Článek
Sebelítost, jak dobře vědí terapeuti, budí u ostatních lidí odpor. Vztek je zase převlečená úzkost. Přesto jim zas a znovu propadám. V úplně triviálních situacích. Typicky, když mi cestou k popelnici praskne igelitový sáček. Vítr rozfouká maglajzovitý humus ulicí a já vím, že ty odpornosti budu další čtvrthodinu honit po celé čtvrti.
Jsou to situace, kdy si mumlám slova Tylera Durdena z Klubu rváčů: „Musíš uvážit i takovou možnost, že tě Bůh nemá rád. Že tě nikdy nechtěl. Je hodně pravděpodobný, že tě nenávidí.“
Teď samozřejmě přeháním. Rochnění se ve vlastních banálních útrapách mě coby byvšího novoromantika ve skutečnosti baví. Tedy bavilo.
Když jste jako já editorem v novinách nebo ve zpravodajském portálu, máte kromě jiných povinností za úkol cizelovat články kolegů. Je-li planeta v relativním klidu, je to velká radost. Navzdory blábolení trollů z diskusních fór, pracují v seriózních médiích chytří, sečtělí, inspirativní, kreativní a motivovaní lidé. Společně dumáte, co je pro vaše publikum důležité nebo užitečné. O samotě pak přemítáte nad titulky, vybíráte zajímavé fotky, přehazujete odstavce, aby byl text srozumitelnější. Pokud je článek neúplný, nebo naopak užvaněný, probíráte s redaktory a reportéry, jak jej překopat.
V časech válečných, jimiž nyní procházíme, už to taková sláva není. Denně vydáváte příběhy, jež vás zbavují víry v lidstvo. Veškerá ta hrůza má ale jeden ozdravný účinek. Byť jen zprostředkovaná písmenky a obrázky, srovná vám válka hodnoty do latě.
Naposledy jsem si to uvědomil poté, co jsem nakrkle cestoval s otravným respirátorem na obličeji do redakce narvaným přetopeným dálkovým autobusem. Řidič byl protivný, wifi nefunkční, toalety zamčené, můj spolupasažér drobil po celé sedačce jakousi bábovku. Leč nebylo zbytí, auto by za aktuálních cen nafty mělo spotřebu jak tryskáč. Zkrátka pitomé ráno.
V redakci jsem pak editoval rozhovor s českým doktorem působícím v Mariupolu. „Došla veškerá pitná voda. Když se lidé snaží zahnat žízeň, dělají to tak, že shrabávají ze střech sníh, který potom ohřívají v hrníčkách nad zapalovači. To je jediné, co se tam dá sehnat,“ říkal.
Po zbytek dne mi bylo příšerně stydno.
