„Místo bude, až někdo zemře.“ Pobyty v domovech stojí i 40 tisíc měsíčně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Paní Drahomíra bydlela v Ústí nad Labem roky sama. Kromě syna a snachy nemá blízké příbuzné. A její zdravotní stav se plíživě zhoršoval. „Nedbala o sebe, ale absolutně odmítala přestěhovat se k nám do Prahy. Pak si dala přihlášky do domova pro seniory, ale přesun oddalovala. Pořád říkala: Ještě jedny Vánoce,“ vzpomíná snacha Aneta.

Jak už Seznam Zprávy popsaly, i podle průzkumu agentury Ipsos chce minimum Čechů trávit závěrečné roky života v domově pro seniory či jiné ústavní péči. Jenže realita je často jiná. Hlavně kvůli špatnému zdravotnímu stavu pak lidé často končí „na pořadníku“. Na nový domov často čekají i roky.

Následující mapa vznikla na základě dat ČSÚ a ukazuje, jak se s nedostatkem míst potýká v podstatě celé Česko, ale zároveň jsou patrné i velké regionální rozdíly. Statistický úřad eviduje k 31. 12. 2022 zhruba 61 tisíc míst celkem, z toho necelých 36 tisíc lůžek v domovech pro seniory a necelých 25 tisíc v domovech se zvláštním režimem. Ani to zdaleka nestačí. „Nedostatek lůžek je velký problém. O přijetí aktuálně žádá 10 až 12 tisíc zájemců,“ říká Alice Švehlová, výkonná ředitelka Asociace poskytovatelů sociálních služeb.

Jak s mapou zacházet: přepínat lze podle typu zařízení (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, ale také domovy pro osoby se zdravotním postižením nebo azylové domy). Mapa se vystínuje podle toho, jaký je relativní přepočet míst v daném zařízení na obyvatele v této obci s rozšířenou působností (ORP). Pravé menu pak ukazuje konkrétní obce, kde se dané zařízení nachází. Velikost bodu odpovídá kapacitě zařízení. Kliknutím na ORP nebo na konkrétní obec se zobrazí detaily.

Při přepočtu obyvatel krajů na místa v domovech pro seniory je nejhorší situace v Praze. V hlavním městě žije přes 1,3 milionu lidí, lůžek v domovech pro seniory a v domovech se zvláštním režimem je tam 4374. „Průměrná čekací doba se pohybuje v řádu jednoho až dvou let,“ vyčísluje mluvčí pražského magistrátu Vít Hofman. Dodává, že zdravotní stav žadatele může v naléhavých případech zkrátit čekání na několik měsíců.

Podrobnější pohled na obce s rozšířenou působností ukazuje značné rozdíly i v rámci jednotlivých krajů. Projděte si postupně všechny oblasti ČR – stačí přepínat slajdy.

Stres s hledáním zažila i rodina 76leté Drahomíry. Zlom nastal před Vánoci 2022. „Tchyně měla zdravotní komplikaci. V nemocnici jí diagnostikovali Alzheimerovu nemoc. Situace byla mnohem horší, než jsme si předtím mysleli. Řekli nám, že samotnou zpátky domů už ji nepustí,“ vzpomíná Aneta, která měla tehdy krátce před porodem. Celé jméno uvést nechce, redakce ho zná.

V nemocnici jim kvůli pokročilé fázi těhotenství nedoporučili, aby si do bytu v Praze nemocnou seniorku vzali. Začal kolotoč hledání. „Jenže jsme nic nenašli a po 4 dnech ji z nemocnice odvezli do psychiatrické léčebny. Strašný zážitek. Bylo jasné, že tam zůstat nemůže,“ doplňuje Aneta. Říká, že začal „kobercový nálet“ na různá zařízení v dojezdové vzdálenosti od Prahy, i v okolních krajích.

Podobné starosti popisuje také Pavel z Brna. Jeho otec býval úspěšným právníkem, teď kvůli postupující Alzheimerově chorobě v 77 letech zapomíná synovo jméno. „Hledáme něco blízko, ať za ním máma může chodit. Všude nám říkají, ať si dáme žádanku do co nejvíce zařízení, protože čekací lhůta je v domovech se zvláštním režimem klidně 4 až 5 let,“ říká muž, který nechce uveřejnit celé jméno. Redakce je zná.

V Česku v poslední dekádě přibývá lůžek v pobytových zařízeních pro seniory. Postupně se zvyšuje podíl míst v domovech se zvláštním režimem, kde bydlí lidé se stařeckou demencí, po úrazech mozku a jiní nesoběstační klienti.

Podle expertů bude potřeba dál sílit. V Česku nyní žije až 140 tisíc lidí s různými formami demence, do roku 2050 jich může přibýt až o třetinu. „Dnes téměř nenajdeme rodinu, kde by někdo ve vyšším věku neměl Alzheimerovu nemoc,“ říká přednosta Neurologické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice Robert Rusina.

