Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ještě dříve než samotného Václava Havla poznal jeho první ženu Olgu. „Náčelník“, jak Martin Věchet Havlovi přezdívá, byl totiž v té době ve vězení.
Stejně jako s dalšími osobnostmi českého undergroundu je silně spojovala vášeň pro hudbu a později i dva pokusy o uspořádání nezávislého festivalu poblíž Havlovy chalupy na Hrádečku. Jeho konání ale komunistický režim zatrhl dříve, než vůbec stihl začít.
Po sametové revoluci se nicméně Věchetovi podařilo na tyto snahy navázat, a postupem let se tak trutnovský festival proměnil ve vyhledávanou akci, kterou navštěvují tisíce lidí. A dlouhé roky mezi ně patřil i Havel.
Ukázka z filmu Tady Havel, slyšíte mě?, který nyní vstupuje do kin, zachycuje spontánní moment z roku 2009, kdy se exprezident zapojil do vystoupení undergroundové kapely Hever & Vazelína a zabubnoval si s nimi do rytmu komunistické Internacionály.
„Všude létalo peří, v míchačce se míchaly rohlíky a všichni si spokojeně podupávali – knížetem Schwarzenbergem s fajfkou počínaje přes různé lidi ze společenského, kulturního, politického spektra až po lidi z undergroundu. Byla to přesně ta – jak říkal Náčelník – spiklenecká pospolitost,“ vzpomíná Věchet.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, na jakých základech festival vznikal, i to, čím si Václav Havel vysloužil titul „Náčelníka“. Dokument zachycující poslední tři roky exprezidentova života by Věchet chtěl letos promítnout i návštěvníkům trutnovského festivalu.
V době, kdy jste se poprvé setkal s Václavem Havlem, jste už nějakou dobu znal jeho první ženu Olgu. Za jakých okolností jste se potkali?
S Olgou jsem se seznámil na jednom z ilegálních hudebních setkání, nebo to bylo v jedné hospodě, kterou měla ráda. Přesně si to už nepamatuju. Václav byl v té době ve svém nejdelším vězení, kam byl odsouzen na čtyři a půl roku. A mezitím probíhaly různé peripetie, kdy jsem se třeba pokoušel emigrovat. Bylo to po době, kdy estébáci vyštvali v rámci akce Asanace stejně spoustu dalších lidí z řad signatářů Charty 77. A jedna z mála žen, které jsem to vyzradil, byla právě Olga. Ta mě za to tehdy hned sjela: „A kdo tady potom zůstane, když všichni půjdete ven?“
Nakonec jsem se do Jugoslávie s kamarádem přece jen propašoval, ale zadržela mě policie a odvezla nazpátek. Asi o tom již věděli. Když jsem se vrátil, vzpomínám, jak mě ve dveřích Olga trochu překvapeně a s rozesmátou tváří uvítala: „Ty ses vrátil?“ Bylo to milé.
Pamatuju si, když Václav jednou viděl, jak s kamarádem v jeho samizdatové knihovně dlouho hledáme a pořád nevíme, co si máme půjčit, tak do ní najednou hrábl a říká: „Tohle si půjčte, to je základní!“ A on to byl Český snář od Ludvíka Vaculíka.
S Náčelníkem jsme se pak poprvé viděli na Hrádečku, když měla Olga narozeniny. S kamarádem jsme seděli na louce a najednou se proti nám řítila v divadelním kostýmu taková menší postava a rozesmátě s napřaženou pravicí povídá: „Ahoj, já jsem Vašek!“ Když odešel, s kamarádem jsme se na sebe podívali a řekli si, že to byl asi pan domácí.
Bavíme se o začátku 80. let, v té době jste byl teenager. Jak jste Havla tehdy vnímal?
Do té doby to byla – nejen pro mě – v podstatě fiktivní postava, o které jsem stále slyšel ze všech stran, ale nikdy tváří v tvář neviděl. A pak se najednou zjevil.
Vnímal jsem ho především jako staršího pána, který se ale v mnoha ohledech vymykal svým vrstevníkům včetně hudebního vkusu. Zatímco většina lidí poslouchala Michala Davida a všude v rádiích hrála třeba Helena Vondráčková, náčelník byl úplně jinde. Sám sebe jsem se ptal, jak mi může být postarší pán mnohem bližší než spousta mých vrstevníků.
V té době jste za Havlovými začal jezdit opakovaně?
