Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
František Filip se narodil v roce 1904 v Jamném nad Orlicí. Narodil se bez horních končetin. Sousedky prý matce radily, ať udělá, co je třeba. „… jako se to dělá s ještě slepými koťaty. Utopit, dokud tvoreček ještě nic nechápe, nevnímá, jen křičí a křičí… Utopit ho…“
Autor tohoto textu si netroufá odhadnout, nakolik to byla v podobných případech ještě na začátku 20. století běžná praxe a zda by zmizení novorozence nevyvolalo pozornost úřadů. Péče o hendikepované byla každopádně ještě v bědných počátcích. A pro chudé venkovany byla prakticky nedostupná.
„Bezruký Frantík“ měl ale štěstí. Matka ho nedala, rozhodla se riskovat ještě větší chudobu živením „děcka navíc“, které samo nikdy žádné peníze nevydělá.
A František měl štěstí dvojnásobné. V roce 1913 se stal jedním z prvních klientů pražského Jedličkova ústavu.
Co s nimi
Historici se neshodnou, nakolik bylo zabíjení hendikepovaných dětí běžnou praxí v antickém Řecku a Římě. Zažitý obraz „mrzáků“ shazovaných ve Spartě ze skály je spíše mýtem než důkazy podepřenou výpovědí o tehdejší společnosti. Nicméně život lidí s některými druhy postižení neměl vysokou cenu.
Mělo to pragmatické i ideologické zdůvodnění. Hendikepovaný člověk se o sebe zpravidla nemohl postarat, byl přítěží pro rodinu i společnost. A takového člověka často čekala smrt, vyhnanství, nebo žebrota.
A pak tu bylo přesvědčení, že duše a tělo jsou harmonicky spojeny. Že deformace tělesná poukazuje na deformaci duše. Tohle propojení mohlo ovšem vytvářet i žádoucí komické kombinace – hendikepovaní byli u římského císařského dvora oblíbenou atrakcí jako šašci. A některé bohaté Římanky si výrazně tělesně deformované děti pořizovaly jako domácí mazlíčky.
V důležitém ohledu podobně na tom byli hendikepovaní i ve středověku. V bibli lze nalézt citáty, které spojují tělesné postižení s hříchem. Ale jsou tu i pasáže o zázračném uzdravení. Lidé se v křesťanském středověkém světě postižených báli, pohrdali jimi, zabíjeli je, opouštěli, vyháněli, upalovali jako čarodějnice… A také se je už pokoušeli léčit, nebo spíše spasit. V klášterech, vymítáním ďábla, přikládáním rukou, modlitbou…
V 18. a 19. století začalo přibývat špitálů, ústavů, chudobinců. Často se ale podobaly vězení.
Ještě na konci osmnáctého století patřila v Paříži k svátečním povyražením měšťanské rodiny návštěva blázince. Šílenci byli v té době internováni v ústavech společně se žebráky nebo nemocnými. Leželi na slamnících v těsných kobkách. „Když se v zimě rozvodnila Seina, stávaly se tyto cely, ležící v úrovni kanálů, nejen ještě nezdravějšími, ale navíc se do nich utíkal schovat celý dav velikých krys, které se v noci vrhaly na nešťastníky tam zavřené a hryzaly je všude, kam se jenom dostaly,“ cituje Michel Foucault v Dějinách šílenství ze Zprávy o péči o pomatené, pojednávající o situaci na konci osmnáctého století.
Péče o hendikepované se s bohatnutím společnosti a pokrokem medicíny začíná radikálně měnit a zlepšovat až od druhé poloviny 19. století. Ale ten pokrok není bez rizika. Pro hendikepované se totiž objevuje nový smrtelný nepřítel – eugenika. (O eugenice více v infoboxu níže).
Konference ve Wannsee
Židy je třeba vyhladit. Co nejrychleji, co nejefektivněji. To bylo téma konference ve Wannsee 20. ledna 1942. I konference byla rychlá a efektivní. Patnáct vojáků, politiků a úředníků narýsovalo obrysy holokaustu za hodinu a půl.
Od chudobinců k špičkovému ústavu
Společnost 18. a 19. století neměla – zjednodušeně řečeno – ani zájem, ani znalosti, ani odborníky, ani peníze na to, aby hendikepovaným poskytla potřebnou zdravotní a sociální péči.
Typickou institucí, která se starala o vyhnance z „normální“ společnosti, byly chudobince. Panské, obecní, výjimečně i státní. Měly zařídit, aby nemocné opuštěné děti, žebráci, tuláci, hendikepovaní neumírali na ulici, nepřekáželi, nepobuřovali… Nešlo o to je léčit, nebo je něco naučit.
Takže myšlenka na ústav, který by postiženým dětem, v tehdejším jazyce „mrzáčkům“, poskytl odbornou péči a zároveň i vzdělání, byla převratná. Zakladatelskou osobností byl lékař Jan Dvořák, který v roce 1908 inicioval vznik „spolku pro léčení rachitiků a mrzáků“.
