Blog: Jak válka změnila venčící louku nad středočeským maloměstem

„Možná se tam za pár dnů potkáme s našimi psy nastříkanými na žluto-modro. Snad ne. Uvidíme. Zatím jsme tady probírali naše drobné i větší starosti, zoufale se snažili umravnit svoje psy a obdivovali krajinu našeho nevysokého pohoří. Kdo má psa, zná to. Teď kolem nás psi pobíhají jako dřív, ale my řešíme válku, pomoc a kryty…“ Známý mi poslal reportáž z „venčící louky“ nad jedním středočeským maloměstem. Nabízím ji i vám.

Jsem ostražitý. Mám hodného neagresivního psa. Ale je to vítač. Vítač proslulý v širokém okolí. Skáče. Odráží se zadními tlapami. Usiluje o olíznutí obličeje. Když uspěje, na chvíli se zklidní.

Jsem ostražitý. Pokud nevidím tak sto metrů před sebe, rozvíjím katastrofické scénáře: Vynoří se paní v bílé bundě, která za ruku vede malé děcko. Co se stane? Bunda je otlapkována bahnem a dítě je povaleno a olízáno.

Jsem ostražitý, zodpovědný a vystresovaný. Každá procházka je nápor na nervy. Ale naše venčící louka je taky úžasná terapie.

Znají tam už mě. I mého ADHD vítače.

Je to svobodný prostor. Něco jako athénská Agora. Neexistuje tu cenzura. Názory se ostatně většinou nevinně točí kolem psů.

Covid byl samozřejmě také velké téma. Ale i antivaxeři měli právo na svobodu projevu. A byli kultivovaní. Když měl někdo kašel, udržovali jsme rozestupy a nosili roušky. To musel být pohled!

Teď mluvíme o válce.

(Poznámka redakce: Jména lidí i psů, kteří vystupují v následujícím textu, jsme změnili, ale skutečnou identitu venčičů i venčených redakce zná.)

Karel je psycholog a se svojí fenkou má poměrně komplikovaný vztah. I jeho manželka Martina je psycholožka, vedou spolu párové terapie. Karel je zvyklý vážit a promýšlet každé slovo.

„Je to obtížné. Vím, co chci Frídě sdělit, ale nejsem si jistý, že to dokážu tak rychle verbalizovat,“ vysvětluje Karel. „Používám proto předchůdný výstražný výkřik: Něco na Frídu zavolám, ona zpozorní. A já získám čas na to, abych si promyslel, co po ní vlastně chci.“

Frída patří k nejvychovanějším psům na louce. Možná k tomu přispívá i to, že má na krku elektrický obojek. Karel má v kapse ovladač. A když se mu nedaří Frídě vysvětlit, co po ní chce, pustí jí do krku drobný výboj.

Říká, že je to mnohem tolerantnější, než hrubě smýkat vodítkem. Pes je přece chytré zvíře. Než dostane ránu, je tu upozornění – pípnutí. Má informace. Ví, co se stane. Je to fér. Frída během svého dvouletého života dostala ránu jen v několika málo případech.

Martina vypadá na louce mnohem uvolněněji. Možná je to strategie „hodný a zlý“, která se nepoužívá jen u výslechů, ale i u párové terapie.

Možná je prostě jen víc uvolněná. Každopádně je radost s nimi venčit.

Můj ADHD pejsek je samozřejmě do Frídy zamilovaný a krásně se s ní vyběhá.

Ivana je truhlářka a designérka. Na naší louce je tak trochu za mystičku a vědmu.

Má spoustu starostí a je permanentně na pokraji sil, ale těší se na veselé stáří, které jí prorokovala jedna její kamarádka.

Zatím nepřichází.

Ale Ivana a její drobný teriér dokážou louku rozsvítit. „Vidíte ten západ slunce? Vypadá to jako by za kopcem bylo nějaké osvětlené město. Asi přístav. Dívejte se,“ říká Ivana. A my ostatní se více či méně netrpělivě díváme na západ slunce nad Brdy.

„A tyhle podlouhlé úzké mraky, vidíte je? Tak o těch námořníci říkali, že přinesou bouři,“ pokračuje Ivana. A dodává: „Když zavřeš oči a podíváš se do slunce. Zůstane to v tobě. Už to někde v sobě máš, ale musíš to znovu objevit…“

A my ostatní stojíme a snažíme se zapomenout, že naši psi v mezidobí odběhli za srnkami, malými dětmi a paními v bílých bundách.

Můj ADHD pejsek je do jejího teriéra samozřejmě zamilovaný.

Petr je pravděpodobně nejdůslednějším a nejúspěšnějším vychovatelem na louce. Pro úspěch ovšem neváhal využít služby proslulého cvičitelského tyrana z protějšího kopce.

