Článek
Potí se, třesou, nemůžou se soustředit, zvyšuje se jim úzkost nebo nervozita. I takové můžou být projevy člověka, který je závislý na hazardních hrách.
„Raději dají peníze do hry než třeba dítěti nebo na dovolenou,“ popisuje jeden z příznaků závislosti na hazardu Tomáš Jandáč, který působí na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
V Česku je asi dvě stě tisíc lidí, kteří spadají do kategorie problémového hraní. Zhruba polovina z nich se nachází ve vysokém riziku, pouhé 2–3 tisíce osob se však se svou závislostí opravdu léčí. Vyplývá to ze Zprávy o hazardním hraní v České republice 2023.
„Myslím, že to vychází z bagatelizování problému, nechuti ho nějak řešit a nedostatku adiktologických služeb v některých oblastech,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jandáč.
Kdy se člověk stává závislým na hazardních hrách? Jaká je hranice mezi „nevinným“ kupováním losů a závislostí na hazardu, kterou už je třeba léčit?
Roli hraje více aspektů, ale zdůraznil bych, že člověk ztrácí nad hraním kontrolu. Nedokáže přestat a i když nechce, stejně jde hrát. Co se týče hazardu nebo gamblingu, tam dochází ještě ke ztrátě finančních a materiálních věcí, což znamená, že do hry hráči vkládají peníze, ztrácejí je, a tím ztrácejí i sociální vazby, zaměstnání, vztahy a tak dále.
Závislí lidé taky hry využívají k vlastnímu zlepšení nálady nebo nějakého vnitřního nastavení.
Jak se gambling a hraní hazardních her za poslední dobu proměnilo? Chodí lidé stále do kasin?
Myslím, že ve vyloučených lokalitách to bude jiné, ale když mluvím za Prahu, sledujeme přesun z fyzických heren do digitálního světa, do online sázení.
Nejvíce se setkáváme s kurzovním sázením, otázkou ale je, jestli bychom neměli jako hazard brát třeba i investování do kryptoměn. Někdy sledujeme, že hráči přestanou sázet v online prostoru, ale zjišťujeme, že investují do kryptoměn, které nejsou úplně etablované.
Čím si to vysvětlujete? Je to zkrátka tím, že je online svět dostupnější?
Ano, je to určitě jedna z těch věcí. Druhá věc je, že herny postihly regulace – ať už místní nebo jsou jednoduše redukované. Ale online svět je samozřejmě dostupnější a hry jsou taky čím dál tím víc designované tak, aby vtahovaly hráče. Posílají jim notifikace jako „Dneska jsi ještě nehrál!“ nebo „Jsou důležité volby, schválně, kdo vyhraje?“, a tato upozornění hráče ještě více vtahují.
Roli hraje ještě aspekt jakési intimity; o tom, že hrajeme, nemusí nikdo vědět. Když jde někdo do herny, může si toho všimnout manželka, manžel nebo sousedi, ale když má člověk hru v mobilu, což je nejčastější, tak je to soukromá záležitost a nikdo si toho nemusí všimnout.
Podle Zprávy o hazardním hraní loni hráči prohráli o 36 % více než v předchozím roce, tedy necelých 54 miliard. Co podle vás stojí za tím, že lidé prosázejí tolik peněz?
Asi v tom hrál roli návrat do normálu z covidové doby a taky se v tom může projevit strach a obavy. Když se bojíme chudoby nebo krize, tak přirozeně chceme zvýšit svůj majetek a někdo pokládá hazard za vcelku jednoduchou cestu, jak k majetku přijít.
Může i toto být jedním z projevů závislosti?
V každém případě. Také je to rizikové chování, protože jim potom zase scházejí peníze někde jinde. Raději dají peníze do hry než na sunar pro dítě nebo na dovolenou. A pak to právě vyvolává problémy ve vztazích a sociálním fungování.
Jaké jsou další projevy závislosti, které u hráčů nejčastěji pozorujete?
Určitě je to craving, v češtině se používá překlad bažení. Zjednodušeně jde o téměř neovladatelnou touhu po hraní. U hráčů se může projevovat na psychické úrovni tak, že se zvyšuje úzkostnost nebo nervozita, na fyzické úrovni pak tím, že se lidé více potí, třesou, nemůžou se soustředit. Někdy takové hráče musíme doporučovat k hospitalizaci, aby na chvíli k hazardu vůbec neměli přístup.
Současně u hráčů pozorujeme vztah s úzkostnými a depresivními poruchami, vysokou sebevražedností nebo alespoň myšlenkami na ni.
