Článek
Zdravotní sestra Nataliia Zhonavchuk prožívá noční můru: její synové (19 a 22 let) zůstali ve válkou zmítané vlasti, v Dnipru. Také toto město se během posledních dvou týdnů stalo terčem ruských útoků.
„Chléb je velmi drahý. Ale jsou kroupy a máslo. Mají také zatím přístup k pitné vodě. Ale je pravda, že útoky cílily i na vodojemy a nádrže,“ líčí zdravotní sestra. Podobně jako množství dalších ukrajinských matek každý den čeká na jedinou věc: až děti zavolají, že jsou v pořádku.
Jsou vaši synové stále v Dnipru? Jste s nimi ve spojení?
Ano, jsou stále ve městě. Je tam víceméně klid, ale i tam už dopadly rakety a někteří lidé jsou zranění. Synové mi každý večer volají. Naštěstí to dodržují, protože vědí, jaká jsem.
Syn mé kamarádky je už nasazený a byla velmi nešťastná. Více než týden o něm nevěděla, neozýval se a zavolal až předevčírem. Bylo to pro ni strašné. Mnoho maminek teď na to zavolání čeká. Je to hrůza. Nemůžeme ale nic udělat.
Vaši synové tedy zatím nasazeni do bojů nejsou?
Pořád říkají: jsme v pořádku. Ale myslím, že pokud tomu tak nebude, tak mi to neřeknou. Bojím se, že kdyby je povolali, tak mi to také neřeknou. Tak to cítím. Mohou zavolat a říkat, že je vše v pořádku, ale nemusí to znamenat, že je to pravda.
Mohou je povolat do bojů a oni mi nic neřeknou, abych neměla strach. Vím ale, že půjdou Dnipr bránit, narodili se tam a je to jejich město. Všichni musejí být nakonec povoláni. Je to válka. Mysleli jsme, že vše bude brzy v pohodě. Ale není, je to čím dál horší. Dopadá to na celou Ukrajinu.
Jak teď vypadá jejich každodenní život? Ukrývají se před nálety ve sklepích?
Mnoho lidí se chodí skrýt do sklepa. Ale bydlíme v takovém několikapatrovém domě a kluci do sklepa nikdy nejdou, protože myslí, že to nemá smysl. Jakmile zboří dům, není podle nich sklep záchrana, protože to ani není moc velký sklep. Takže tam nechodí.
Obecně se tam mnoho lidí už ani ukrývat nechodí, protože si zvykli. Je to opravdu strašné, že si lidé časem zvykli na něco takového. Staří lidé také často říkají: až bude konec, bude konec. A do sklepa nejdou. Už se s tím smířili. Je mnoho lidí, kteří zažili válku jako malí. Pamatují si to a často říkají, že nemá smysl jít se schovat do sklepa.
Mnoho rodičů a prarodičů také nechce odejít. Říkají, že zůstanou na Ukrajině, protože tam mají dům a chtějí zůstat ve své zemi.
Věřím, že nejsou všichni zlí. V Rusku je mnoho hodných lidí, ale prostě nemohou nic udělat.
Jak je to ve městě nyní s potravinami a vodou?
Synové včera říkali, že nějaké potraviny zatím jsou. Nevím proč, ale nemají například cukr. Chléb je velmi drahý. Ale jsou kroupy a máslo. Mají také zatím přístup k pitné vodě. Ale je pravda, že útoky cílily i na vodojemy a nádrže. Naštěstí se je nepodařilo zničit.
Svět v posledních dnech obletěly záběry z útoků na nemocnice, porodnice, školy. V Dnipru se útočilo také na tato místa?
Máme tam několik továren, je to průmyslové město. Útoky tedy mířily hlavně tam. Poblíž továren ale samozřejmě žijí lidé a někteří jsou ranění. Ostatní mají velký strach. Je to moc těžké. V Charkově, kde bydlela má kolegyně a zůstali tam její rodiče, je to špatné i s potravinami.
Jak coby zdravotnice vnímáte záběry z bombardovaných zdravotnických zařízení?
Je to záměrná taktika zastrašení. Ale myslím, že se míjí účinkem. Rusko si myslí, že je Ukrajina takový malý zajíc, a ono, že je vlk. Ale takhle to není. Ukrajinci jsou hodný, klidný a milý národ. Ale jakmile se stane něco takového, jsou hrdí a silní. Mezi lidmi už se šíří i řada vtipů a karikatur.
