O blahobyt pečují sami a mladé rodiny se hrnou. O obci v sousedství obří jámy

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to už ikonický pohled. Malebný barokní zámek Jezeří u Horního Jiřetína a přímo pod ním obří hnědouhelný lom ČSA. Zámek, který se v roce 2020 ocitl na seznamu nejohroženějších evropských památek, je jedním ze symbolů Ústeckého kraje, který je neoddělitelně spjat s těžbou hnědého uhlí a s jejími dopady na krajinu i obyvatelstvo.

„Uhlí je náš život i naše prokletí,“ říká Václav Hora, starosta obce Vrskmaň, která je ze zámku Jezeří na dohled. Malé černé kosočtverce symbolizující uhlí má obec i ve znaku. Uhlí a jeho těžba se na její podobě projevily už v tom, že před těžbou podle starosty měla Vrskmaň spolu s okolními osadami 2,5 tisíce obyvatel. Nyní jich je jen necelých 350.

Osady zanikly, jejich území rozryla rypadla a obyvatelé se odstěhovali do panelákových sídlišť v Jirkově či Mostě. Část míst, kde skončila těžba, se už podařilo takzvaně rekultivovat - na pole, louky či lesopark. Do takzvaných brownfieldů se pak podařilo nalákat menší či střední podnikatele, kteří do obce přinášejí tolik potřebné investice.

„Kromě obchodu tu snad máme všechno - posilovnu, saunu, kulturní sál, letní kino v parku, sportoviště s umělou trávou, soukromník tu postavil i zimní stadion,“ vyjmenovává starosta a po cestě nám ukazuje i novou školku, která vznikla z bývalého poštovního domu.

Na obec se zhruba osmimilionovým rozpočtem je to dobré. „Máme i dost svých zdrojů, protože se staráme,“ říká. A tím nemyslí jen dotace, na které si jako obec zasažená těžbou může sáhnout, ale především podnikatele, které se do Vrskmaně podařilo přilákat.

„V katastru obce máme německého výrobce na vysokozdvižné vozíky, za toho jsme rádi. Do budoucí průmyslové zóny, která vznikne na kraji obce, budeme chtít výrobny, žádné sklady,“ popisuje Hora jeden z receptů na to, jak v těžbou ovlivněném regionu uspět.

Podnikatelé na území obce jsou podle starosty znát. „Vedle je jedna obec, kde působí jen jeden velký zemědělský podnik, ale obec nemůže mít průmyslové zóny a je tedy chuďoučká,“ dodává.

Dobrá vybavenost je vidět i na zájmu o to se do vesnice přistěhovat. Na jejím okraji už je připravený zasíťovaný pozemek, na kterém by mělo vyrůst 48 domů. „Zájem mladých lidí se sem přestěhovat je. Děti tady vychováváte v hezké přírodě a daleko to není ani do města,“ říká a na kopečku na okraji města nám ukazuje lesopark. Ten vznikl jako rekultivace po těžbě uhlí.

„Před 30 lety jsme tady ještě těžili, teď sem chodíme na houby,“ říká a zároveň ukazuje směrem za lesík, kde se ještě stále těží. „Tam byla vesnička Pohlody, odkud pocházím. Museli jsme se odstěhovat.“

Vrskmaň je dobrým příkladem toho, jak by takzvané méně rozvinuté regiony, kde se postupně utlumuje těžba uhlí, měly v ideálním případě vypadat. Umí využít dotační peníze, ale zároveň přilákat investory a v návaznosti na to pak i produktivní obyvatelstvo.

V rámci regionu je ale spíš výjimkou, což dlouhodobě dokazují téměř všechny srovnávací mapy, které v České republice vznikají. „Podpora ad hoc pomocí dotací, které se objeví, v regionu nefunguje. Je to smutně vidět na statistikách, kde vidíme křivku propadu v hospodářské a sociální oblasti. Má neustále sestupující tendenci, stále jsme nenarazili na dno,“ říká senátor za Ústecko Martin Krsek.

Se svým chomutovským kolegou ze Senátu Přemyslem Rabasem proto před nedávnem představili starostům ve svých regionech iniciativu Echtregion, jejímž výsledkem je připravený návrh zákona, jenž by měl stát přimět k cílené podpoře nejen Ústeckého kraje, ale i dalších méně rozvinutých regionů.

Ta současná podle nich totiž v žádném případě cílená není. „Nový zákon by měl definovat, co je to slabá zóna, a donutit dotčená ministerstva, aby se jimi zabývala,“ říká Rabas, podle nějž stát podporu regionů dělá takzvaně z dálky.

