Češi ignorují prevenci, rakoviny bude přibývat, varuje šéfka onkologů

„Náměstí se naplní lidmi, kteří nechtějí být očkováni proto, že vakcína je experimentální. Jenže všechna léčba, vlastně celá medicína, stojí na experimentu a neustále se vyvíjí. My používáme léky, které mají schválení EMA a které nebyly vyzkoušené na tisících pacientech, ale na stovkách,“ říká Jana Prausová, předsedkyně České onkologické společnosti a přednostka Onkologické kliniky 2. LF UK a FN Motol.

Vědecký pokrok podle ní změnil onkologii jako takovou a dal naději množství pacientů, v Česku se obor vyšvihl na světovou úroveň.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy lékařka popisuje, jaký dopad měla pandemie koronaviru na pacienty s rakovinou a jak si nyní Česko v boji se závažnými chorobami stojí.

Poslední dva roky se veřejný život a zdravotnictví točí kolem covidu-19. Podepsala se podle vás pandemie na léčbě rakoviny v Česku, nebo v tomto ohledu byly obavy zbytečné?

Nepozoruji žádný dramatický rozdíl. Dokonce od roku 2019 – kdy ještě žádná pandemie nebyla – do roku 2020 došlo k navýšení počtu výkonů v onkologii a počet nově diagnostikovaných pacientů se stále kontinuálně zvyšuje. Zároveň se však – a to je velmi dobře – nezvyšuje počet úmrtí.

Každopádně když se podíváme na čísla z pojišťoven, v žádném případě nemůžeme říct, že by poklesl počet výkonů, které byly prováděny v rámci léčby o onkologické pacienty. Není tam žádný dramatický dopad.

V minulých měsících někteří lékaři zmiňovali obavy zejména o prevenci. Ani v ní žádný výkyv nebyl?

Byly tam dva poklesy – jeden na jaře 2020, když vše vypuklo a lidé se vážně báli kamkoliv chodit. A to včetně toho, že byli objednáni na mamograf, kolonoskopii, nebo k praktikovi a vzdali to. Také některé ordinace nefungovaly. Byl to takový zub ve sledované křivce. Ale pouze přechodný, protože v létě už se to srovnalo. Další zub byl v podzimních měsících roku 2020. Poté už se to ale nadobro dorovnalo.

Nějaký pokles tedy byl, ale je velice brzy na to, abychom říkali: protože lidi nechodili na prevenci v roce 2021, nebo chodili méně, tak teď cítíme nárůst diagnóz pokročilých nádorů. To je opravdu brzy a nedokážeme to vyhodnotit. Musíme takových pět let počkat, abychom viděli dojezd nějaké vlny. Obávám se ale, že spíše některé akutní problémy lidé v těch prvních měsících mohli zanedbat, protože se báli jet do nemocnice.

Rýsují se nicméně další potíže – mluví se o nárůstu obezity, posílení sedavého stylu života a vyšší konzumaci alkoholu. Nemůže být tohle všechno v důsledku vyšší riziko a dopad pandemie, který se projeví i ve vašich ordinacích?

To máte pravdu. Je to jednak oblast výživy a pohybu. Lidé seděli doma a dlouhé chvíle si – jak už se to tak dělává – krátili konzumací. To určitě roli hraje. A zároveň se tolik nehýbali, protože to nějakou dobu ani dost dobře nešlo. Onkologičtí pacienti si mezi sebou v rámci spolku Hlas onkologických pacientů uspořádali anketu a vyhodnocovali, jak probíhala léčba a zda od zdravotníků vždy dostali pomoc, když ji potřebovali. Z výsledků vyplynulo, že lidé v tomto ohledu necítili žádnou újmu. Ale pociťovali velkou újmu právě v té izolaci. Že byli zavřeni doma a nenavštěvovali se, mělo to velký dopad i na psychiku.

Lze vůbec říci, jakou měrou se na rozvoji závažné onkologické nemoci podílí právě nezdravý životní styl, stres či psychika a jakou roli hraje genetika?

