuje Čína. Je to celé nové průmyslové odvětví, které je teprve na začátku.