Byl Masaryk zavražděn? „Nové dokumenty pomohou, ale Rusko mlčí,“ říká Žáček

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Případem úmrtí prvního poválečného ministra zahraničí v roce 1948 Jana Masaryka se znovu zabývá policie i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, pracují s podezřením na vraždu. Syn prezidenta T. G. Masaryka zemřel po pádu z okna svého služebního bytu v Černínském paláci, expertům se dodnes nepodařilo zcela vyvrátit žádnou z teorií, ať už sebevraždu, vraždu, nebo nešťastnou náhodu.

Důvodem pro znovuotevření případu jsou nově získané dokumenty z diplomatických archivů Francie, Spojených států amerických a Velké Británie, jejichž shromáždění inicioval předseda sněmovního výboru pro bezpečnost Pavel Žáček (ODS). Podle něj je nedořešení tohoto případu obrovským dluhem nejen české, ale i světové veřejnosti. „Nebudeme určitě do roka a do dne vědět, jak to proběhlo, ale je důležité, že se tím zabýváme,“ říká Žáček.

Žáček v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, v čem mohou být nové dokumenty pro vyšetřování přínosné, jak probíhá spolupráce se zahraničím a proč je právě tento případ i dnes důležitý.

Co vás k vyvolání shromáždění dokumentů týkajících se smrti Jana Masaryka vedlo?

Případem se zabývám už od začátku devadesátých let. Jeho kauzu jsme otevřeli v době, kdy jsem sám pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Probíhala velká diskuze, ve které zvítězily názory, se kterými se člověk nedokázal úplně ztotožnit, ve vyšetřování a při analýze se nepodařilo odpovědět na všechno. Tento stav se několikrát opakoval.

Jak probíhalo získávání dokumentů ze zahraničí?

Teprve v nedávné době jsem se domluvil s panem ministrem Lipavským, který s tím vyjádřil souhlas a podporu. Zformulovali jsme oficiální dopis, který on posílá ministrům zahraničí Francie, Velké Británie a Spojených států.

Dopis odeslal s argumentací, že jde přece jen o syna otce zakladatele československého státu, o osobu nejenom českých, ale i světových dějin. Vysvětlil, že jsou tam stále nevyjasněné věci a že jsme přesvědčeni, že v diplomatických i zpravodajských archivech našich západních partnerů jsou nějaké nové informace, které by se daly využít při zjišťování, co se v tom březnu vlastně stalo. Tato úvaha byla správná.

Vzhledem k tomu, že šlo o oficiální dopis z úrovně ministerstva, byla věci dána jiná důležitost, než když pošlete jen historika nebo archiváře, popřípadě tam jede na vlastní pěst. Na těch materiálech je podle razítek vidět, že byly odtajněny až v souvislosti s naší žádostí za Českou republiku. Do té doby je tedy nikdo jiný neviděl.

Nové informace se ale nepodařilo dostat z Východu.

Na webové stránce ruské rozvědky už dříve vyšla najevo verze jedné zřejmě jejich bývalé pracovnice, která tvrdila, že v osmačtyřicátém byla v Praze jako nelegálka. Jelizaveta Paršina tvrdila, že byla součástí skupiny, která zavraždila Jana Masaryka. My jsme poté iniciovali dotazy různými diplomatickými i zpravodajskými kanály na ruskou stranu, jestli by tuto informaci mohli potvrdit nebo otevřít archivy.

Ptaly se pak i orgány činné v trestním řízení a odpověď byla nulová, nic nepotvrdili, protože jde o utajené informace. Člověk tedy vnímal, že na Východě by mohly být nějaké zajímavé informace týkající se například toho, jakým způsobem se stavěly sovětské bezpečnostní složky k Janu Masarykovi a zda na jeho smrti neměly podíl.

Jakého jsou tyto dokumenty charakteru?

Francouzi a Britové poslali v zásadě diplomatické materiály, jen Američané poslali materiály zčásti diplomatické a zčásti zpravodajské. V těch amerických materiálech je zajímavé například to, že už v roce 1948 získali první výslechy, které udělala Státní bezpečnost, ale i kriminální ústředna těsně po smrti Jana Masaryka. Dokonce získali i záznam o jeho pitvě.

Celkově dokumenty obsahují svědectví, na jejichž základě Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vyšetřování znovu otevřel.

Proč se o tyto dokumenty požádalo až teď?

Asi to nikoho dříve nenapadlo. Já jsem k tomu také dospěl až po diskuzích, například reakci státního zastupitelství jsem v minulosti vnímal jako neadekvátní, byla příliš formální a neuspokojivá, myslím si, že policejní orgán se dříve nepodíval i na některé materiály z našich vlastních archivů.

Věřím, že dnes to vezme řádně do ruky Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, tak jak to mělo být v minulosti, že se všechny ty materiály sjednotí a projdou a dojde k posunu.

Prokázali jsme tímto, že jsou i zahraniční materiály, které jsme neměli a které je nutné vyhodnotit v kontextu předchozího vyšetřování.

Jde podle vás už o všechny dokumenty, které je možné k případu získat?

Nemyslím si, že by to byly všechny materiály, které můžeme od našich západních partnerů dostat. Pořád těch materiálů bude víc. Nevylučuji, že budeme v příhodnou chvíli dále jednat s našimi partnery ve státech, které už jsme oslovili, jestli by nebylo možné od nich získat něco dalšího, především z archivů zpravodajského charakteru.

Zároveň si myslím, že až padne Putinův režim v Rusku, že pak bude Rusko více otevřené Západu a my bychom v tom případě měli znovu požádat o ty ruské materiály.

Případ se vyšetřuje už dlouho, myslíte si, že je teď s novými dokumenty naděje, že už se uzavře?

Nedovede nás to zřejmě k jednoznačnému, důkazy potvrzenému závěru, až ale dostaneme úplné písemnosti jak od našich partnerů na Západě, tak od potenciálních budoucích partnerů na Východě, tak všechny materiály vyhodnotíme a pak budeme moci říci, že máme jistotu, že už toho víc prostě není a teď můžeme rozhodnout. Jde o to, nalézt stopu a mít schopnost ji interpretovat a pracovat s ní.