Některá onemocnění mají v tom takzvaném předchorobí hříchy, které lidé dělají a které ve zvýšené míře vedou k tomu, že vznikne onemocnění. Samozřejmě, kde je to nepopiratelné, to je kouření. Může za celou řadu onkologických diagnóz. A to jak kouření aktivní, tak i pasivní. Můžeme jmenovat plíce, nádory v oblasti hlavy, krku, jícnu, žaludku, slinivky, močového měchýře a další. Je jich celá řada. A takových zlozvyků a návyků máme víc. Také zvýšený příjem alkoholu určitě může vést k rozvoji maligních onemocnění. A opět ne jen jednoho.

Je to tedy dáno životním stylem – jak člověk žije, zda má nadváhu, jestli se přejídá, k tomu má celou řadu dalších civilizačních nemocí, kterými jsou právě obezita, cukrovka, z toho pramenící problémy se srdcem či vysoký tlak. A ruku v ruce s tím jde i onkologie.

Zdá se ale, že to není jediná ovlivnitelná složka boje proti rakovině, kterou opomíjíme. Třeba očkování proti lidskému papilomaviru je podle dat efektivní cestou proti nádorovým onemocněním. Přesto proočkovanost v Česku pokulhává a dokonce se snižuje…

Ano a je to strašná škoda. Ty vlny a nálady, které tady teď kolem očkování proběhly, mohou ovlivnit i toto očkování. Když si vezmete, že díky těm vakcínám vyeliminujete jeden z poměrně častých nádorů, karcinom děložního čípku, a nejen ten. Jenže lidé o tu prevenci nedbají, to je hřích.

A pokud se zkrátka zaseje semínko nedůvěry vůči té metodě prevence, kvůli tomu, že se tady diskutuje o covidu, tak to bude obrovská škoda. Ty dobře proočkované země a země, kde se opravdu na tu prevenci dbá, mají prakticky nulový výskyt toho onemocnění.

Řekla bych, že to je nedokonalou, chaotickou a nepřesnou informovaností naší populace a šířením těch podivných zmatečných zpráv na sociálních sítích, které bohužel užívají hlavně mladí.

Mohou se tedy tyhle antivax nálady spojené s vakcínami proti covidu přenést i na ta ostatní očkování?

Bohužel se obávám, že ano. Někdy je to doslova tmářství. Místo abychom byli vděční, kam nás věda a výzkum posunuly, co vše už dnes jsme schopni v medicíně dokázat a jak lidem pomoct. Některé ty myšlenky jsou opravdu zpátečnické.

Když už zmiňujete očkování: Máte přehled, jaká je mezi onkologickými pacienty ochota vakcínu vyhledat?

Je to podobný průřez, jaký je v běžné populaci. A je to otiskem toho, jak lidé vnímají a sledují sociální sítě, kde se vedou nejrůznější diskuze. Mrzí mě, že obraz toho, jak je očkování užitečné a jak se má člověk chovat, ať už je zdráv nebo onkologicky nemocný, byl zbytečně zkreslen vyjádřeními mnoha rádoby odborníků. Ti nabourali jistotu a pocit bezpečí člověka, který se očkuje.

Nedávno probleskly i nějaké poplašné zprávy směrem k očkování, zda neškodí onkologickým pacientům. Tak samozřejmě, že neškodí. Naopak zcela jistě zachraňuje desítky tisíc pacientů, kteří mají onkologické onemocnění a je pro ně velice žádoucí.

Když se vrátím zpět k léčbě onkologicky nemocných. Můžete popsat, jak si nyní Česko stojí v porovnání se zbytkem Evropy?

Je to otázka posledních let, kdy opravdu máme možnost užívat veškeré vymoženosti a výsledky klinických studií, kterých jsme se dokonce účastnili. Což svědčí o tom, že si nás svět váží a chce s námi spolupracovat. Uvedla se řada postupů a léčebných metod i v oblasti radiační onkologie a my jsme v tomto ohledu na světové úrovni.

V nedávno zveřejněném žebříčku The Economist jsme byli osmí z 29 hodnocených států. Naši pacienti dostávají opravdu stejnou léčbu, jako kdyby bydleli v jiném evropském vyspělém státě. A to za velmi nízké zdravotní pojištění, které platí. Protože, uvědomme si, že většina zemí na západ od nás nemá jenom samotné zdravotní pojištění, lidé musí mít komerční připojištění. Nebo doplácejí hotovostí. U nás si to lidé moc neumí představit.

