Český voják přežil svoji smrt a teď se chystá dobýt svět

Sedmé září 2012. Spojeneckou základnou FOB Shank v provincii Lógar v Afghánistánu se rozléhá alarm. Starší průzkumník 72. mechanizovaného praporu české armády Lukáš Hirka běží do krytu. Nemá helmu ani balistickou ochranu, sundal je dávno po konci služby. Nedoběhne. Raketa Tálibánu dopadá pár desítek metrů od něj a exploduje. Střepiny a kusy betonu z ochranného valu mu trhají záda a hlavu. On to všechno zná jen z vyprávění.

„Já si nepamatuji tu poslední misi ani přípravu na ni. Zranění mi vymazalo část paměti. Nepamatuji si velkou část mého života,“ řekl Televizi Seznam několik dní před uplynutím desátého výročí útoku.

Lukáš Hirka vždy miloval přírodu, jako dítě „létal“ po Beskydech. Chodil do Skautu a prohlašoval o sobě, že je vlastenec. Dnes někteří „vlastenci“ nazývají české vojáky na zahraničních misích žoldáky. „Pro mne je vlastencem ten, kdo zná osud své země a je na ni hrdý. Kdo zná historii své země a chce, aby se v ní dobře žilo. A ti, kteří nás nazývají žoldáky? Takové jsem potkával, nyní už méně. Náhled společnosti na armádu se naštěstí mění. Každý je za svoji práci placený. Jsme tedy všichni žoldáci? Nemyslím si,“ zamýšlí se veterán, který prošel třemi zahraničními misemi.

Lukáš chtěl pro svoji vlast něco udělat. V roce 2004 po maturitě se tak rozhodl narukovat. Dostal se do 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích. A kdykoliv se otevřela možnost vyzkoušet si něco nového, šel do toho. „Chtěl jsem se neustále posouvat, být nejlepší. Pak přišla nabídka, jestli se nechci podívat do Guyany,“ vypráví.

Jen málo českých vojáků má odznak s jaguárem. Ten mohou nosit jen ti, kteří prošli extrémní kurs přežití francouzské cizinecké legie v jihoamerické džungli. Slovo extrémní není nadsázka. Lijáky, velká vlhkost, jedovaté rostliny, nebezpečná zvířata. A všudypřítomný hmyz přenášející nejen malárii, ale i další nemoci.

Vrcholem kursu jsou čtyři dny, kdy vojáky vysadí uprostřed džungle bez jídla a s minimem vybavení. Cílem mise je přežít. Ne nadarmo se tomuhle kursu říká „Zelené peklo“ a i ostřílení vojáci o něm mluví s respektem. „Pro mne je to nejhezčí nejen profesní, ale i osobní zážitek. Věci, které jsem tam zažil, zažije jen málokdo. Už jen taková noc v džungli…“ zasní se Hirka. Vzápětí se smíchem doplňuje: „Tedy pokud zrovna neprší. A tam lilo skoro furt. Ale krásná byla i fauna a flóra, celá Amazonie. Bylo to něco úžasného.“

Když přišla nabídka do zahraničních misí, zase neváhal. Celé roky dřel v přípravě a chtěl to využít v praxi a nabrat zkušenosti. Do Afghánistánu jel poprvé v roce 2010. „Jedete tam, abyste se zlepšil. Ale my jsme tam také jeli pomáhat Afgháncům. Chránili jsme tam civilní experty a inženýry. Pomáhali jsme zabezpečovat výstavbu škol, vodovodů či nemocnic. Aby se Afgháncům žilo dobře a neměli důvod migrovat,“ vysvětluje.

Proto sledoval Lukáš Hirka chaotické dění v Afghánistánu loni v srpnu s těžkým srdcem: „Bylo mi líto práce, kterou jsme tam odvedli. Ale to já ani další vojáci neovlivníme. Byl jsem nástrojem našich politiků. To je jako se ptát skalpelu, proč řízl tam či onam.“

V létě 2012 se vydal podruhé do Afghánistánu. „Beru to tak, že co si nepamatuji, to se nestalo. A můj život začal nanovo,“ usmívá se. Myslí si, že mozek ty nejhorší vzpomínky na momenty z raketového útoku ze 7. září 2012 „odpojil“ i jako ochranu jeho vlastního rozumu.

Vzpomínky má naopak stále v paměti Lukášova rodina. Armáda jim o útoku dodávala průběžné informace. „Věděli jsme, že ho ze základny vezou na polní obvaziště. Pak že ho vezou do Kábulu do nemocnice. Že ho čeká operace. Byli jsme informováni hodinu od hodiny,“ říká Jiří Hirka, Lukášův otec.

Pro těžce zraněného českého vojáka se střepinami v mozku vyletěl druhý den z Prahy armádní speciál. Za méně než 48 hodin po útoku ho poprvé viděla rodina v pražské Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN). „Věděli jsme, že zranění je devastující a že může dojít k prudkému zhoršení zdravotního stavu vzhledem k infekcím a dalším problémům. Došlo k tomu šestý den, co ležel na ÚVNce,“ říká Jiří Hirka.

Lékaři je náhle přestali k Lukášovi pouštět. To byl jasný signál, že se situace vyvíjí špatně. Doktoři nedávali moc nadějí na přežití. „Následující dva měsíce v podstatě umíral, měl 48 kilo. Dovezli tam člověka plného síly, i když v kómatu, a z něj se před našima očima stávala troska. Byly to nejhorší dva měsíce v mém životě,“ líčí Lukášův otec.

