Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
„V tenhle moment mohu říci, že jsme na hraně. Rozhodně zatím nejsme za hranou, takže základní bezpečnost ohrožená není, a pokud by byla, tak pak nastupují úplně jiné instituty, jako třeba spolupráce s policií,“ říká Jaroslav Myšička, ekonomický náměstek generálního ředitele Vězeňské služby.
V další části rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje důvody, proč se nedaří nabírat dostatečný počet nových dozorců, i to, k jakým opatřením musela Vězeňská služba aktuálně přistoupit.
První část rozhovoru si můžete přečíst zde:
Složitý nábor, záleží na místě
V jakých věznicích je ta kritická situace nejvíce znát?
Jsou to zejména věznice v okolí Prahy, protože tam je pracovní trh, řekl bych, ještě specifičtější a sehnat tam příslušníka je o něco složitější než třeba na Moravě. A pak jsou to taky věznice, které jsou blízko velkých výrobních podniků, například u Škody Auto.
Jak se s tím dá pracovat do budoucna?
Je to velice složitá záležitost a není to věc, se kterou se potýkáme pouze my, týká se to veškerých ozbrojených sborů, snad s výjimkou hasičů. Policie je na tom hodně podobně a ty důvody jsou jasné. Zásadní roli sehrává nízká nezaměstnanost, což je samozřejmě dobré, nicméně nám to příliš nenahrává. Naopak to ještě prohlubuje naši personální krizi v tom, že příslušníci, kteří mají již odslouženo třeba 20 a víc let, odcházejí s výsluhovým příspěvkem do civilu, protože vědí, že venku práci vždycky seženou.
A co se týče náboru, tak nejsme bohužel pořád tak atraktivní jako například policie nebo HZS. Když se podíváme tam – byť bych řekl, že platové podmínky jsou hodně podobné –, tak její prestiž i obsah činnosti je zkrátka lákavější.
A dalším velkým omezením je bohužel to – zejména u mladé generace –, že v našich střežených prostorách nemůžou mít u sebe trvale mobil. A bohužel je to věc, která řadu mladých lidí odrazuje od toho, u nás sloužit.
Bez mobilu ne
Skutečně se setkáváte s tím, že to uchazeči uvádějí jako rozhodující faktor?
Ano. Byla doba, kdy měli naši zaměstnanci problém s tím, že nejsou ve styku s rodinou – pro případ, že by se cokoliv stalo. Což ale umíme různými způsoby zabezpečit. Problém je teď ale v tom, že mladí lidé jsou najednou během služby třeba i na 12 hodin odříznutí od sociálních sítí, což je pro ně limitující, protože třeba ani během oběda nemají ten telefon k dispozici.
A jak se vám tedy daří motivovat budoucí dozorce?
Daří, nábor nějakým způsobem setrvale jede a snažíme se ho neustále zkvalitňovat. Hlavní problém je ale v tom, že nenabíráme výrazně více lidí, než kteří nám v průběhu roku odejdou. Ročně odchází zhruba 500 až 550 příslušníků a přibližně stejné číslo my nabereme.
Takže je to ale takový začarovaný kruh, kdy stagnujeme na místě. Strašně záleží na stavu pracovního trhu a na finančním ohodnocení. U civilních zaměstnanců jsme dnes ve stejné tarifní stupnici jako třeba pracovníci na památkových ústavech, což je přece jenom rozdíl, byť se to kompenzuje určitými příplatky. Naší snahou je to změnit, protože každodenní práce s vězni a s tím spojená neuropsychická zátěž je enormní.
V návaznosti na nedostatek personálu bych se ještě chtěla vrátit k tomu, jak se tento aspekt podepisuje na atmosféře v samotných věznicích a jejich fungování, jelikož v posledních letech například roste i počet dozorců, kteří byli napadeni vězni…
Samozřejmě to má svůj dopad. Protože prakticky všude se služba musí zabezpečovat pomocí přesčasů. Takže za příslušníka, který chybí – a je jedno, jestli to je z důvodu neobsazenosti, nebo z důvodu nemoci –, musí přijít jiný příslušník na službu přesčas. To znamená, že ti lidé jsou pak extrémně přetížení. Mnozí přesčasy už ani nechtějí sloužit, byť je mají proplacené. Ti lidé ale také chtějí mít osobní život a volný čas, takže to celé způsobuje uvnitř věznic jakousi nervozitu.
Dokážete říci, jak dlouho je ta personální situace takto kritická?
Dejme tomu takový třetí, čtvrtý rok, nestalo se to přes noc. Velmi nám s neobsazeností zamával rok 2022, kdy se třikrát valorizovaly důchody, což mimo jiné způsobilo to, že došlo i k valorizaci výsluhových příspěvků. Byl to trend, se kterým se potýkala i policie, kdy se všem, kteří v tom roce odešli, valorizovala výsluha polovinou valorizace důchodů, tedy asi deseti procenty. Takže ten rok nám odešlo o 300 příslušníků víc, než jsme byli schopni nabrat.
