Článek
Boj s dezinformacemi vzbuzuje v Česku rozporuplné reakce. Mnozí experti volají po doplnění stávajících zákonů, které pojmy jako „hybridní hrozba“ nebo „dezinformace“ neznají. Na druhou stranu se po téměř každém projevu vládního koordinátora strategické komunikace nebo článku o dezinformátorech strhne na sociálních sítích vlna hejtů, ve které zaznívají hlasy o návratu cenzury.
Na Slovensku, a ani v Česku, neexistuje na tuto problematiku komplexní legislativa – většina státních institucí nemá zřízeny specializované útvary na boj proti hybridním hrozbám, a tam, kde takové útvary existují, jsou jejich finance i personální obsazení často nedostačující. A Slováci to už nějakou dobu pociťují - do vlády se například dostávají lidé šířící dávno vyvrácené konspirace.
„Současné Slovensko je příkladem toho, jak nedostatečná příprava na tyto potenciální hrozby může ovlivnit volby, ale i celkové fungování státu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Daniel Milo, analytik slovenského Institutu pro nové bezpečnostní hrozby (NEST), který byl v minulosti také ředitelem Centra boje proti hybridním hrozbám slovenského ministra vnitra.
Česko za rok čekají parlamentní volby. Co máme z hlediska dezinformací udělat, abychom v uvozovkách neskončili jako Slovensko?
Především zvýšit politickou vůli, hlavně u nejvyšších představitelů jako je premiér nebo ministři, a aktivně se zabývat doporučeními, které jim dávají experti na toto téma. To je klíčové, vidíme to právě u nás na Slovensku. My máme na vládní úrovni bezpečnostní strategii i akční plán koordinace boje proti hybridním hrozbám. Neexistuje ale žádná vůle něco doopravdy dělat, takže jsou to jen cáry papíru.
Má takový přístup jen současná vláda Roberta Fica, nebo s tím měli Slováci problém i dříve?
Bohužel i minulé vlády deklarovaly, že s tím budou něco dělat, ale doopravdy s tím moc nepohly. Měly mnoho práce spíš samy se sebou a poté i s velkými problémy jako koronavirus nebo válka na Ukrajině. Od té doby u nás vyrůstají jako houby po dešti různé kvazi-mediální projekty, internetové televize, kanály na YouTube, které jsou štědře dotované ale nikdo nemá přehled, kdo jim finance posílá. Nedává to ekonomický smysl, to by se u standardních médií nemohlo stát. Odolnost vůči hrozbám, jako je třeba vliv cizí mocnosti, je tak bohužel na Slovensku malá.
Kdo je Daniel Milo
- Vystudovaný právník pracoval sedm let ve sdružení Lidé proti rasismu, tři roky v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – v Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva jako poradce pro boj proti rasismu a xenofobii.
- Působil také na úřadu vlády, kde se věnoval tématu rovného zacházení a diskriminace.
- Loni v listopadu skončil v pozici ředitele Centra boje proti hybridním hrozbám slovenského ministerstva vnitra.
- Nyní pracuje jako analytik slovenského Institutu pro nové bezpečnostní hrozby (NEST).
Daniel Milo na akci Centra pro informovanou společnost v Praze.
Co tedy hrozí, pokud bude takových mediálních projektů, které mimo jiné nemají jasné financování, přibývat?
Jde o budoucnost demokracie, ať už v Česku nebo na Slovensku. Cílem a zájmem cizích zahraničních aktérů, u nás jsou to konkrétně Rusko a Čína, je dosáhnout stavu společnosti a politické reprezentace, která nebude jejim zájmům klást překážky a naopak jim půjde na ruku.
Můžete být konkrétnější? Jak vypadají příklady ze slovenské praxe?
Během pandemie a poté začátku války na Ukrajině se tato globální témata zpolitizovala. Dříve byly dezinformační kanály na okraji společnosti, nyní už jim na Slovensku věří velká část lidí. A někteří z nich už jsou i v politice. Máme například zmocněnce vlády na vyšetření covidu-19 Borise Kotlára. Místo toho, aby prošetřoval například nákupy vakcín, přišel s tím, že covid byl uměle vytvořený a všichni máme v tělech čipy, což je dávno vyvrácená dezinformace.
Jakým způsobem se proti dezinformacím dá bojovat? Jsou cestou například seznamy „problematických“ kanálů, které v Česku zveřejňuje nezisková organizace Prague Security Studies Institute, nebo aktivita spolku Nelež, který vyzývá zadavatele reklamy, aby svojí reklamou nefinancovali dezinformační a manipulativní weby? Aktéři, kteří na seznamech jsou, pak totiž mluví o cenzuře.
Rozumím otázce i výhradám, nikdo v takových případech ale nikomu nezakazuje, aby tvořil a zveřejňoval jakýkoliv obsah. Můžou psát a točit o ploché zemi nebo o tom, že jsme potomci ještěrů, to je jejich věc. Vámi zmíněné organizace pouze ověřují a hodnotí pravdivost informací šířených těmito zdroji. Většinou se na tom shodne více odborníků, kteří mají jasné postupy a metodologii. Jediné co tito lidé dělají je, že doporučují inzerentům, aby se nedostali na stejnou úroveň jako tyto weby a kanály. Mluvit o cenzuře je v takových příkladech překrucování reality.
Pojďme zpět k blížícím se volbám. Jak velkým problémem můžou být takzvané deepfake videa? Máme se připravit, že jich bude více?
U nás jsme s deepfake videi měli problém před posledními volbami, v čase volebního moratoria. Digitální kopie Michala Šimečky, předsedy Progresivního Slovenska, na falešné nahrávce těsně před otevřením uren mluvila o falšování hlasů. V tomto případě podle mě selhaly mimo jiné sociální sítě, které dezinformaci včas nezastavily. Deepfake videa se ale trochu přeceňují, stále nejsou tak dokonalé a lidé to dokážou odhalit.
Kde se dezinformace nejvíce šíří?
Největším semeništěm lží a manipulací je Telegram. Přešlo tam mnoho lidí, které předtím na jiných sociálních sítích správci zablokovali. U nás se stalo to, že dezinformační kanály, často placené cizí mocností, začaly před volbami podporovat konkrétní politické strany, což se dříve tolik nestávalo. Na to bych se být vámi zaměřil, aby nedošlo k ovlivnění voleb i v Česku.