Pro lékaře a sestry ÚVN to byl denní boj o Lukášův život. Docházelo k selhání orgánů. Kontaminované střepiny v mozku dělaly problémy. Trombóza, prasklá plíce, sepse, špatné okysličování krve, trable s termoregulací těla. Šestadvacetiletému vojákovi chyběl velký kus lebky, mozek byl zhmožděný z tlakové vlny po výbuchu rakety. Lukášův mladší bratr Tomáš také sloužil v armádě a nechal se přeložit do ÚVN, aby se mohl starat o bratra.

Kritický stav Lukáš Hirka po dvou měsících přežil. Jenže zdaleka nebylo vyhráno. Převezli ho do vojenské nemocnice v Olomouci ve vigilním kómatu. Tělo měl zkroucené spastickou křečí. Podle lékařů měl neřešitelné těžké poškození mozku. Měl tracheostomii – v krku strčenou trubici –, byl připojený na přístrojích.

Ležel s vytřeštěnýma očima a občas jen mrknul. Nikdo nevěděl, zda je Lukáš schopen vnímat a přemýšlet. Nemluvil a nereagoval, ale okolí vnímal. Byl vězněm svého těla. „Člověk by si řekl, že nemůže vnímat nic. Paradoxně jsem toho vnímal hodně. Pamatuji si návštěvy kamarádů ze staré party, s kterými jsem sloužil. Kluci u mne vtipkovali. Já si ty vtípky pamatuji i to, kdo je říkal. Pamatuji si, jak mi máma četla i to, co mi četla,“ přibližuje pocity z vigilního kómatu.

Lékaři opět mluvili skepticky o vyhlídkách na zlepšení. Rodina se ale odmítla vzdát a sama hledala odborníky. Postupně pomohla bazální stimulace a neurorehabilitace. Rodiče se ho snažili stimulovat, protahovali a masírovali ruce a nohy, mluvili na něj.

Když se zlepšování stavu zastavilo, přesvědčili vedení sanatoria v Klimkovicích u Ostravy, které mělo s neurorehabilitacemi velké zkušenosti, ale nikdy u tak těžkého stavu. „Chtěli jsme si ho vzít domů. Ale nakonec pomohla speciální metoda neurorehabilitace, s kterou tehdy v Klimkovicích začínali a dnes už je docela běžná,“ říká Jiří Hirka.

V Klimkovicích po roce a tři čtvrtě Lukáš poprvé promluvil. „Když mi tracheostomii odstranili, tak jsem chtěl hned řeč zkusit. Slyšel jsem svoje první hlásky a samotného mne to překvapilo. Takže jsem nahlas nemohl říct nic jiného, než co jsem poprvé řekl: Ty vole, já mluvím.“

Lukáš si v Klimkovicích, kde strávil čtyři roky, stanovil spoustu cílů. A jeden říkal i fyzioterapeutům, přestože odborníci říkali, že se už nikdy v životě nepostaví na nohy kvůli křečemi deformovaným chodidlům. „Říkal jsem, že jednou z toho vozíku vstanu, bouchnu za sebou dveřmi a odejdu domů. Málokdo mi věřil. Byl jsem však odhodlaný, že to zvládnu,“ přibližuje.

Rodina nakonec našla lékaře, který v Praze dvěma složitými operacemi chodidla narovnal. Lukáš mezitím těžce dřel, usínal v bolestech a znovu se učil číst, psát či počítat. Jeho stav komplikovaly infekce a operace, dost často ležel v ostravské fakultní nemocnici.

Dnes už dokáže ujít pár kroků s chodítkem. Oba rodiče se vzdali své práce a pečují o něj. „Jak říká Luky: jedny dveře se zavírají a druhé otevírají. Takže tenhle život nás taky naplňuje. Někdy nám ale asi není úplně dobře, když vidíme jakými problémy si Lukáš prochází,“ popisuje Jiří Hirka.

Lukáš se dnes pohybuje na vozíku, ale sužují ho epileptické záchvaty. Proto stále potřebuje asistenci. Našel si však novou vášeň: paralympijskou atletiku. Po roce už je mistr republiky v oštěpu. O víkendu odlétá na Grand Prix do Maroka. Jako by v životě neměl dost dřiny a bolesti, teď si dobrovolně „nakládá“ další. „Já si tuhle dřinu užívám, je to můj doping. Kdybych neměl tu dřinu, bylo by mi smutno na duši. Takhle nemám čas se zaobírat černými myšlenkami. Mám své další cíle, za kterými jdu,“ říká.

Jedním z těch cílů je i start na paralympiádě. „Nemůžu slíbil, že se tam dostanu. Jedno ale slíbit mohu: že pro to udělám všechno, co bude v mých silách,“ říká smířeně Lukáš Hirka. „Pro mne, jako pro tátu, už Lukáš paralympiádu žije. Dostat se z toho stavu, v jakém byl, unést to všechno v hlavě není úplně jednoduché. Paralympiáda v Paříži je hodně daleko, ale naučili jsme se být trpěliví a jít krok po kroku. Limit pro mistrovství světa v Paříži 2023 už ale máme splněný,“ dodává Jiří Hirka.

Věčný optimista Lukáš Hirka 7. září slaví druhé narozeniny: „Někdo by mohl říkat, že toho dne se stala smutná událost, která mi změnila život k horšímu. Ale já to beru tak, že mi začal život nanovo. Dostal jsem druhou šanci a tu nechci pustit. Chci ji využít naplno, ze všech svých sil. Sedmé září tak beru jako znovuzrození, nový start.“