„Tady máte to vaše světlo!“ Policie brutálně rozbila předehru „pražského jara“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na tehdejší poměry to byla naprosto nevídaná věc. Protestní demonstrace! Průvod se vydal ze Strahova směrem k Loretě. Po krátké diskuzi, zda pokračovat k Hradu, se studenti rozhodli zamířit Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí. V tu chvíli už jich bylo přibližně 1500.

Chovali se slušně, jako spořádaní studenti. Uhýbali autům a tramvajím. Skandovali „chceme světlo!“ a „chceme studovat!“ Okolo desáté večer jejich postup na horním konci Malostranského náměstí zastavil zátaras z policejních aut. Policisté chtěli zpočátku jednat s organizátory demonstrace. Studenti jim vysvětlili, proč vyšli do ulic a že akce je spontánní a žádné organizátory nemá. A to byl konec diskuze.

Pak už scénář připomínal dění na Národní třídě 17. listopadu 1989. Bylo to ovšem „humánnější“, k dispozici nebyla bojová vozidla. Policisté začali svými auty do studentů najíždět. Zástup byl ale tak hustý, že vznikla tlačenice. Lidé z čela průvodu neměli kam ustoupit, bránili se autům rukama.

Když se prostor trochu uvolnil, projížděli policisté mezi studenty a z otevřených okýnek jim do obličejů stříkali slzný plyn. A přidávali rány pendrekem. A jako bonus ještě podle studentů vtipkovali:

„Tady máte to vaše světlo!“

Asi po pětačtyřiceti minutách zatlačili policisté studenty zpátky ke kolejím. A tam brutálně zlikvidovali ještě dva další pokusy o protest. Studenty, kteří po vzoru svých západních kolegů, chtěli uspořádat „stávku v sedě“ na obrubníku před budovami, kopali a bili pendreky. V areálu kolejí nakonec vznikla divoká honička. Studenti se snažili schovat v kolejích, policisté je pronásledovali, mlátili zezadu a kopali i do těch, kdo zůstali ležet na zemi.

Podobně jako 17. listopadu o dvaadvacet let později otřásla policejní brutalita i mnoha lidmi, kteří do té doby považovali jakýkoli protest proti režimu za nemožný, zbytečný nebo příliš nebezpečný. Studentská demonstrace a její brutální potlačení policií mohutně přispěly k radikalizaci společnosti, k formování „pražského jara“.

Bezprostřední důvody akce studentů ale nebyly politické. Šlo skutečně o „světlo“, o elektřinu.

Pražské strahovské koleje byly relativně nové. První blok vznikl jako ubytovna pro cvičence spartakiády v roce 1960. Jenže to byl typický socialistický zmetek. Stavělo se narychlo, na politickou objednávku, termíny musely být plněny. Stavělo se z nekvalitních materiálů, rozkrádalo se, stavební dozor byl formální. Celý areál byl dokončen v roce 1965, ano, to se konala další spartakiáda.

Běžnou součástí studentského života se staly výpadky elektřiny a poruchy topení. 19. října 1967 upozorňovala na neúnosnou situaci představitele komunistické strany i svazu mládeže kolejní rada „ve snaze předejít spontánním akcím právem rozhořčených studentů, za něž by nemohla nést odpovědnost“.

Nestalo se nic. 31. října okolo deváté večer opět vypadla elektřina a koleje se ponořily do tmy. Studenti toho měli dost. Před budovami kolejí se začaly vytvářet diskuzní skupiny. Někteří studenti drželi zapálené svíčky. Někdo začal zpívat „pojďme ven“ a „chceme světlo“.

A tak šli. A skandování „chceme světlo“ se z relativně krotkého požadavku na opravu kabelů, stalo symbolem celospolečenského politického otřesu.

Studenti se radikalizovali od začátku šedesátých let. A opět můžeme vidět podobné znaky s dobou uvolňování, která o dvacet let později předcházela listopadu ’89. Nešlo o žádné otevřeně revoluční požadavky. Bylo to hledání možností, které se otevíraly v rámci režimu, v rámci Československého svazu mládeže, v rámci jednotlivých fakult.

Vznikaly fakultní časopisy, více či méně autonomní skupiny a diskuzní kluby. Na pražské Filosofické fakultě to byla například zpola recesistická skupina Klikoživ – Klika opozičních živlů. Velmi radikální prostředí vzniklo na Vysoké škole zemědělské, kde při přijímačkách postupně přestali přihlížet ke kádrovým posudkům. Na školu tak nastoupili i studenti, jejichž rodiče se před dvaceti lety střetli s režimem při násilné kolektivizaci.

Když se vedení KSČ v čele s Antonínem Novotným snažilo v roce 1967 uvolňování a radikalizaci zastavit, obrátilo se to i proti studentským vůdcům. Jiří Müller a Lubomír Holeček, redaktoři časopisu Buchar, který vycházel na ČVUT, byli vyloučeni ze svazu mládeže a poté i vyhozeni ze školy. A následoval krutý trest – předčasné povolání k základní vojenské službě.