Projekt pojal moderně: Děti se budou léčit, budou rehabilitovat, vzdělávat se, pokud možno se budou připravovat na samostatný život. Ideálně ve spolupráci s rodinou. V roce 1911 se předsedou spolku stal další moderně uvažující lékař a experimentátor Rudolf Jedlička.
K Jedličkově vizionářství zatím jen jedna poznámka. V roce 1895 uveřejnil Carl Roentgen zprávu o objevu nových paprsků, které nazval paprsky X. Už o rok později měl Jedlička jako první v monarchii Roentgenův přístroj.
Tehdy to mělo ještě nejenom novátorské, ale i bizarní prvky. První „roentgen“ byl umístěn v pražském hotelu U Černého koně. Majitel hotelu Jedličkovi s nákupem přístroje finančně pomohl. A jelikož lidé ještě neměli tušení o škodlivosti „paprsků X“, prohlíželi si při čekání na oběd své kosti.
Sám Jedlička později přišel o několik prstů, protože pravidelně zkoušel správné nastavení přístroje na obrazu vlastní ruky.
Důležitější je, že na základě spolupráce dvou lékařů – vizionářů Dvořáka a Jedličky se definitivně otevřela cesta k vybudování moderního ústavu pro hendikepované děti.
Jedličkův ústav byl založen 1. dubna 1913.
Rudolf Jedlička (1869–1926)
.
- Otec Rudolfa Jedličky byl uznávaný lékař, také svého druhu vizionář – prosazoval očkování proti neštovicím v době, kdy lékaři očkování ještě většinově neschvalovali. Za komplikace po očkování lékař riskoval i trestněprávní postih.
- V Praze absolvoval české akademické gymnázium a pokračoval ve studiu na Lékařské fakultě. Specializoval se v oboru chirurgie. Absolvoval v roce 1895.
- Už v roce 1896 měl jako první lékař v monarchii „Roentgenův přístroj“. Poprvé ho k diagnóze využil, když objevil hřeb v žaludku tesaře. Ten ho spolkl, když ho držel v ústech, zatímco pracoval oběma rukama.
- Jedlička patřil k průkopníkům využití „roentgenu“ a zavedení radiologie v českých zemích.
- V roce 1908 koupil Jedlička zanedbanou zahradu v pražském Podolí a založil spolek, který zde měl vybudovat moderní Pražské sanatorium. Mělo být propojením špičkového výzkumu a moderních léčebných metod. Inspiroval se cestou do Spojených států, kde navštívil Kliniku Mayo.
- Stavba sanatoria začala v roce 1911, dokončena byla o tři roky později. V době první republiky šlo skutečně o věhlasnou moderní nemocnici a ambulanci. Dnes tu sídlí podolská porodnice.
- V roce 1911 se stal předsedou spolku, jehož cílem bylo vybudovat ústav pro hendikepované děti.
- V roce 1921 prezident Masaryk jmenoval Rudolfa Jedličku profesorem. Stal se také prvním přednostou nově zřízené Druhé chirurgické kliniky Univerzity Karlovy.
- Zemřel v 57 letech, trpěl anginou pectoris, následky častých ozáření, byl silný kuřák.
- Jeho motto: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“
Na vrcholu
Kvůli nedostatku peněz byly začátky skromné – kapacita ústavu byla stanovena na 10 dětí. Ale už v roce 1926, kdy se otevírala nová moderní budova ústavu, tu bylo 131 klientů.
Mezi prvními dětmi v Jedličkově ústavu byl i František Filip, „bezruký Frantík“. Nastoupil sem 3. prosince 1913.
Učitel František Bakule, který měl na starosti pedagogickou koncepci ústavu, si zapsal: „František Filip je hošík jedenáctiletý, synek dělníkův, od narození bezruký. V poměrech, v nichž žil, jistě by byl propadl jenom žebrotě, alkoholu a tuláctví. Je nejčipernějším naším chovancem. Naučil se už všechny své potřeby obstarávat si sám nožkama, a nejrůznějšími řemeslnými výkony dokazuje, že není prázdnou frází, co jako heslo přijal za své – ‚Chci, a proto umím!‘“
Bakule byl dalším odborníkem, který stvrzoval moderní směřování ústavu. Bez ohledu na charakter postižení chtěl každého klienta učit a naučit nějaké řemeslo, vést ho k samostatnosti. Děti v ústavu vyráběly hračky, košíky, koberce… A ústav založil i vlastní výrobní družstvo, kde vznikaly rehabilitační pomůcky.
František Filip je příkladem, že to mělo smysl. Jezdil s přednáškami po školách, vedl obchod a kavárnu, napsal knihu, byl dvakrát ženatý, měl tři děti.