Já jsem tam byl se svým pejskem jenom jednou. A pak jsem viděl, jak je úplně zničený. Říkal jsem mu hadrová tlapa, McMurphy po elektrošocích.

Petr vytrval. A má to výsledky, jeho ohař Beny je vzorem pro celou luční psí populaci.

Vcelku spolehlivě přiběhne, zůstane, vrátí se. Na rozdíl od toho mého, který za fenou dá sprint přes celou louku.

A navíc jsou Petr a Alena hrozně milí. Toho psa zbožňují. Mají už odrostlé děti, puberťáky. Alena mu říká „Benášku“. A Petr se na něj tak směje, že Benášek určitě nevěří, že vůči němu někdy použil donucovací metody.

Charakter té středočeské louky hodně v posledním roce určila fenka Lara. Její páníčci jsou Slovenka a Brazilec. Ta louka je fakt světová.

Lara, kříženec, měla štěňata s křížencem. Měla jich sedm. Páníčkům se je všechny podařilo udat v blízkém okolí. Chodí na louku. Ne všichni najednou. Ale pořádají se i jejich srazy.

Ostatně viděl jsem, jak jedno ze štěňat dospělo. Tak říkajíc online. Byla tam háravá fena, jezevčice. Můj pejsek na vodítku, to je jasné. Šíp na volno, že je na to ještě mladý, že ho to nezajímá – 8 měsíců.

Tak jsme šli. Najednou Šíp vyštěknul zavyl a zdrhnul. Dospěl.

Dohnali jsme ho nakonec.

Dospívání. Veselé stáří. Západy slunce. Ranní mlhy. Stres…

To je naše louka.

A stále nás tu přibývá. Nedávno se přistěhoval mladý pár z Prahy. Setra mají. A hned je tu nové povyražení: Páníček za setrem běží, pak se mohutně odrazí, udělá přemet, elegantně dopadne, chvíli prudce boxuje do vzduchu a pokračuje v procházce.

Ten by se teď mohl hodit.

Včera tam byla Bety, hezká kříženka, která mého pejska dokáže výborně prohnat. Panička říkala, že nabídla pokoj ve svém domě. A že se trochu stydí, že nemůže víc. A neví, co dál.

Klára, která na louku chodí s ovčačkou a kříženkou, říkala, že je lepší teď nosit deky a potraviny do místního kempu. Zdeněk, její manžel, už v noci odjel se zásobami na polsko-ukrajinskou hranici.

A já jsem říkal, že uvidíme, kolik lidí bude potřebovat pomoc. Teď je možná nejlepší poslat peníze a přinést deky do kempu. Uvidíme. Za pár týdnů bude třeba každý pokoj dobrý.

Pejsci kolem nás pobíhají. A my?

My jsme se začali bát. A taky trochu válčit. Ta louka se každopádně změnila. „Vidíte ten západ slunce…?“ Nebyl stejný.

Klára říkala, že když by došlo na bombardování, a třeba i atomové, vezme nás k sobě do sklepa. Pár rodin se tam vejde. Není to úplně bezpečný kryt, ale aspoň něco.

A kde jsou kryty? Už to máme všichni nastudované. U nás ve městě, nic. V sousedním větším městě taky nic. V okresním městě jich pár je, ale tam to nestihneme.

„Takže lom,“ říká Klára a dívá se k horizontu. Starý lom je asi jenom pět kilometrů odtud. „Musíme ten lom prozkoumat,“ pokračuje Klára. „Musíme najít chodby se dvěma východy, když nás to zasype na jedné straně, na druhé vylezeme. Víte co: V nepřehledné situaci potřebuju plán. A můj plán je, že moje rodina přežije.“

Přicházejí další. Někdo má seznam krytů dokonce už vytištěný. Na průzkumu lomu se shodneme všichni. Na konci procházky to vypadá jako štábní porada.

„Takže shrnuji,“ říká Klára. „Do lomu vyrazíme v 10:30, půjde se mnou Karel, Petr a Michala. Druhá skupina zajistí sběr zásob a bude je odvážet do kempu. A Erika, (panička Lary – poznámka redakce), zůstane u počítače a bude zjišťovat, jaké ubytování a co dalšího je nejvíc potřeba.“

Naše louka. Výchova psů. A plán, jak přežít válku.

Zdál se mi hrozný sen. Ivana, Martina, Klára, Alena, Karel, Petr, já a další luční venčiči jsem šli spořádaně, vojensky vedle sebe. Naši psi byli žlutomodří.

Tohle bych nechtěl. Ale lekce to pro chovatele a vychovatele každopádně je:

Svého pejska rozhodně musím vychovat tak, aby nevítal všechny.