„Chceme bezpečí pro syna“. Začíná platit partnerství pro stejnopohlavní páry

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Usedám ke stolu v nově otevřené kavárně na pražských Vinohradech, která sídlí v prvorepublikové vile. Naproti mně je Adam a Honza. Oba bezprostřední, milí, i když každý s úplně jinou energií. Občas se štengrují, navzájem se opravují.

Začínám otázkou, jak dlouho jsou spolu. „Ty jo, to nevím,“ říká Adam. „Klasika, neví ani moje narozeniny,“ rýpne si Honza.

Adam hned doplňuje, že to vlastně nepočítá, protože to je jenom číslo. Hlavní je, jestli jim je společně dobře. Ale ano, jsou spolu pět let. Registrované partnerství ale odmítli. Registrují se věci, ne lidé, jak zněl jeden ze sloganů organizace Jsme fér prosazující rovná práva i pro gaye a lesby.

Oba věděli, že jednou budou chtít mít dítě. Ale pořádně si o tom nepromluvili. Tedy dokud si Adam neotevřel internet a z jednoho článku zjistil, že celý proces adopce může trvat i několik let.

„Říkám dobrý, tak www tečka jak se adoptuje dítě a tam jsem našel přihlášku, vytiskl ji a nechal na stole. Honza přišel domů a ptá se, co to je. Tak jsem mu říkal, že adopce trvá dlouho a já nechci mít dítě v 50,“ vypráví Adam.

„Nikdy na to nepřišla řeč a najednou ten papír. Tak jsem z toho byl trošku vyplesklej,“ usmívá se Honza. Rozhodli se, že chtějí syna.

V rámci celého procesu se nesetkali s velkými problémy nebo homofobními útoky. Ačkoli stejně nastávaly situace, nad kterými kroutili hlavou.

Třeba když si na začátku měli vybrat doprovázející organizace. „U některých nám otevřeně řekli, hele, tam nechoďte, tam vůbec neakceptujou stejnopohlavní páry,“ popisuje Honza.

Nebo když jim paní na úřadě řekla, ať neuzavírají registrované partnerství, protože by to celý proces naopak zkomplikovalo.

Česko totiž neumožňovalo a nadále neumožňuje stejnopohlavním partnerům, na rozdíl od manželů, adoptovat společně dítě. Může o ni ale žádat single rodič.

Další paradoxní okolností hrající v jejich prospěch bylo to, že jejich budoucí syn E. měl v rodném listě zapsanou jen matku. Otec se nechal vyškrtnout. „U tachovského soudu nám říkali, že to byl jediný důvod, proč nám ho dali do péče. Každé dítě má nárok mít v rodném listě dva rodiče. Kdyby tam měl oba, tak Adama vůbec jako single rodiče nezvažují,“ vysvětluje Honza.

Jinak si ale celý proces pochvalují. Soudkyně jim řekla, popisuje Adam, že by jim oběma ráda přiřkla rodičovská práva, ale zákon to neumožňuje. Orgán sociálně-právní ochrany dětí, psycholožka a další zafungovaly bezproblémově. Jako kdyby byli pár, ačkoli z pohledu zákona je Honza pouze spolubydlícím a pro svého syna cizím člověkem.

Za svým synem častěji a častěji dojížděli do plzeňského ústavu. Pokaždé se s ním loučili a viděli jeho „pá pá“. „Bylo to rozkošný a mě to tak zasáhlo, že říkám, že to teda ne, že tady nebude ani minutu,“ říká Adam.

Po roce a půl od podání první žádosti si mohli svého syna konečně odvézt do Prahy.

„První den byl takový, že jsme fakt nevěděli, co máme dělat. Moje máma je učitelka ve školce a my jsme jí první tři dny volali třeba osmkrát denně. Mami on nepije, nejí, nečůrá, nekaká, co mám dělat? Tak mě uklidňovala,“ popisuje Honza. Rychle si ale zvykli a na svého syna, který už chodí do školy, nedají dopustit.

Zkušenosti stejnopohlavních párů se samozřejmě různí, ale pozitivní zkušenosti s podporou v rámci adopčního procesu, kdy de facto žádá pár jako kdyby byl v partnerství/manželství, ale de iure pouze singl rodič, není neobvyklá.

Potvrzuje to i právník Petr Kalla: „Zkušenosti mám spíše pozitivní, ale setkal jsem se i s přístupem soudce, který byl výsostně formalistický a hledal všechny možné překážky, aby řízení protahoval, nebo nemusel vyhovět.“

Ukazuje to, že česká legislativa a legislativci zaostávají za společenským pokrokem. Podle loňského průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění podporuje manželství i pro stejnopohlavní páry 58 procent. Oproti roku 2019 to byl nárůst o 11 procentních bodů.