„Příkladem je třeba Ostravsko, kde obce v bezprostředním okolí velké jámy dostávají peníze. Paradoxně pak dochází k tomu, že obce, které mají na účtě čtvrt miliardy, protože mají dostatek také za dobývání nerostů, to ani nestíhají utrácet, a obce o 20 kilometrů dál nedostávají ani jedno, ani druhé. Přitom mají stejné problémy s prostředím, odlivem vzdělaných lidí a podobně,“ popisuje.

Obce, které si na náhrady za dobývání nerostů, ale ani na peníze z takzvaného Fondu spravedlivé obnovy, příliš nesáhnou, byť by je využily, protože je regionální problémy trápí, jsou i v Ústeckém kraji.

Zhruba čtyřtisícový Chlumec nedaleko Ústí nad Labem patří mezi obce, jejichž katastry byly zatíženy těžbou hnědého uhlí. Ta se však přímo dotkla pouze jeho dvou menších okrajových území - Hrbovic a Českého Újezdu. Na finanční podporu z Fondů spravedlivé transformace, který má pro Ústecký kraj vyčleněných téměř 16 miliard korun, si tak obec sáhne jen minimálně.

„Čerpat můžeme pouze v katastrálním území Český Újezd a Hrbovice, což jsou naše nejmenší městské části s nejméně obyvateli,“ říká starostka obce Veronika Srnková. A zároveň dodává, že v těchto městských částech by šlo jen o takzvaný „projekt pro projekt“, neboť je možné čerpat jen na projekty, které dané části výrazně nepotřebují.

Namátkou třeba na opravu a zachování kulturních památek hornického dědictví, výstavbu multifunkčních rekreačních areálů nebo výstavbu muzeí či galerií.

Když přijedeme do Českého Újezdu, na první pohled víme proč. Obec je sice součástí města Chlumec, zachovává si ale plně venkovský ráz. Na návsi zaujmou opravená kaplička a relativně nové dětské hřiště. Tohle opravdu není místo, kde by se za dotace dalo stavět muzeum nebo rekreační areál.

Chlumec přitom v minulosti přijal lidi z okolních obcí, které musely těžbě ustoupit. Na přelomu 70. a 80. let minulého století se pro ně vystavělo panelákové sídliště, které sousedí s náměstíčkem s římskokatolickým farním kostelem svatého Havla.

Nedaleko obci dominuje moderní městský úřad. Před ním potkáváme Petru, která v obci, jež byla na město povýšena až v roce 2012, žije přes 40 let. „Myslím, že se tu žije dobře. Uhlí se v okolí těžilo chvilku, pak to zatopili, takže se tam chodíme koupat. Myslím, že obec i s tím málem, co dostává, asi umí vyžít,“ říká. Chlumec označuje za parádní místo pro rodiny s dětmi, které zde mají vyžití.

To potvrzuje i mladá rodina, kterou potkáváme, když si vyrazila užít hezkého počasí na náměstíčko u kostela. „Je tu hlavně klid a blízko je pěkná příroda. Když chceme do města, tak autobusy do Ústí jezdí pravidelně. Hodně lidí tam i jezdí za prací,“ říká žena tlačící kočárek. Místo pro život by prý za Ústí nad Labem nebo Prahu neměnila.

Krsek s Rabasem si nechali vytvořit srovnávací analýzu, která měla na zahraničních příkladech zjistit, kde by Česko v přístupu k těmto regionům mělo přidat. A také co změnit. Podle Krska z analýzy vyplynulo, že v českých zákonech není jasně stanovena definice méně rozvinutého regionu. „Tu najdete jen ve státních strategiích a plánech. A zároveň české úřady mají ve srovnání se zahraničím velmi omezený arzenál zákonných nástrojů pro regionální politiku,“ vysvětluje.

V zahraničí je podle něj zapojen státní rozpočet, který umožňuje takzvaná chytrá daňová zvýhodnění, čímž se zapojuje i soukromý sektor.

To potvrzuje i autorka analýzy Tereza Kokranda Dvořáková z agentury Red Pond, která navrhla i čtyři kroky k řešení. Tím prvním je zákonná definice takzvaných zón příležitostí. Na ně by měl navazovat koordinovaný přístup k nim ze strany ministerstev, a to nejen co do řešení bydlení, ale třeba i vzdělanosti. „Regiony potřebují i podporu návratu vzdělaných lidí do regionu, ale i těch, kteří v regionu budou vzdělávat,“ naznačila.