Zmiňovala jste ale, že přibývá onkologických pacientů a nepřibývá úmrtí. Takže rakovinu umíme dobře léčit, ale neumíme jí už tak dobře předcházet?

Ano. To je totiž položeno i na odpovědnosti daného člověka sama k sobě. Protože ty možnosti tady jsou, prevence tady je, existuje a mohla by fungovat více, ale lidé musejí chtít.

Uvažovalo se například o tom, že by byl nějaký bonus nebo zvýhodnění od pojišťovny pro ty, kdo se pravidelně účastní screeningových programů a chodí pravidelně na prevenci. Logiku by to mělo a možná to přijde na pořad dne.

Opačně to asi dost dobře nejde. Někdo by mohl říct: On kouří, tak ať má malus – finanční penalizaci. Ale to by bylo problematické. Jak jste se ptala, jestli se dá odlišit, zda si nemoc člověk zavinil životním stylem, nebo je tam složka genetiky, a co je víc. To se takto striktně vyhodnotit nedá. Ale otázka bonusů pro ty zodpovědné, to třeba k úvaze je.

Dalším faktorem je, že česká populace stárne. Neobáváte se toho, že i kvůli tomu se bude počet onkologicky nemocných ještě rychleji zvyšovat?

Určitě se toho obávám. Ten trend tady je. My těm lidem více pomůžeme, takže jich bude více rozléčených. Budou se dožívat daleko vyššího věku, tudíž více lidí se svého nádoru dožije, ale dožije se eventuálně i druhého a třetího. Takže ano, ten nápor na onkologii jako obor a na množství pacientů, které budeme muset zvládnout, bude určitě narůstat. O tom jsem přesvědčená.

Jednou z odpovědí na nové výzvy v oboru má být i Český onkologický institut. Loni téma budilo velké vášně i mezi odbornou veřejností. Už se našla nějaká shoda?

Doufám, že ano. Vznikla studie proveditelnosti, která v Praze hledala místo, kde by se to dalo realizovat. Protože tam není aspekt jen správného umístění z hlediska využitelnosti a zajištění personálem, ale i otázka časová. Protože to musí být postaveno do určité doby. Byly tam některé problémy okolo stavebního povolení, které to natolik brzdily, že by to realizovat nešlo. Nezávislá skupina poté vyhodnotila, že instituce může vzniknout tady ve FN Motol.

Z odborného hlediska jsme jednoznačně stáli za tím, že to nemůže být individualita, solitér nenavázaný na velkou nemocnici. Mělo by to být při fakultní nemocnici, což by zaručilo zázemí personálu. A že by to sloužilo v návaznosti v rámci multidisciplinárních týmů, které musí vyhodnocovat ten správný diagnosticko-terapeutický postup.

Vím tedy, že Motol byl vybrán. Ale jaké jsou teď kroky přípravy, na to odpovědět neumím. Bude to každopádně součást fakultní nemocnice, bude to tedy o onkologii v Motole, která se rozšíří tak, aby to i vzhledem k budoucnosti a nárůstu pacientů mohlo sloužit.

Na projekt bylo z Evropské unie vyhrazeno asi šest miliard. Dokdy se musí vyčerpat?

Do konce roku 2025, takže docela šibeniční termín. Ale ty peníze nepůjdou jen na tohle. Určitá část evropských peněz se rozdělí i mezi dosavadní Komplexní onkologická centra.

V čem přesně má ale vznik institutu přispět léčbě pacientů?

Vzhledem k tomu, že se nádory dle precizní molekulárně-biologické diagnostiky dělí do stále užších podskupin, kde mají každá svůj specifický léčebný přístup, je stále větší požadavek na centralizaci péče, která vede k získání větších zkušeností odborníků i na malých počtech pacientů.

Jde o to, aby precizní a personalizovaná medicína byla uskutečňována v centrech odborníky, kteří to dovedou a budou natolik vzdělaní a zkušení, aby uměli řešit i drobné jednotlivosti a nuance mezi diagnózami.