Ano, potkávali jsme se při všemožných příležitostech i v Praze a na dalších místech. Ale taky jsem si na Hrádeček jezdil nahrávat hudbu, protože Václav tam měl neuvěřitelně širokou diskografii i spoustu zakázaných kapel, takže jsem tam našel všechno od Marty Kubišové přes Josefa Laufera až po Plastiky (The Plastic People of the Universe, pozn. red.). S nahrávkami jsem pak u Havlových proseděl celé dny.
A do toho přicházela literatura, v prostředí kulturního undergroundu se hodně četlo, takže jsem si k nim pak jezdil i pro samizdaty. Pamatuju si, když Václav jednou viděl, jak s kamarádem v jeho samizdatové knihovně dlouho hledáme a pořád nevíme, co si máme půjčit, tak do ní najednou hrábl a říká: „Tohle si půjčte, to je základní!“ A on to byl Český snář od Ludvíka Vaculíka, což je v podstatě popis disidentského života včetně různých soukromých a intimních záležitostí. Žádné disidentské mudrování. Otevřená autobiografická kniha o všednostech v době, kdy se vše utajovalo.
Chalupa na Hrádečku byla pro Havla důležitým útočištěm i v závěrečném období jeho života, nicméně není tajemstvím, že v předrevoluční době byla pod drobnohledem Státní bezpečnosti. Vzpomínáte si, jak se k tomu tehdy stavěl nebo jak se s tím vypořádával?
Myslím, že to bral jako součást svého disidentského života. Samozřejmě že pro lidi, kteří žili v loajalitě k minulému režimu, šlo o něco naprosto nepředstavitelného. Že by je někdo šikanoval nebo že by vstávali a uléhali s estébaky za zády? Vzdát se svého pohodlí, proč?Nikdy. Bylo vidět, že se odlišuje od většiny svých vrstevníků.
„Spikleneckou pospolitost tady mám rád“
Jste dlouholetým organizátorem trutnovského hudebního festivalu. Prvotní snaha o jeho uspořádání má ale kořeny už v 80. letech a důležitou roli v ní sehrál i sám Havel…
Festival se zrodil z touhy po spravedlnosti a z přesvědčení, že si zkrátka nechceme nechat všechno líbit. Toužili jsme po tom, dělat si svoji kulturu nezávisle na tom, jaký tady zrovna vládne režim. Jedno jestli Husák, nebo Klaus.
To všechno se pak odráželo v dalších aktivitách, kdy probíhala různá ilegální setkání, výstavy i koncerty. A o jeden takový jsme se pokusili i v roce 1984 v hospodě ve Starých Bukách, byla to snaha o uspořádání malého festivalu, kde mělo zahrát několik nezávislých nebo zakázaných kapel. S kamarádem jsme tam pak vezli na traktoru aparaturu, ale nedaleko Hrádečku nás zatkli policajti. V té hospodě nicméně zůstalo asi 150 lidí, kteří se tam sjeli z celé republiky. To místo obklíčila policie, a když tam přijel Václav, tak pak všechny účastníky, z nichž osobně znal asi tři, pozval k sobě na Hrádeček. A to v době, kdy se lidé udávali a báli se mluvit na veřejnosti otevřeně.
Myslím, že mezi všemi těmi politiky a světovými lídry skutečně byl pankáč. Působil velmi nenápadně, pokorně si razil svou cestu, někdy velmi neformálně, a často zastával velmi neotřelé postoje.
Po dramatických začátcích se vám ale nakonec podařilo festival skutečně uspořádat v nové, porevoluční době…
Byl ještě jeden předrevoluční pokus v roce 1987, i ten ale skončil, jak se dalo očekávat. Policie obklíčila celé město i vesnici, pozemek postříkala močůvkou a nás pozatýkala. Ale opět pomohl Václav, když nám ukryl aparaturu u sebe na Hrádečku ve stodole.
V roce 1990 jsme pak uspořádali v podstatě takovou náhradu za ten neuskutečněný festival a tím to mělo skončit. Nikdo nepočítal s tím, že to bude trvat tolik let. Jenže lidé se po roce 1991 pořád ptali, jestli budeme pokračovat. A když pak v tom samém roce proběhla v rockovém klubu v Trutnově policejní razie, řekli jsme si, že policajtům v létě provětráme pérka jako za totalitních časů a festival uděláme. A pak už to jelo s železnou pravidelností.