Je mi ale líto, když se o Rusech píše nenávistně. Věřím, že nejsou všichni zlí. V Rusku je mnoho hodných lidí, ale prostě nemohou nic udělat. Není to tak, že jsou všichni Rusové špatní a musíme je nenávidět a zničit je.
Mnoho lidí v Rusku je ale pod vlivem propagandy a média jsou cenzurována. Myslí si, že je to vše vymyšlené a na civilisty se nestřílí…
Někdo dokonce říká, že to dělají sami Ukrajinci. Nevím, proč takhle přemýšlí. Viděla jsem video, kde nějaký Rus říká, že je pro Putina a že on vše dělá dobře, protože musí osvobodit Ukrajinu. Od koho? Nechápu, od koho? Nevím, o jakých fašistech mluví.
Zůstává podle vás podpora Čechů stále stejně silná jako na začátku války?
Ano, je to velmi důležité a významné i po psychické stránce. V cizí zemi se vždy cítíte nesvá, ale všichni jsou moc hodní. I kolegové z VFN v Praze chtějí pomoct a každý den se ptají, zda něco potřebuji, a ptají se na kluky.
Pacienti také. Říkají, že jsou Ukrajinci hodní a že mají z Ukrajiny sousedku nebo kolegu. Uklidňují, že vše bude v pohodě. Je příjemné to slyšet.
Minule jste zmiňovala, že nechováte žádnou zášť vůči Rusům a že se umíte vžít do toho, co prožívají ruské matky. Zůstává to tak?
Ano. Nechovám nenávist vůči ruským lidem. Ne všichni smýšlí podle propagandy. Beru to tak, že ti, kdo válku schvalují, jsou nemocní. Moc nemocní. Vím, že nenávist ničí všechny. Také toho, kdo nenávidí, zruinuje.
Putina bych nejraději někde zamkla. Na internetu píší, že je třeba ho zneškodnit a že je nemocný. Jenže není sám. Jeden člověk to celé začal, ale ani ti ostatní, kteří do bojů posílají chlapce, nemohou být v pořádku. Mnoho lidí ale ani neví, co se ve skutečnosti děje.
Nemohu pochopit ani útoky na jadernou elektrárnu v Záporoží. Kdo tohle udělá, to nemůže mít v hlavě v pořádku.
Ruské útoky minulý týden mířily i na dětskou nemocnici a porodnici v Mariupolu.
Umíte si představit, že se vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou po válce urovnají?
Podívejte, kolik roků uběhlo od druhé světové války. Kolik času bylo potřeba, aby se to trochu zahojilo. Myslím, že to bude trvat opravdu dlouho. Bude to těžké. Nemohu pochopit, proč země známá pro tolik velkých skladatelů, hudebníků či spisovatelů začne takovou válku.
Někteří říkají, že se chovají jako zvířata. Ale takhle by se ani zvířata nikdy chovat nemohla. Žádné zvíře nezabijí jen tak, pokud to není kvůli potravě. Nedá se to pochopit.
V posledních dnech do Česka přišlo přes 200 tisíc válečných uprchlíků. Máte i vy někoho, kdo by sem chtěl přijet nebo je na cestě?
Mám na Ukrajině mnoho kamarádek a kolegyň, komunikujeme přes Facebook. Na začátku jsem jim psala, že bych se chtěla na Ukrajinu vrátit, ale oni odepisují: Nemůžeš. Musíš zůstat tam, my radši přijedeme do Prahy. A já jim říkám, že jim Prahu ukážu, protože ji miluju. Je to moc krásné město. Píšu jim: Zůstanu tady a budu na vás čekat.
Moc bych ale chtěla, aby brzy mohli přijet za mnou moji kluci. Chtěla bych je vzít do Národního technického muzea. Myslím, že by se jim tam moc líbilo.
Z hranic na nás nyní doléhají také příběhy dětí, které přichází. Jak podle vás vše vnímají?
Myslím, že už nic necítí. Že si vytvořily obrannou reakci a uzavřely se ve vlastní ochranné kukle. Chrání tak svůj mozek. Je to pro ně důležité. Ale mohou se z toho dostávat velmi dlouho. Bude to pro ně těžké. Pokud viděly krev nebo úrazy… Myslím, že ti lidé nepotřebují jen věci, ale i psychologa. Malé děti i jejich maminky.