Pokud vše směřujete do centra, tak se v tom daný kolektiv zdravotníků lépe orientuje. A to je potřeba udělat a pracovat na tom, aby centra byla nejen o systémové léčbě, ale také o chirurgii, radiační onkologii, podpůrné léčbě, paliativní péči, sociálním zázemí. A sociální zázemí u nás tedy zatraceně pokulhává…

Máte na mysli propojení léčby a té následné péče nebo sociální stránky věci?

Ano, bohužel jsme v minulém období tvrdě narazili. Že by se s námi někdo bavil o tom, že onkologicky nemocní, kteří zůstanou na invalidním částečném důchodu a mají třeba dvě děti, to nemají jednoduché, kdepak. Mělo by se to ale systémově řešit.

Spoustu lidí vyléčíme, pomůžeme jim, vracíme je do života a do systému, kterému vydělávají. Ale ti, kteří to štěstí nemají, těm by stát měl pomoci. Nemohou třeba dělat vše, nebo jsou zdraví na dobu určitou. My chorobu zastavíme, ale je pravděpodobné, že se vrátí. A jak má ten člověk fungovat? Takže je třeba to opravdu propojit a řešit komplexně.

Takže do budoucna bude onkologických pacientů přibývat, a i když je léčba na špičkové úrovni, zbývá dořešit řadu závažných věcí. Doufala jsem, že rozhovor skončíme nějak optimisticky…

Ale ona onkologie je od 21. století velmi optimistický obor. Když jsem začínala v roce 1981, tak naše léčebné možnosti byly naprosto tristní a my jsme opravdu uměli pomoci jen málokomu. Léčebné postupy byly velmi nepříjemné a doprovázela je řada nepříjemných nežádoucích účinků.

Jednak máme dnes metody, které posouvají výsledky úplně jinam a u řady diagnóz můžeme dnes říci, že jsou léčitelné a vyléčitelné. A léčba jistě příjemná není, je to těžký úsek života, který by nikdo zažívat nechtěl, ale díky podpůrné léčbě dokážeme lidi i při terapii udržet tak, že při ní chodí do práce.

Takže ten posun je obrovský a za to jsme nesmírně vděční. A jsem strašně ráda, že jsem se dožila toho, že lidem mohu daleko lépe pomáhat, než jak tomu bylo před čtyřiceti lety. Je to naprosto nesrovnatelné. Velmi frustrující bylo, když jsme třeba věděli, že některé léky na západ od nás jsou a u nás ne, protože na ně nebyly peníze. Teď je situace pro nemocné daleko optimističtější a příznivější.

Z rozbouřených nálad v části společnosti kvůli covidu a vývoji vakcín to u nás ale ve velkou víru ve vědecký medicínský pokrok nevypadá…

Víte, místo toho, aby se lidé radovali z toho, že jim dokážeme pomoct a že víme, jak na to a pomůžeme jim i z takto těžkých onemocnění – tak řeší očkování při covidu. Není to směšné?

Náměstí se naplní lidmi, kteří nechtějí být očkováni proto, že vakcína je experimentální. Jenže všechna léčba, vlastně celá medicína, stojí na experimentu a neustále se doplňuje a vyvíjí, klinické studie dobíhají. To, co jsme věděli před 10 lety – něco z toho stále platí, ale už je to daleko dokonalejší, jinak to nejde. Nemůže přijít v roce 1950 někdo, kdo bude tak fantastický, že vymyslí něco, co bude naprosto stoprocentně stejně fungovat i v roce 2050. Ono se to pořád vyvíjí.

A my používáme léky, které mají schválení EMA a které nebyly vyzkoušené na tisících pacientech, ale na stovkách. A ti lidé je vděčně přijímají a pomáhají jim. Dokážeme jim s nimi výrazně prodloužit život. Vakcína na covid byla zkoušená na desetitisících lidech a jim se to zdá málo a připadají si, že se stávají cílem experimentu. To mi hlava nebere. A hlavně – i kdybych se v některou chvíli já sama stala subjektem, který podstupuje experiment – kdyby pomohl lidem, kteří tu budou za dva tři roky nebo deset let, jsem víc užitečná než někdo, kdo mává praporem na náměstí, že to nechce.