Článek
Skupina přátel a známých si před měsícem koupila jeden z obřích domů na pražském Břevnově. Pro neznalé Prahy: jedná se o čtvrť, kde je bydlení pro většinu lidí nedosažitelným snem.
Tomu ostatně odpovídá cena domu: přibližně 40 milionů korun a další peníze budou třeba na rekonstrukci. V domě má být asi deset bytů, prostor pro setkávání nájemníků i veřejnosti přístupný sklep ke konání kulturních akcí.
Na začátku dali dohromady své úspory, ale to pochopitelně nestačilo. S žádostí o hypotéku však u českých bank nepochodili. Uspěli až v Německu. Jaké to je budovat komunitní bydlení v Česku, popsali v reportáži pro Seznam Zprávy.
Půjčka z Německa, know-how z Rakouska
„Tady bude náš soukromý společný prostor,“ provází mě suterénem břevnovského domu Olga, mladá brunetka v pracovních džínách a mikině.
Budova v minulosti fungovala jako hotel. Na zemi se povalují staré zašedlé vlajky, v rohu jsou naskládané desítky židlí a stolů, o zeď se opírají kusy všemožného dalšího nábytku. U vstupu na terasu byl v minulosti bar, který ještě dnes připomínají zaprášené skleničky na zrcadlových poličkách.
Je neděle, Svátek práce, a majitelé připravovaných bytů dnes vytvořili prvomájovou úklidovou četu. Než se začne s rekonstrukcí, je potřeba místnosti vyklidit. Bytové prostory jsou v patrech a teď v nich ještě bydlí nájemci předchozího majitele. Práce tak začínají odspodu. Vyklízí se hlavně suť, která vířením tvoří mlhu a postupně se rozpouští až venku na dvorku na čerstvém vzduchu.
Úklid dá zabrat, rekonstrukce potrvá určitě až do příštího roku.
„Poprvé jsme se s partou kamarádů s myšlenkou komunitního bydlení seznámili už v roce 2011,“ vypráví mi Tomáš. Dává si krátkou pauzu od práce. Stojí pod rozkvetlým šeříkem a na zeleném pracovním tričku má viditelnou lehkou vrstvu prachu ze suti.
Je jeden ze zakladatelů kolektivu Sdílené domy, který mimo jiné nabízí konkrétní řešení krize bydlení. A také alternativu k běžnému, spíše odosobněného způsobu života. Pod touto iniciativou vznikl i projekt První vlaštovka, jak kamarádi proměnu vily na Břevnově pojmenovali.
Jak vzpomíná, pár let po prvním výkopu se nic nedělo, myšlenka odpočívala. V roce 2014 se ale Tomáš se svými tehdejšími spolubydlícími dohodli, že jim společné bydlení vyhovuje, ale že nechtějí mít dál nejistotu nájmu. „Jezdili jsme se dívat na projekty do Německa, kde komunitní bydlení funguje už několik desetiletí. Tam nám ale moc neporadili, co dělat v začátcích,“ vzpomíná.
Sdílené domy vycházejí z německého modelu. Stovky podobných projektů tam sdružuje Svaz nájemního bydlení. Takový je i cíl českého kolektivu. Se začátky jim ale nejvíc pomohli v roce 2017 v Rakousku, kde se zrodil také teprve první projekt sdíleného bydlení. Mohli tak sdílet i know-how, jak takový kolos rozjet.
Pro nás je to jediná možnost, jak se z Německa vrátit do Česka a bydlet v důstojném prostředí.
Než koupili několikapatrový dům v Praze, ve kterém právě stojíme, předcházely tomu ale různé peripetie. Hlavně byrokratického rázu.
V Česku totiž nejsou banky ani úřady připravené na možnosti komunitního bydlení, a tedy ani nenabízí půjčky pro podobná uskupení. Na koupi domu jim nakonec půjčila německá nadace Stiftung Umverteilen, která se specializuje na půjčky i investice do rozvojových projektů po celém světě.
A to 70 procent z celkové částky, včetně rekonstrukce. Zbytek dali dohromady samotní členové kolektivu.
Pomáhají všichni.
„Základní vklad člena je 20 tisíc, později zaplatí ještě dalších 80 tisíc, aby to bylo motivační a my věděli, že má opravdu zájem, když peníze složí,“ dovysvětluje Tomáš.