Pro možnost adopce dítěte svého partnera/ky se vyslovilo 77 procent respondentů. 63 procent podporuje adopci stejnopohlavních párů dětí z dětských domovů.

Adam s Honzou žijí se svým synem už přes dva roky. Na nový zákon čekají a plánují do partnerství vstoupit co nejdříve. Chtěli hned zkraje ledna, ale na úřadu jim řekli, že musí počkat a ještě nejsou na nový zákon připravení.

Potvrzují to i další matriky, které redakce Seznam Zpráv obvolala. V prosinci a lednu jsou teprve v plánu školení na nový zákon, matriky zároveň čekají na nové materiály od Ministerstva vnitra. Většinou tak odkazují na nejdřívější termín v polovině či spíše na konci ledna.

Pro oba je důležité, aby byl jejich syn opravdu jejich. I na papíře. „Nejdůležitější je, aby E. měl vše absolutně v pořádku. Aby v tom nebyl bordel, aby ho nikdo nemohl nařknout, aby to prostě už bylo dané,“ říká Adam. „Aby byl zabezpečený, abychom měli stejná práva,“ doplňuje Honza, který ale bude muset i po uzavření partnerství projít celým procesem osvojení.

Stejně o tom uvažují i Lucie se svou partnerkou Karolínou. Mají dvouletou dceru. Zatímco Lucie je její biologická matka, Karolína je pro ni podle státu cizí osobou. Registrovat se nechtěly, čekaly naopak na manželství.

„Pro nás by bylo lepší, kdyby to mohlo být se vším všudy, se všemi právy. Důležitý byl i symbolický význam, že nejsme nějaká jiná kategorie než ostatní lidi. Přáli nám to i naši kamarádi,“ říká Lucie. To ale nevyšlo, zákonodárci odmítli práva narovnat.

„Vyčkáváme, jestli se to změní. Případně jsou ve hře ještě další varianty. Jestli třeba nejet do zahraničí, abychom měly pocit, že někde ve světě máme manželství uzavřené,“ dodává.

Jak dál se chtějí rozhodnout do doby, než jejich dcera půjde do školky nebo školy. Aby tak byla skutečně obou. I z toho důvodu, kdyby se Lucii cokoli stalo. V takovém okamžiku by totiž dítě připadlo rodičům a Karolína by o něj musela soudně žádat. S velkou pravděpodobností by uspěla, ale také by mohla narazit na soudce či soudkyni, kteří by s tím nesouhlasili.

„Je tam faktický velký vztah mojí ženy a mojí dcery. Jsou spolu od doby, kdy se narodila. Ale podle státu tam žádný vztah není. Je to takové smutné, protože pokud by k něčemu došlo, tak by nastalo popotahování se státem přes soudy,“ vysvětluje Lucie.

Stejnopohlavní páry nezastírají, že z mírného pokroku (v mezích zákona) mají radost, ale zároveň dodávají, že nová legislativa platná od 1. ledna nadále rozděluje společnost na nás a je.

Zatímco manželství je pouze pro heterosexuální páry.

Partnerství je jenom pro stejnopohlavní páry.

„Hlavním a důležitým faktem v tomto případě je, že nechceme stát na místě a spokojit se se zákonem, který i nadále rozděluje lidi ve společnosti do různých kategorií jen proto, koho milují,“ píše Veronika.

Žije s Kristínou a kromě osvojení spatřují nově výhodu třeba ve společném jmění. Žijí spolu tři roky a příští rok plánují stavbu „vysněného domu“.

„Jsme připravené postoupit dále do partnerství a jsme ještě více připravené dostat se jednou do bodu, kdy se náš svazek a naše práva budou naprosto slučovat s právy všech lidí, co se mají rádi a chtějí spolu žít, mít rodinu, milovat se. Všichni lidé žijící na téhle planetě mají totiž jednu věc společnou, a to je fakt, že to, koho milujeme, nemění vzduch, který dýcháme,“ dodává Veronika.

Souhlasí s ní i Honza. Také on hodnotí nenarovnání práv jako diskriminační: „Máme úplně stejná práva kromě adopce. Stát tím dává najevo, že nám to chce udělat složitější. Chce, abychom museli podniknout extra kroky a bůhví, jestli nám pak adopci druhým partnerem ještě schválí.“