Každý den se bojíme, říká český farmář. Chov má pár kilometrů od centra nákazy

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Slovensku byla potvrzena již čtyři ohniska slintavky a kulhavky, nebezpečné nemoci skotu, při jejímž vypuknutí následuje úplné vybití chovu. Do Česka platí zákaz dovozu živočišných produktů, který se rozšířil i na Dolní Rakousko a Burgenland. Někteří čeští farmáři již zavádí preventivní opatření.

Pavel Šandera má chov holštýnského dobytka ve slovenské obci Vrakúň, jen šest a půl kilometru od jednoho z epicenter nákazy. Do areálu podle vlastních slov v současné době sám nedojíždí, aby nákazu nerozšířil na svůj další chov. Farma je uzavřená, zaměstnanci musí dodržovat přísná pravidla a vše dezinfikovat.

„Každý den se bojíme, že to k nám přiletí,“ řekl Pavel Šandera v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Proti šíření nákazy prý v současné době dělá maximum, uvědomuje si však její obrovskou rizikovost kvůli přenosu vzduchem. Apeluje proto i na ostatní chovatele, aby preventivní opatření zavedli.

Jak daleko od epicentra nákazy se váš ohrožený chov nachází?

Náš chov se nachází ve slovenské vesnici Vrakúň. Je zde kolem 400 krav a 400 jalovic, dohromady tedy celkem zhruba 800 kusů holštýnského skotu. Jsme velmi blízko od Baky, jednoho z epicenter nákazy. Je to od nás asi osm kilometrů, to je zhruba 6,5 kilometru vzdušnou čarou.

Jak to na místě v současné době vypadá? Fungují zde preventivní opatření?

Já osobně do Vrakúně momentálně jezdit nemohu, protože samozřejmě nechci případně nakazit svůj další chov ani to nikde dál šířit. Areál je uzavřený a oplocený. Dnes je týden od vypuknutí nákazy v Bace a do práce chodí jen pracovníci nezbytní pro živočišnou výrobu.

Všichni zaměstnanci parkují mimo areál a po vstupu se dezinfikují průchodem dezinfekční vanou. Převlékají se do jiného oblečení a koupou. Máme pronajatý kamion se samostatnou cisternou, kterým vyvážíme ven i mléko, abychom svozové auto nepouštěli do areálu. Zatím jsme přerušili práce na polích, nákazu totiž mohou přenášet také divoká prasata. To je maximum, co můžeme udělat. Málokdo si uvědomuje, že se nákaza šíří vzduchem, třeba přes ptáky nebo skrze prach. Proto je to tak obrovsky rizikové.

Máte na Slovensku i další chov. Ten v současné chvíli v přímém ohrožení není?

Hlavní chov máme ve Zvoli, ten je od epicentra daleko. Tyto dva chovy jsou naprosto oddělené, nicméně preventivní opatření jsme museli udělat i tady. Apelujeme na všechny chovatele, aby udělali to samé, zavedli preventivní opatření, dezinfikovali a nepouštěli lidi do farem. To je úplné minimum.

Jak se ohledně faktu, že máte zvířata tak blízko nákaze, cítíte?

První dva dny jsme byli v naprostém šoku, každému došlo, že je to fatální. Úplně základní emoce, která vám v podobný okamžik naskočí, je strach, protože máte zodpovědnost za vaše zaměstnance a chov, který roky budujete. Každý den se bojíme, aby to k nám nepřiletělo.

Představte si, že chováte zvířata, máte již pátou generaci od narození, proděláte s nimi trable, nemoci. V chovu se vám daří, chodí k vám lidé. A pak se to ze dne na den lusknutím prstu změní. Když tu nemoc zvíře chytne, dějí se nehezké věci, například odpadávání kůže z vemene. Nebo můžete mít chov úplně zdravý, ale jste v tříkilometrovém pásmu od nákazy, vaše zvířata vám stejně utratí.

Stojíme teď před výzvou fatálního rizika. Ve Velké Británii museli kvůli této nákaze vybít kolem šesti milionů zvířat, farmáři kvůli tomu páchali sebevraždy. Je to psychicky velmi náročné, kdo chová zvířata, musí je mít z podstaty rád.

Přijdou vám preventivní kroky českého ministerstva zemědělství dostatečné?

Jsem členem revizní komise holštýnského svazu a některé informace se k nám dostávají často rychleji než k veterinární správě a k ministrovi zemědělství. Na tlak nás a dalších profesních organizací nastala velmi zvýšená aktivita. Došlo ke zvýšené koordinaci policie u hraničních přechodů, přísnější jsou kontroly a dezinfekce, udělalo se přesně to, co se mělo udělat. V tuto chvíli bych řekl, že ministerstvo dělá, co je třeba.

A jak vnímáte současnou situaci na Slovensku? Ta vás přece jen ohrožuje více…

V tuto chvíli mám pocitově větší strach z té slovenské strany, protože ta byla první, nemohli tedy být na všechno připraveni. Je tam zásadní problém, že mají jednu kafilerii na celé Slovensko, která je až v Žilině. Ta je schopná pojmout, nevím to přesně, ale kolem 80 tun zvířat. Pokud má tedy jedno zvíře 600 kilo, mohou jich zpracovat kolem padesáti denně. Na Slovensku ale museli utratit tisíce zvířat, na což tato kafilerie jednoznačně nestačí.

Druhá varianta je nakažená zvířata zakopávat, jak to dělají v Maďarsku. To však na Žitném ostrově, kde se nachází nakažený chov i Vrakúň, kvůli podzemním vodám nelze. Utracený skot se tedy musí převážet, s čímž souvisí excesy, kdy to neměli pořádně zakryté a někde například lezla noha. Nákaza se šíří vzduchem, špatně zakrytý převoz tedy výrazně zvyšuje její riziko. Z naší strany a ze stran ministerstva je tedy apel na Slováky pro důslednost.

S utracením chovu určitě souvisí také velké materiální ztráty…

Je to fatální, přemýšlíte, zda se dá ekonomicky ustát, pokud vám ze dne na den přestanou brát mléko a vybijí chov. Každá kráva denně sežere 50 kilo krmiva, pokud máte chov o tisíci kusech, jedná se až o 50 tun materiálu denně, ideálně musíte mít alespoň roční rezervu. Momentálně se mluví o tom, že se v případě nákazy bude muset zlikvidovat i krmení, pojišťovna vám však zaplatí pouze za utracená zvířata. Pojistit se nelze ani na ušlý zisk. Nejvíc oslabeny jsou tím právě střední podniky sdružených sedláků, jako jsme my, protože chováme nejvíce krav. Proto se bojíme a chceme, aby ta preventivní opatření byla opravdu důsledná už od začátku.

Co je podle vás potřeba momentálně udělat?

Je potřeba si říct, že tady jde o celý hospodářský život, nejen o jeden chov. Momentálně je potřeba být důslední a vysvětlovat to i lidem. My jsme měli dříve farmu otevřenou, chodily k nám děti ze školky koukat se na telátka. Dneska to prostě musíme zavřít a lidé to musí respektovat. Na Slovensku jsou ta opatření ještě mnohem drakoničtější, lidé nesmí chodit do polí, aby nákazu nepřinesli od divoké zvěře. Opravdu to není legrace, není to typ nemoci, která přejde, ztratíte trochu mléka a pak je to v pohodě. Bavíme se o fatální likvidaci chovu nepříjemným způsobem.