Miminko jako příčina depresí. Potíže, o kterých se stále moc nemluví

Každou první středu v květnu se slaví po světě mezinárodní den duševního zdraví maminek. Poporodní deprese a úzkosti trápí celosvětově přibližně každou pátou ženu. Jednou z nich byla i Tereza Pokorná. I přes radostné těhotenství se její psychický stav změnil hned u porodu její dcery v červenci 2021.

„Začalo to už v porodnici, kdy jsem musela jít na akutního císaře. Měla jsem pocit selhání, když jsem dceru neporodila přirozenou cestou,“ vzpomíná Tereza.

Když jí novorozenou dceru po šesti hodinách od porodu přivezli na pokoj, začaly se u Terezy rodit myšlenky, že dcera není její, a chybělo jí těhotenské břicho. V nemocnici jí pouze řekli, že to je normální stav po porodu a za chvíli se to ustálí.

„Už když jsem odcházela z nemocnice, tak jsem na sobě pozorovala zdravotní změny. Motala se mi hlava a bylo mi celkově zvláštně. Hlavně jsem na všechno byla sama, starala jsem se nejen o miminko, ale i o věci v domácnosti. Malá se v noci hodně budila a plakala. Bylo toho najednou moc,“ vysvětluje Tereza. První dva měsíce po porodu má zalité mlhou, chodila malátná i s kočárkem po venku.

„Začala jsem dostávat panické ataky. Když jsem zastavovala laktaci, byla jsem malátná a točila se mi hlava. Měla jsem strach, že omdlím a umřu. Necítila jsem ruce a nohy. Neměla jsem tušení, co se se mnou děje,“ popisuje Tereza. S postupem času si pak uvědomila, že panické ataky měla ještě před otěhotněním, jen nevěděla, jak je vysvětlit. Nevěděla ani, na koho se obrátit.

Těhotenství a poporodní období může být jedním z nejstresovějších a nejzranitelnějších období v životě ženy, které s sebou nese také riziko vzniku nebo relapsu duševní poruchy.

Jak už zaznělo, podle nejnovějších údajů k mezinárodní dni duševního zdraví maminek postihnou poporodní deprese a úzkosti celosvětově jednu z pěti žen.

Výzkumníci z Národního ústavu duševního zdraví jako jedni z mála udělali výzkum, který problematiku analyzuje z pohledu samotných žen v perinatálním období.

Výzkumu se zúčastnilo 188 žen, které uvedly, že zažívaly psychické potíže v těhotenství či v období 12 měsíců po porodu. 54 % z nich vyhledalo odbornou pomoc.

Mezi nejčastěji zmiňované faktory duševní nepohody patří problémy spojené s těhotenstvím, porodem či kojením, o kterých referovalo 35 % respondentek. Na stejnou část respondentek působí problematicky chování nejbližšího okolí, zejména nedostatek podpory a komunikace. 14 % respondentek vnímalo problematicky přístup personálu v porodnici a část si stěžovala také na bagatelizaci jejich duševních problémů v perinatálním období.

„Duševní pohodu po porodu ovlivňuje více faktorů, jedná se o biologické změny, které jsou vyvolány hormony a ke kterým jsou některé ženy citlivé. Dalšími faktory jsou změna spánkového režimu s novorozencem. Dále i samotný přesun z často pracovně a sociálně aktivního života do života na mateřské a rodičovské,“ vysvětluje jeden z autorů výzkumu a vedoucí Centra perinatálního duševního zdraví NUDZ Antonín Šebela.

Výsledky studie zdůrazňují převážně potřebu větší informovanosti o možných duševních potížích jak mezi zdravotníky, tak v nejbližších kruzích těhotných.

Sama Tereza si stěžovala na pocit zoufalství, když jí doktoři ze začátku nedokázali říct, co se s ní děje, a nemohli jí pomoct. V nemocnici ji poslali nejdřív na několik vyšetření, byla i na magnetické rezonanci. Psychiatr byl až poslední možnost.

Ačkoliv bylo Tereze řečeno, že se její stav zlepší, až se jí spraví hormonální rovnováha po porodu, její stav se čím dál tím víc horšil. Dělalo se jí stále špatně a ztrácela samu sebe. Čím déle trvala beznaděj z toho, že neví, co se s ní děje, tím více to mělo negativní vliv na její stav.

„Pamatuji si, jak jsem vešla do ordinace k doktorovi a najednou jsem se cítila zase dobře,“ vzpomíná Tereza. I přesto ale dostala ještě před odchodem domů v nemocnici další panickou ataku. Na základě toho dostala konečně doporučení, aby navštívila psychiatra.

„Hned na první kontrole mi psychiatr předepsal lehké prášky. Bohužel mi nezabraly,“ říká.

Až později Tereze diagnostikovali poporodní depresi, úzkosti, laktační psychózu a OCD.

Jednou z organizací, které se specializují na pomoc maminkám s psychickými obtížemi, je Úsměv mámy. Tvoří ji lidé a odborníci, kteří sami přišli do styku s psychickými potížemi v období těhotenství nebo po porodu. Jednou z nich je psychoterapeutka Veronika Hanušová, která v organizaci pracuje jako místopředsedkyně od roku 2018.

„Nejčastěji se u žen setkáváme s baby blues, což není psychická porucha jako taková, ale projde si tím až 80 procent žen. Je to období, kdy se tělo maminky vyrovnává s hormony z těhotenství a porodu. Je to přechodné zhoršení nálady. Během šestinedělí si všechno sedne,“ vysvětluje Hanušová.