Jak už bylo řečeno. V mnohém to připomíná atmosféru z osmdesátých let. Autor tohoto textu pamatuje skandál z pražské Filosofické fakulty přibližně z let 1983/84. Gorbačovova „perestrojka“ ještě nezačala, nicméně atmosféra lehkého uvolňování se už vznášela ve vzduchu. Připomínal to i nástěnný časopis skupinky radikálních studentů filozofie. Ti také kolegům nabízeli samizdaty, například Havlovu Moc bezmocných, úhledně zabalené v Rudém právu. Mělo to příchuť jen lehce nebezpečného dobrodružství.

Po ironickém textu o chmelové brigádě „Chmel již nikdy více“ se atmosféra změnila. Fakultní svazáci přešli do protiútoku a skupinu označili za kontrarevoluční buňku podobnou těm, které stály na začátku maďarské revoluce z roku 1956. Byl z toho „monstrproces“, vášnivé diskuze, předznamenání „revoluce“ i připomínka toho, že režimu ještě nedochází dech.

Z dnešního pohledu šlo přitom už o stěží pochopitelné věci. Vyloučení ze svazu mládeže? A co jako? Vyhození ze školy? No, je tu plno jiných škol… Jenže ještě ani v polovině 80. let nikdo nevěděl, jak dlouho to ještě bude trvat. Mohl to být celoživotní cejch. Mohlo z toho být i vězení. A navíc, podobně jako na kolegy z roku 1967, tu s jistotou čekala dvouletá vojna plná brutální šikany.

I radikálně naladění studenti se v 60. i 80. letech většinou snažili být opatrní. A v 60. letech navíc režimu dech opravdu ještě nedocházel.

Po policejním zásahu proti demonstrantům v roce 1967 skončilo v nemocnici pět vážně zraněných studentů. Lékařské ošetření vyhledalo ještě i několik dalších, je ale pravděpodobné, že většina lehce zraněných k lékaři nešla. Hlásit se veřejně ke střetu s policisty nepovažovali za moudré.

Policejní zásah kritizoval rektor ČVUT i rektor Karlovy univerzity. Dokonce se alespoň zčásti přidal i svazácký deník Mladá fronta – odsoudil sice demonstraci, ale výhrady měl i k akci policistů. Studentské fakultní výbory a časopisy přinášely informace o průběhu událostí a požadavky na vyšetření policejní akce a potrestání viníků.

Radikální prohlášení zveřejnili studenti pražské Filosofické fakulty: „Domníváme se ovšem, že tyto události mají hlubší příčiny, které nemohou být vyřešeny pouze nápravou konkrétních nedostatků. Jsme znepokojeni apriorně odmítavým postojem určitých vrstev veřejnosti ke studentům a inteligenci vůbec. Domníváme se, že tento postoj je typický pro většinu členů VB, že nepochází pouze z mentality jednotlivých členů, ale z nevyjasněné úlohy celého aparátu VB v socialistické společnosti. Požadujeme garance, aby se podobné události nemohly opakovat…“

Mezi ty garance měla patřit i „svoboda akademické půdy“. Napříště už by prostě zdivočelí policisté nesměli mlátit studenty v areálu kolejí. A pokud možno ani nikde jinde. Odvaha studentů, kteří byli ochotni svoje požadavky diskutovat veřejně a posílat je politikům, společností otřásla. A podobně jako v roce 1989 se přidal i odpor rodičů, kteří nechtěli, aby jim „socialistická policie“ beztrestně mlátila děti.

Šéf komunistů Antonín Novotný tlak neustál, na začátku roku 1968 rezignoval a nahradil ho Alexander Dubček. Začíná „pražské jaro“.

Ale režimu dech ještě nedochází.

Studenti ještě stihli založit na svazu mládeže nezávislý Svaz vysokoškolského studentstva. Stihli uspořádat velké diskuzní mítinky s reformními politiky, které přenášel rozhlas. A po srpnové okupaci šly 18. listopadu některé fakulty do okupační stávky. Jejich prohlášení „Studentské desatero“ obsahovalo mimo jiné požadavky na stažení cizích vojsk nebo dodržování lidských práv.

Stávka měla širokou veřejnou podporu, ale na rozdíl od roku 1989 neměla šanci na úspěch. Cizí vojska se nestáhla. Dubčeka vystřídal Husák a „pražské jaro“ normalizace. Studentský svaz byl zakázán, existoval jen rok.

Nejradikálnější studenti založili na konci rok 1968 Hnutí revoluční mládeže. Inspirovaly je především myšlenky západní „nové levice“. O rok později byli někteří členové hnutí zatčeni. Byli mezi nimi například pozdější disidenti a politici Petruška Šustrová, Jaroslav Bašta, Petr Uhl nebo Ivan Dejmal. Dostali tresty od dvou do čtyř let vězení.

Vrátili se už do společnosti, ve které normalizace zlikvidovala téměř jakýkoli odpor. „Po propuštění z vězení jsem si připadal jako v úplně jiném světě,“ vzpomínal Ivan Dejmal.