Článek
Z badatelských důvodů jsem se podíval na profil našeho libereckého hejtmana Martina Půty, který od začátku vystupuje proti válce. Pod informací, kterou sdílel, totiž že se bývalý internát v liberecké Zeyerově ulici mění na nový domov pro ukrajinské uprchlíky, to páchne sírou.
Paní Blanku P. hejtmanovo sdělení rozčililo natolik, že, zjevně sotva lapajíc po dechu, vyhrkla toliko: „S....e na české lidi, hnus.“ Ladislav K. si přisadil. „To už ale přeháníte, ještě jim nakupte do ledničky a zvyšte kapesné. Ať se mají dobře a my tady chcípáme a dřeme od rána do večera, abychom se uživili, to snad není pravda, vezmi je čert,“ obrátil se s apelem na peklo.
Bylo by to k trpkému pousmání se, pokud by si ovšem část publika netvořila názory právě dle komentářů. Což může výkřik „na nás se kašle, zatímco Ukrajinci dostávají všechno zadarmo“ posunout u části obecenstva do pozice „něco na tom bude“. V horším případě pak ještě dál: „Přesně, ať si táhnou zpátky.“ A v úplně nejhorším případě pak lidé tuto absurditu vezmou za svou a pošlou ji Facebookem nebo e-mailem dál.
Dezinformace je na světě.
Mohlo by se zdát, že na sítích my, Evropané, válku s Ruskem prohráváme. Stačí ovšem málo, aby se role otočily.
Nikoliv náhodou nyní na portálu Psychologie.cz vyšel článek „Očkování proti dezinformacím“ klinického psychologa Adama Suchého. „Propaganda si bere na pomoc dezinformace, o které se ani nemusí starat – šíří se tak jako tak a přispíváme k tomu všichni klikáním, lajkováním, sdílením. Jen malé procento lidí šíří dezinformace záměrně. Většina je šířena těmi, kterým se hanlivě říká užiteční idioti. Náhle srozumitelné vysvětlení nevyžadující roky studia redukuje úzkost a bezmoc lépe než úsilí chápat komplexní fenomény a historické konotace. Rozumím světu a chci se o to podělit,“ píše Suchý kromě jiného.
Upozorňuje, že opravdovou metou dezinformací není nalákat co nepočetnější množinu lidí na „svou“ stranu. Takové ambice prý ani jejich tvůrci nemají. Plně je podle něj uspokojí rozprostřít nad internetem informační mlhu. Chaos a galimatyáš, který vede uživatele k rezignovanému povzdechu „Já už nevím, čemu věřit.“
Suchý vyzývá ke zdrženlivosti. „Ke kultivaci veřejného prostoru můžeme přispět i tak, že do něj nevstoupíme. Myšlenkový experiment je to jednoduchý: chtěl bych po svých blízkých, aby obepluli svět na lodi, kterou sám postavím? Možná bych po nich tedy ani nemusel chtít, aby po mně četli to, co mě zrovna impulzivně v návalu emocí napadlo.“
Připojuje i výzvu. Máme podle něj svobodu nepropadat nenávisti a svobodu zaujmout postoj. A také, jak zdůrazňuje, svobodu nechat si svůj názor pro sebe.