Mezi další časté problémy patří poruchy přizpůsobení a úzkosti, se kterými se potýká až 30 procent žen. „Projevují se bušením srdce, pocením, tlakem na hrudníku, špatným spánkem, i když je žena unavená. Může to přerůst i do panických poruch či třeba strachu z porodu u těhotných žen,“ dodává.

Spousta žen trpí ale i poporodní depresí. Která má několik znaků: ztráta schopnosti prožívat pozitivní emoce, ztráta schopnosti prožívat lásku, silný neklid, nekonečný kolotoč černých myšlenek, silné utrpení, nechutenství a myšlenky na únik.

Výjimečně mohou u žen nastat poporodní psychózy, kdy člověk má silné halucinace a ztrácí náhled na realitu.

„Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle. Společnost se o tom moc nebaví. O to víc se o tom ženy bojí mluvit. Proto poskytujeme peer konzultace, kde si maminky můžou promluvit právě s někým, kdo má s takovými problémy sám zkušenost,“ informuje Hanušová. Podpora v takových chvílích je podle ní zásadní a promluvit si s někým, kdo má stejné zkušenosti, může pomoci v léčbě.

„Na opravdové zkušenosti uvidí, že bude lépe. Protože ono vždy bude lépe.“

Podle ní je důležité, aby rodina a blízké okolí maminkám ukázaly, že všechno bude dobré, pomohly jim vyhledat odbornou pomoc a podpořily je. Je důležité si s nimi promluvit a nabídnout jim čas na odpočinek.

S odstupem si i Tereza uvědomuje, že by její stav nebyl tak vážný, kdyby se mohla obrátit na své nejbližší.

„Pamatuju si, jak jsem jednou šla s malou v kočárku ven. Koupila jsem si kafe a procházela se. Najednou jsem ale dostala panickou ataku, přestala jsem vidět a složila se k zemi. Tenkrát byl ale covid, nikdo mi nepřišel pomoct,“ vzpomíná Tereza. Na pomoc si musela zavolat sanitku.

Se svými pocity se jako prvnímu svěřila svému příteli a otci dcery. Pouze ji odbyl se slovy, že je hypochondr. Soucitu se nedočkala ani od svých kamarádek, ani od rodiny.

„Od rodiny jsem poslouchala jen to, jak jsem selhala. Nikdo nechápal, čím jsem si procházela, nejhorší bylo to, že se to pochopit ani nesnažili. Měla jsem problém i s kojením. Malá nepřibírala, má doktorka na to jen řekla, že to neumím a ať se snažím. Jak se má člověk potom cítit,“ stýská si Tereza.

Čím víc toho na Terezu bylo, tím víc se její stav zhoršil.

„Začala jsem mít myšlenky na sebevraždu. Pochybovala jsem o tom, proč tady vůbec jsem, jaký má můj život smysl, a byla jsem přesvědčená o tom, že mě malá nepotřebuje,“ vzpomíná Tereza.

„Když jsem to řekla mámě, byla jsem těsně před zkolabováním. Máma jen opakovala, že to není normální. Nabídla mi, ať za ní dojedu. To jsem ale nestihla, zkolabovala jsem do druhého dne a přítel mě vezl do krizového centra v Brně.“

V krizovém centru strávila Tereza dva týdny. Po třetím dnu si uvědomila, že už se jí nemotá hlava a cítí se v pořádku. Dostala silnější prášky na uklidnění. Po celou dobu pobytu se snažila si co nejvíce odpočinout. Tvořila z korálků, malovala a četla si. Hlavně ale byla mezi lidmi, kteří také momentálně neprožívali nejhezčí období v životě a mohli sdílet své pocity a příběhy.

„S návratem domů se mi vrátily i stavy. Začala jsem mít i vtíravé myšlenky, že bych ublížila i dceři. Což je poslední věc, kterou bych chtěla. Napsala jsem i dopis na rozloučenou. Pochopila jsem, že je něco opravdu špatně a s psychiatričkou jsme se domluvily, že je potřeba se znovu hospitalizovat,“ vzpomíná Tereza.

Další hospitalizace trvala téměř dva měsíce. Mezitím se jí o dceru starala babička a ona sama jezdila na víkendu domů, aby s dcerou neztratila kontakt. Po návratu domů bylo ale důležité, aby nepřerušila odbornou pomoc. Přímo domů za ní každý týden dojížděli psychologové, které si našla přes organizaci Práh jižní Morava.

Podle Hanušové je potřeba ale neopomíjet ani tatínky – i u nich náhlá změna, která přijde s narozením dítěte, může vyvolat psychickou nepohodu. „I pro otce je to obrovská životní změna. Stalo se nám několikrát, že nás kontaktovali s prosbou o pomoc i tatínci. Otcové mají právo na svoje pocity. Mají právo, aby jim nebylo dobře,“ dodává.

Nová životní situace může u mužů způsobit, že se i u nich dostaví poporodní deprese. Podle výzkumu Národního ústavu duševního zdraví se to může týkat až 8 % tatínků.

Dnes se už má Tereza lépe. Občas se jí úzkostné stavy vracejí, ví ale, jak je zvládnout. Protože ona sama nevěděla, na koho se obrátit, chce v budoucnu dělat besedy pro maminky, které také zažívají poporodní nepohodu, která může vyústit do vážných psychických stavů.

„Největší zázrak v tomto udělá podpora okolí. Ať už je to rodina, nebo kdokoliv, kdo vás vyslechne,“ dodává Tereza.