Takže od té doby se vám nedaří ten deficit dohnat…
Ano a je to způsobeno zejména stavem na trhu práce. U Vězeňské služby jsem od roku 2001 a vzpomínám si na finanční krizi mezi lety 2008 až 2010, kdy se u nás dveře netrhly, protože lidé hledali jistotu. Naše personální oddělení byla plná a mohli jsme si vybírat, koho přijmeme. Dnes je to něco úplně jiného.
Jak se s tím dá pracovat? Pomohlo by snížit kritéria ve výběrovém řízení?
My jsme v předchozích letech přizpůsobili požadavky na fyzické testy, zrychlili jsme například psychotesty, protože tam jsme viděli jakousi rezervu, když náborové řízení trvalo delší dobu, tak uchazeč ztratil zájem. A pracujeme i s náborovým příspěvkem, jehož maximální výše dosahuje 150 tisíc korun, máme stabilizační příplatky…
Takže nástrojů je celá řada. Na druhou stranu je mají k dispozici i jiné ozbrojené nebo bezpečnostní sbory a mnohdy si mezi sebou pak zájemce přetahujeme.
Hasiči jsou pro uchazeče vyšší meta
Na čem dnes během přijímacího řízení pohoří největší počet uchazečů?
Myslím, že celkově jich neprojde zhruba 60 až 70 procent. Nejvíce asi na psychotestech, ale kupodivu odpadá hodně lidí i na těch fyzických. Ta kritéria nejsou nikterak přísná, ale ti příslušníci přece jenom musí být fyzicky zdatní. Ti uchazeči navíc přesně vědí, co mají natrénovat, co se po nich bude chtít, a i tak to bývá velký problém.
Když se na to podíváme dlouhodobější perspektivou, čím se dá podle vás ten poměr zase narovnat?
Úplným základem je zatraktivnit platové poměry. Kdysi dávno se nástup k ozbrojenému sboru rovnal okamžitému finančnímu polepšení. To už ale teď není a to si myslím, že je jádro problému. Proti nám stojí trh práce venku, kde je to o přeplácení, o bonusech a tak dále. Tomu moc nejsme schopni konkurovat.
A sehrává tam podle vás roli i faktor určité společenské prestiže toho povolání?
Myslím si, že určitě sehrával, to je něco, na čem trpělivě pracujeme poslední léta, abychom tu prestiž nějakým způsobem pozdvihli, snažíme se medializovat pozitivně. Nicméně samozřejmě když to srovnáte například s hasiči nebo policií, přece jen v očích veřejnosti jsou na tom lépe.
Podle Nejvyššího státního zastupitelství stojí za aktuální kritickou situací ve vězeňství i délka a počet ukládaných trestů, řada věznic je přeplněná. Proto mě zajímá, zdali vy osobně vidíte řešení v připravované novele trestního zákoníku, která si klade jako jeden z cílů právě zredukovat počet odsouzených?
Určitě, voláme po tom dlouhá léta, protože si myslíme, že někteří vězni skutečně do vězení nepatří. A pakliže to bude mít za důsledek to, že klesne počet vězňů, a současně neklesne počet zaměstnanců, aby se pak dalo lépe pracovat právě s těmi, co ve věznicích zbydou, tak je to samozřejmě chvályhodná aktivita.
A nemáte obavy z toho, že se novela nestihne schválit do konce volebního období?
K tomu se nemohu příliš vyjádřit. Obavy nemám, my umíme být trpěliví. Jinak je to samozřejmě věcí politických jednání. Ve chvíli, kdy se takové úpravy přijmou, se to u nás obvykle projeví až s odstupem času, ale i to je dobré.
V posledních dvou letech nám počet vězňů stoupl o více než 400 a letos je to od začátku roku už dalších 260 odsouzených, což dohromady odpovídá jedné středně velké věznici, která je tu „navíc“. Další lidé, o které se musíme postarat, musíme je nakrmit, ošatit, což jsou samozřejmě další obrovské výdaje.
Ministerstvo spravedlnosti ve zmíněném materiálu uvádělo, že současné zdroje Vězeňské služby vystačí na nákup potravin pro odsouzené do letošního června. Jak k tomu mohlo dojít?
Ano, u položky potraviny je teď deficit největší. Pro vaši představu základní denní stravní norma na jednoho vězně je v základu 76 korun, a jenom tohle, když někomu řeknete, tak se velmi diví, že jsou naši lidé za takovou částku vůbec schopni uvařit snídani, oběd a večeři, přitom se jim to daří a daří se jim to velmi kvalitně.
Nicméně přestat krmit vězně nelze, takže teď budeme muset vzít peníze z jiných položek. Čili neznamená to, že se problém vyřeší, ale že se ten deficit začne objevovat jinde, zejména v energiích, což pocítíme až s postupujícími měsíci ke konci roku. Když se podíváte na náš rozpočet v oblasti ostatních věcných výdajů, tak je to oproti loňskému roku o 500 milionů méně, což se zkrátka musí někde projevit.
Jak aktuálně postupují jednání s Ministerstvem spravedlnosti o tom, kdy by mohlo dojít k navýšení financí pro Vězeňskou službu?
S naším ministerstvem jsme ve spojení prakticky denně. Aktuálně je to o vyjednávání s Ministerstvem financí, které intenzivně probíhá. Kdy budeme znát výsledek, nechci v tuto chvíli odhadovat.