Pátrání redakce po tom, jak dlouhé jsou v domovech pro seniory čekací lhůty, není jednoduché. Jednotlivé kraje totiž zaznamenávají počty lůžek v těchto zařízeních, přesnou evidenci o stavu žádanek nebo čekacích lhůtách ale mají jen některé. Třeba na jihomoravském krajském úřadě k tomu využívají online systém. V regionu je k dispozici necelých šest tisíc lůžek ve zmíněných zařízeních, asi 2300 lidí na místo čeká.

„Z důvodu mnoha proměnných, které mají vliv na délku čekací doby, bohužel nelze stanovit průměrnou čekací dobu na jedno lůžko. V některých zařízeních může jít o týdny, jinde o několik měsíců,“ popisuje mluvčí kraje Alena Knotková. Dodává, že každé ze zařízení eviduje minimálně desítky žádostí.

„Nejhorší je ta nejistota. Natvrdo nám řekli, že se čeká, až někdo jiný zemře. Je těžké, že musíte čekat na smrt jiného, aby se tam váš rodič dostal,“ přemítá Pavel.

Odborníci zdůrazňují, že se nelze slepě soustředit na počty postelí v domovech. „Stát se musí dál zaměřovat na terénní služby. Deklaruje, že tak činí. Většina z nás bude stárnout doma. Otázka je jen, jak moc kvalitně a důstojně. Do toho spadá i právo na důstojnou smrt,“ vysvětluje socioložka Lucie Vidovićová z Centra pro výzkum stárnutí CERA na Masarykově univerzitě.

Doplňuje, že většina Čechů umírá v nemocnici či jiné instituci, ale mohli by i v klidu domova, pokud by jejich blízcí měli jistotu mobilního hospice takzvaně do „každé dědiny“. „Jenže volání pro dalších postelích je vždycky tak nějak hlasitější než volání pod dalších dobře zaplacených lidech a sociálních službách,“ reaguje socioložka.

Aneta s partnerem hledali místo pro 76letou seniorku s akutními problémy měsíc. „Partner lítal mezi porodnicí a psychiatrickou léčebnou. V jednom zařízení mi řekli, že se nic nemusí dít měsíce a roky. V tu chvíli nám došlo, jak velký je to problém,“ hlásí.

Upozorňuje, že neexistují komplexní seznamy domovů s hodnocením kvality. „Někdy je těžké zjistit k domovům bližší podrobnosti, nemívají aktuální webové stránky. Liší se požadavky na přihlašovací formuláře žadatelů,“ doplňuje.

Kraje, které jsou častými zřizovateli domovů, k nedostatku míst přistupují různě. Třeba na Vysočině od února ve čtyřech domovech pilotně testují program krizových lůžek. „Je to zcela nová služba, v Česku unikátní. Nemá nic společného s krizovými lůžky pro bezdomovce nebo matky v nouzi,“ vysvětluje mluvčí kraje Jitka Svatošová.

Na lůžko se přechodně dostanou klienti jako Drahomíra. „Třeba lidé, kterým náhle onemocní pečovatel nebo z nějakého důvodu nemohou zůstat v domácím prostředí. Platí však pravidlo, že do tří měsíců musí klient lůžko uvolnit. Například tím, že přejde na běžné lůžko v některém domově pro seniory, najde se pro něj vhodné řešení nebo se vrátí zpět do domácího prostředí,“ popisuje radní pro sociální oblast Jan Tourek (KDU-ČSL). Na Vysočině odhadují, že ji po pilotní verzi přeberou i v dalších krajích.

Anetině tchyni po měsíci akutního hledání našli místo v soukromém domově na Plzeňsku. Ani tím však starosti nekončí. „V Praze chtějí za měsíční pobyt seniora i 40 až 45 tisíc korun měsíčně, v Plzni to je samozřejmě méně, nicméně i tam od začátku nového roku podražili o 4000 korun. Žijeme teď z jediného platu, jsem na rodičovské. Není to sranda,“ vypráví Aneta.

Také proto shánějí místo v levnějším státním zařízení. „Už je to přes rok, co se tam maminku snažím dostat. Jsme v tom stejně urputní jako předtím a je to úplně k ničemu.“

Socioložka Vidovićová podotýká, že zvýšená potřeba lůžek nespočívá ve „stáří“. „Je za tím nedostatek bydlení pro mladé, senioři jim uvolňují své byty, špatná zdravotní prevence, ale třeba nedostatek péče o vztahy. Od dětství nás nikdo neučí konstruktivně řešit konflikty. Často také stavíme domy, v nichž kvůli různým překážkám nejde zestárnout,“ dodává.

S přispěním Daniely Krásenské.