Blog: Co můžeš udělat pro vlast? A pro sebe? Už jste o tom přemýšleli?

Vyrůstal jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech a studená válka ve mně zanechala asi jedinou fobii, kterou mám: strach z války a z Ruska. Nikdy mě neopustily. Při jakékoli krizi na východ od nás jsem byl i v posledních desetiletích vždycky nervózní. Dnes máme strach z války a z Ruska asi všichni.

Nerozumím mezinárodní politice, nevidím do hlavy nikomu, tím méně Putinovi. Nechci analyzovat, proč jsme se dostali k tomu, co se dnes děje. Je to mrazivě děsivé. Náš život se ve čtvrtek 24. února 2022 změnil, jen zatím nevíme jak moc.

Asi nejlepší pravidlo v momentech, kdy člověk cítí nejistotu nebo strach, všichni dobře známe: nemá cenu se nervovat tím, co nemůžeme ovlivnit. Stres je fyziologická reakce, která nás aktivuje k co nejlepšímu a nejsoustředěnějšímu výkonu. Je užitečná, když řídíte letadlo, které se dostalo do špatného počasí. Ale když jste cestující, je lepší, když usnete.

Zároveň také platí, že v době krize má člověk udělat maximum toho, co může. Měl by se chovat racionálně v tom smyslu, aby minimalizoval riziko pro sebe a své blízké. A zároveň empaticky, aby pomohl těm, kteří to potřebují. V mixu obou těchto přístupů je největší pravděpodobnost, že jakoukoli krizí – tedy i tou současnou – projdeme s nejmenšími možnými ztrátami.

Problém je v tom, že toho moc nevíme. Některé věci děláme intuitivně, hlavně v symbolické rovině. Když jako „běžní uživatelé“ odsuzujeme na sociálních sítích Rusko a vyjadřujeme podporu Ukrajině, může to působit komicky. Ale je to důležité, protože to do českého prostoru dodává etos a dobrý pocit.

Naše zkušenosti z pandemie nejsou dobré, působili jsme jako rozhádaná a nefungující společnost. Proto je důležité ujistit se v tom, že v téhle krizi je šance být jednotnější. I proto považuju za mimořádně dobré, že ruskou invazi odsoudila celá Sněmovna i prezident, jakkoli to u něj můžeme kritizovat jako zpozdilé či oportunistické.

Intuitivně už mnozí začali pomáhat například přislíbením pomoci uprchlíkům, kteří nepochybně přijdou. Nebo rychlým zasláním peněz humanitárním organizacím, které budou pomoc organizovat na místě. Jsem pyšný na lidi, kteří pomáhají velkoryse a rychle. Takových případů jsem viděl řadu.

Jenže pak je otázka, co dělat dál. Nepochybně jsme možnosti toho, co máme či bychom měli právě teď dělat, ještě nevyčerpali. Mnohokrát jsem od začátku invaze a reálných bojů četl přesné údaje, jak jsou místa, kde se střílí, vzdálená – od hranic se Slovenskem, od našich hranic, od Prahy. Brát tedy tyto události jako něco, co nemůžeme ovlivnit, se nezdá správné.

Na jednom se všichni shodují: měli bychom zůstat co nejvíce klidní, věnovat se své práci a v rámci možností pokračovat v tom, co jsme – s nadsázkou řečeno – dělali včera. Žít jako normálně.

Z čehož plyne i to, co bychom asi dělat neměli: propadat panice, být hysteričtí, vytvářet zmatky. Pro mě osobně z toho plyne, že jakkoli je práce s informacemi moje profese, tak asi není praktické sledovat aktuální události nepřetržitě, jak je teď přinášejí média.

Nepotřebujeme číst o každé nové přestřelce, o každé spekulaci nebo každém vyjádření každého politika. A stejně tak nedává smysl „viset“ na sociálních sítích. Chápu potřebu lidí události analyzovat, nabízet své interpretace a radit světu počínaje českou vládou a konče prezidentem Bidenem. Je to svým způsobem návykové, jak už sociální média bývají. Ale zjistíte, že je to neproduktivní a hlavně zbytečné.

Stále mi ale chybí praktické rady, co skutečně má smysl udělat, a co naopak ne. Je přirozené snažit se postarat o sebe a blízké. Někdy to může mít podobu zbytečné paniky, jako když lidé před dvěma lety kupovali v supermarketech do zásoby toaletní papír nebo fazole.

Ale dělat racionální opatření je naopak důležité. Chápu, že pár hodin po začátku ruské invaze na Ukrajinu nikdo nechce strašit katastrofickými scénáři. Ale v tuto chvíli jeden z nich probíhá. A bylo by – například – užitečné vědět, co třeba může způsobit úplné zastavení dodávek energie z Ruska a co se proti tomu dá dělat v tuto chvíli. Začít dramaticky šetřit? Přemýšlet o alternativách? Vůbec netuším.

Stejně tak nevím, zda dává smysl se nějak připravit například na výpadky dodávky elektřiny nebo přerušení online infrastruktury třeba v důsledku kybernetického útoku. Jste schopni normálně žít a fungovat delší dobu bez mobilního telefonu? Myslím, že většina z nás by s tím měla problém.

Chápu, že v naší situaci je hloupost nakupovat zásoby nebo nacvičovat evakuaci. Ale když jsme v Hospodářských novinách před nějakými pěti lety připravovali materiál o „prepperech“ (to jsou lidé, kteří se právě na nejrůznější katastrofy systematicky připravují), nechali jsme si v tomto ohledu udělat menší výzkum. A vyplynulo z něj, že většina běžné populace absolutně netuší, jak dnes funguje to, čemu se dřív říkalo „civilní obrana“. Vlastně neví ani to, jak se tomu říká dnes.

Jinými slovy o tom, jak se chovat v případné mimořádné situaci, víme málo. Opět opakuju, že by asi nebylo moudré s tím „strašit“ pár hodin po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Ale možná by bylo praktické vědět aspoň o málo víc než to, co jediné víme bezpečně: že se sirény zkoušejí vždy první středu v měsíci.

A konečně, nesmírně populární jsou v Česku v posledních měsících rady pro lidi, jak a do čeho investovat. Jestli dát peníze do zlata, do akcií nebo do bitcoinu. Dřív nebo později se tedy začneme zajímat, jak se v krizi chovat ke svým penězům. A raději dřív než později.

Když tohle píšu, skoro mi to zní jako vyvolávání paniky. Jenže zároveň si myslím, že podobně uvažuje nebo bude brzo uvažovat spousta lidí. A panice se dá zabránit i tím, že budeme vědět, co je správné, možné a reálné na osobní úrovni udělat. A naopak vědět i to, co dělat nemáme, protože je to zbytečné či nesmyslné. Beru to i jako dluh nás novinářů a taky úřadů a dalších institucí. Že dvouletý „zvláštní provoz“ způsobený pandemií skončí zrovna takhle a tak rychle a nečekaně, samozřejmě nečekal nikdo.