Důležité je pochopení
Jak je možné pomoci člověku, který je závislý nebo u něj máme pocit, že k závislosti směřuje?
Je dobré, aby v tom člověk, který má o toho druhého strach, nezůstával sám bez pomoci zvenčí. Často se totiž stává, že když jedinci doporučíme, aby se šel léčit, tak většinou neposlechne.
V rámci adiktologických služeb ale existují prostory pro blízké. Můžou přijít od skupiny pro rodinné příslušníky nebo do individuálního prostoru, kde to proberou s adiktologem. Ten jim poradí, jak se v takové situaci pohybovat, co funguje a co ne.
Často takové lidi soudíme a to moc nefunguje. Dotyčného to ještě více naštve a vyvolá to v něm negativní reakci. Lepší je pojmout to přes osobní vnímání – říct, že o něj máme obavy, že se nám jeho chování moc nelíbí. To, že má člověk strach o někoho milovaného, totiž nemůže nikdo na rozdíl od souzení napadnout.
Takže je dobré snažit se takového člověka pochopit a být empatický.
Ano, ale to je taky někdy těžké. Když prohraje majetek a zadluží celou rodinu na desítky let, tak to není lehké. I tak je potřeba ho z toho nějak vymanit. Není to tak, že bychom jej měli přijmout se vším všudy, musíme v první řadě zajistit vlastní život a zachránit to, co nám zbývá.
V tom zase můžou být dobré ty skupiny. Funguje v nich totiž určitá univerzalita – lidé tam často zjistí, že nejsou jediní, kdo řeší takový problém, a dodává jim to naději. Hodně významné je právě sdílení. Sdílejí tam pocity, zkušenosti, co jim pomohlo a co ne.
Problém je bagatelizace
Do kategorie problémového hraní spadá asi 200 tisíc Čechů, ale jen 2–3 tisíce se ročně přicházejí léčit. Čím to je?
U hráčů je právě problém, že nejsou tolik v kontaktu s adiktologickými službami. Vychází to z bagatelizování problému, nechuti ho nějak řešit, ve vyloučených lokalitách možná i z nízké dostupnosti služeb. Dostupnost sice vzrůstá, ale v některých regionech stále nemusí být dostačující.
Dalo by se zobecnit, o jakou skupinu lidí se typicky jedná?
Myslím si, že to zobecnit úplně nejde. Záleželo by taky na typu hry, o které bychom se bavili. Třeba kurzové sázení bude více přitahovat sportovce, sociálně slabší budou zase více přitahovat herny. Nedá se ale říct, že by třeba sociálně slabší byli ti, kteří hrají prim. Dokonce i spousta vysoce postavených lidí má s hazardem zkušenosti.
Dalo by se ale možná říct, že zejména online hraní se týká spíše mladších ročníků a více mužů.
Lidé také často nepřikládají online loteriím a hazardu v prostředí internetu takovou váhu. Myslíte, že je potřeba zvýšit povědomí o této hrozbě?
Je to tak. O těchto rizicích se opravdu mluví málo a jsou podceňované. Herní průmysl společností postupně prorůstá a vychovává si nové generace – digitální svět oslovuje hlavně děti a adolescenty, čímž je láká i herní průmysl. Myslím, že se na Západě o těchto problémech mluví mnohem více. U nás se situace trochu lepší, ale ještě stále jsou v ní nějaké mezery.
Zároveň je oblast hazardních her hodně marketingově propagovaná. To, že je někde malým písmem napsané, že hazardní hraní může vést k závislostem, nestačí. Špatně se to na obrazovce čte a společnost to bagatelizuje.
Myslíte, že je třeba zlepšit regulaci ze strany státu?
Spíše než nějaké represivní zákroky bych očekával větší podporu prevence. Ano, například regulace marketingu je potřeba, já osobně ale vidím velké mezery v preventivních programech a v prevenci vůbec v celé oblasti adiktologie.
Jaké konkrétní preventivní kroky by měly být více propagované? Na co je potřeba se nejvíce zaměřit?
Jedna z těch oblastí je mířit na děti a mladistvé v rámci primárně preventivních programů nebo komunitní prevence. Podpora kvality a bezpečnosti těchto programů nebo alokace finančních prostředků, to jsou věci, které by mohly pomoci.
Důležitý je ale i rozvoj u starších ročníků. Když se řekne prevence, máme většinou na mysli tu školskou, ale v Česku se dlouhodobě podceňuje prevence mířená na mladé dospělé nebo na lidi v pracovním procesu. V tomto ohledu by prevence měla taky zásadní místo.