V První vlaštovce je asi deset dospělých, dvě děti a dvě děti na cestě. Tomáš je fyzioterapeut, Olga pracuje pro Akademii věd, Štěpán, který mezitím neúnavně vyhazuje další a další kýbl sutě, pracuje na Ministerstvu financí. Dál jsou tu dva ajťáci, učitelka nebo otec v domácnosti a taky Tomáš, který si právě sedá na zídku, aby si oddechl a přidal se k hovoru.
Otevřeně říká, že si běžné podmínky v Praze nemůže dovolit. „Pro nás je to jediná možnost, jak se vrátit do Česka a bydlet v důstojném prostředí,“ říká Tomáš, který s rodinou žije v Německu. „Nechceme se vracet do nejistoty nájemního bydlení na dobu určitou, když má člověk děti, nemůže se každý rok stěhovat přes celé město,“ doplňuje.
Alternativy bydlení
Celá iniciativa je mimo jiné i odpovědí na krizi bydlení, se kterou se poslední dobou Česká republika potýká. Zjednodušeně řečeno, ceny hypoték, bytů i nájmy stále a rychle rostou, k tomu ale úměrně nerostou mzdy. Vlastní bydlení je stále náročnější získat i kvůli investičním bytům a nedostatečné nekomerční výstavbě. I nájmy jsou nejisté, nájemní smlouvy jsou často pouze na rok.
„V Česku je minimální ochrana nájemníků z hlediska nárůstu cen. Například v Rakousku je běžné, že jsou nájemní smlouvy na tři roky. Nájemné třeba může růst, ale jako inflace nebo podle růstu mzdy, ale je to zastropované, aby se ty sociální nůžky více nerozevíraly,“ komentuje Seznam Zprávám situaci v Česku Jakub Nakládal, který se v platformě Re-set specializuje na krizi bydlení.
Stále více Čechů tak přemýšlí o alternativách ke klasickému vlastnímu nebo nájemnímu bydlení.
Nakládal zmiňuje dvě formy alternativního bydlení, než je vlastnické a nájemní bydlení. Prvním z nich je právě syndikát nájemníků, tedy formát, který využívají i Sdílené domy a První vlaštovka. Jde tedy o skupinu lidí, kteří odkoupí celý dům.
Další možností může být i tzv. baugruppe. Jde také o společné řešení skupiny lidí, kteří si dům postaví, ale ne za účelem komerčního využití.
Starat se jeden o druhého
Vedle reakce na bytovou krizi je ale tento projekt na pražském Břevnově i vyústěním touhy bydlet pospolu. „Nedovedu si představit, že budu bydlet jen v rámci nukleární rodiny nebo sám,“ pokračuje pod rozkvetlým šeříkem Tomáš. Každá rodina nebo jednotlivec sice budou bydlet v samostatných bytech, společné prostory i s terasou jsou ale nedílnou a rozsáhlou součástí domu. „Zároveň si každý může zalézt do svého, když ho už lidi štvou,“ dodává.
Výhodou společného bydlení může být i výpomoc s hlídáním dětí. „Důležitou součástí a výhodou bydlení pospolu je i péče o sebe navzájem,“ dodává Olga. Zmiňuje například společné nákupy potravin, díky kterým ušetří i v jiných sektorech.
Starý bar, kde bude společný prostor pro všechny nájemníky.
„To je skvělé. Stačí jen zaťukat na vedlejší dveře, jestli mi někdo nepomůže,“ přidává se do konverzace Štěpán, který právě nakládá další vozík plný sutě.
Olga mi ukazuje ještě další sklepní prostory budovy. Tady plánují noví majitelé domu zřídit veřejný prostor. Budou se tu konat diskuse, kulturní vystoupení nebo workshopy. Program chtějí dělat nejen pro nájemníky, ale i pro sousedy z Břevnova a širokou veřejnost.
Tomáš připouští, že je projekt náročný na čas i energii. „A v tom jsou nejčastější neshody, každý má jinou představu o tom, kolik tomu má věnovat,“ dodává.
A největší nevýhoda komunitního bydlení? Každý se musí naučit vyjít s každým. „To je ale normální i v běžném nájmu se sousedy,“ argumentuje a k němu se přidává i Štěpán: „Vždycky musíte nějak vycházet se sousedy, tak je lepší si je sám vybrat, ne?“