A Havel na festival nadále jezdil i v době, kdy ho naplno zaměstnávala politika? Byl pravidelný návštěvník?
V roce 1990 přijel jako čerstvě zvolený prezident ve velkém autě s prezidentskou zástavou, na sobě měl tričko Rolling Stones s vyplazeným jazykem a cikáni, kteří nám dělali první festivalovou ochranku, Václava uvítali s otevřenou náručí, protože někteří s ním údajně seděli v kriminále.
A pak už byl v podstatě pravidelným účastníkem, pokud mu to zrovna zdraví umožňovalo.
V dokumentu je zachycena scéna z jednoho z ročníků, během kterého se Havel ocitl dokonce na pódiu. Přiblížíte mi, za jakých okolností k tomu došlo?
Tomu všemu předcházel ještě jiný koncert Hever & Vazelína, myslím, že asi v roce 2003, na kterém už byl s Dášou. Tehdy jsme si zavzpomínali na disidentské časy a přivezli jsme za traktorem valník, na který jsme připravili aparaturu i kapelu. Ale Václav o tom nevěděl, a když byli všichni připraveni, řekl jsem mu, ať se jde na něco podívat, že pro něj máme překvapení. A kapela začala hrát, Václav si spokojeně podupával, usmíval se a povídá: „Tuhle spikleneckou atmosféru pospolitosti, tu tady mám rád.“
A pak se rok s rokem sešel, a když Hever & Vazelína hráli ve stanu na pódiu, tak už se k nim Václav přidal. Všude létalo peří, v míchačce se míchaly rohlíky a kníže Schwarzenberg si pod pódiem spokojeně potahoval z fajfky. Všichni si spokojeně podupávali a zpívali – přes lidi z kulturního nebo politického spektra až po underground. Byla to přesně ta – jak říkal Náčelník – spiklenecká pospolitost.
Už poněkolikáté o něm mluvíte jako o náčelníkovi. Jaká za tímhle oslovením stojí symbolika? Čím si ho Havel vysloužil?
Oficiálně se to stalo v roce 2007, kdy byl zároveň i hudební festival věnován Chartě 77. A koho jiného bychom měli slavnostně deklarovat za náčelníka než Václava, kterému jsme tak říkali už dávno předtím. On byl v podstatě náčelník celé země.
Tak jako má každý indiánský kmen svého náčelníka, tak my jsme si jednoznačně zvolili jeho. On byl u zrodu toho festivalu, pamatoval si jeho začátky i nejtěžší chvíle, vždycky nám pomohl, a jeho stopa tak byla velmi citelná. Jeho přítomnost vnímáme dodnes. Když se na festivalu rozestoupí mraky, tak říkáme: „Náčelník s Magorem (přezdívka básníka a publicisty Ivana Martina Jirouse, pozn. red.) nám nahoře zase pomohli a my za to děkujeme.“ Je tu s námi stále.
V loňské vzpomínce při výročí Havlova úmrtí jste Seznam Zprávám řekl, že byl ve vašich očích v podstatě takový pankáč. On sám o sobě přitom v dokumentu mluví jako o plachém člověku. V čem jste v Havlovi viděl pankáče?
Myslím, že mezi všemi těmi politiky a světovými lídry skutečně pankáč byl. Působil nenápadně. Přitom si pokorně razil svou cestu, někdy velmi neformálně, a často zastával velmi neotřelé postoje. Vzbuzoval přirozený respekt a myslím, že i politici ho měli rádi podobně, jako jsme ho měli rádi my.
Tady Havel, slyšíte mě?
Více než dvanáct let po odchodu bývalého prezidenta přijde letos 11. dubna do kin časosběrný dokument Tady Havel, slyšíte mě?. „Dokument je o mnoha podobách odcházení a stárnutí velkého muže,“ říká dokumentarista Petr Jančárek, kterého bývalý prezident požádal v roce 2009, aby filmovou kamerou zachytil „zbytek jeho života“.
Film ukazuje práci bývalé hlavy státu, natáčení filmu Odcházení, cesty do zahraničí i ryze soukromé okamžiky. Václav Havel promlouvá přímo k divákům a komentuje různé situace a svá přání: „Uvědomil jsem si, že se ve mně probudila či zesílila potřeba být připraven na eventuální odchod. Aspoň v té míře, jak to dokážu, ale rád bych měl čistý stůl.“
Seznam Zprávy jsou mediálním partnerem filmu Tady Havel, slyšíte mě?.