Lékařský zázrak
Hladovte tak dlouho, dokud nezemřete. Prodlouží vám to život. To byla jediná účinná léčba cukrovky. Pak přišel zázrak: inzulin. Žijte! První pacient s cukrovkou dostal inzulin před sto lety – 11. ledna 1922.
Dluh
V průběhu druhé světové války zabavili budovy ústavu okupanti pro vlastní lazaret. Po roce 1948 obnovený ústav znárodnili komunisté.
O tom, jak se špičková instituce změnila v hrůzyplné odkladiště dětí, vypovídá velmi silný dokument České televize z roku 1968 Dluh.
Nedostatek sester, nedostatek lékařů, nedostatek pomůcek. Děti se v zimě téměř vůbec nedostanou ven. Nikdo na ně nemá čas. Plazí se po zemi v „nejhůř vybavené školce“, herně, která je zároveň koupelnou…
Péče o hendikepované nebyla pro komunisty prioritou. Chovali se k nim podobně jako společnost v 18. století – odklidit z ulic, aby nepřekáželi a nekazili dojem. Jsou přítěží, máme napilno s budováním nové společnosti.
Hendikepovaní žili ve světě za ideologickými i zcela konkrétními bariérami. Teoreticky jim nikdo nezakazoval svobodně se pohybovat po světě, ale prakticky se nemohli dostat téměř nikam. Drobný příklad: Jedinou bezbariérovou stanicí pražského metra byla dlouho stanice Vyšehrad. Vozíčkář mohl do metra nastoupit, vystoupit už nikoli.
„Vybudovali jsme tu pomník bezohlednosti a je nejvýš načase, aby sem vkročila lidskost. Lidé, kteří mají to štěstí a narodili se zdraví, nemají právo považovat ty ostatní za přítěž. Nemají právo,“ říká na závěr dokumentu Dluh redaktorka Libuše Hájková.
Jedličkův ústav po roce 1989 navazuje na projekt, který mezi válkami založili Jan Dvořák, Rudolf Jedlička, František Bakule a další odborníci. Snaží se ten dluh odčiňovat.
Eugenika
- Eugenika je zjednodušeně řečeno přesvědčení, že je možné a je třeba zdokonalit genetickou výbavu lidské populace. V praxi představuje eugenika rozmanité formy perzekuce „méněcenných“. Od násilné sterilizace po plynové komory.
- „Praktickou eugeniku“ si lidé spojují především s nacistickým Německem. Hitler se ale inspiroval ve Spojených státech. Eugenické praktiky byly rozšířené v mnoha západních zemích. A podporovaly je významné osobnosti. Třeba Winston Churchill, který soudil, že by mohla zastavit „zhoršování rasy“ a pomoci řešit kriminalitu a chudobu.
- V roce 1871 Charles Darwin napsal: „My civilizovaní lidé stavíme azylové domy pro imbecily, zmrzačené a nemocné; a naši zdravotníci vynakládají maximum svých schopností, aby zachránili životy každého do poslední chvíle. (...) Nikdo, kdo se věnoval chovu domácích zvířat, nebude pochybovat o tom, že to musí být vysoce škodlivé pro lidskou rasu.“
- Svět byl fascinovaný objevy Darwina a Mendela. Dědičnost bylo nové politické a společenské téma. Když můžeme šlechtit rostliny a zvířata, proč ne člověka? Není to důležitější?
- Zakladatelem eugeniky byl Darwinův bratranec, britský vědec Francis Galton. Stál na počátku velmi vlivného hnutí, které významně ovlivnilo veřejnou diskuzi a politiku na konci 19. a v první půli 20. století.
- Eugenika v praxi: Izolace „imbecilů“, násilné sterilizace, izolace hendikepovaných, plynové komory. Opatření, která mají „vylepšit“ lidskou populaci, nadřazenou rasu. Je to jako chov domácích zvířat – dobrý chovatel přece nepřipustí, aby se chovným samcem stalo dvouhlavé tele. A utratí třínohého mrzáčka.
- Eugenika v praxi podle přesvědčených propagátorů: Státní vědecké komise, které rozhodnou, zda má být novorozenec s hendikepem „utracen“. A které budou rozhodovat o „eutanázii“ i pro dospělé hendikepované.
- „Měkká eugenika“ v praxi – například násilné sterilizace – se rozšířila ve Spojených státech, ale také třeba v Dánsku, Kanadě nebo ve Švédsku.
- „Nikdo, kdo je nemocný, zmrzačený, nebo jakkoli zdeformovaný tak, že je nevzhledným nebo ohavným předmětem nebo nevhodnou osobou, nesmí vstoupit na veřejné cesty nebo jiná veřejná místa v tomto městě…,“ stanovil městský řád v Chicagu v roce 1911.
- Poslední „nevzhledný předmět“ byl podle tohoto zákona uvězněn v roce 1974.
- Eugenika se nevzdává.
