Balet není fér, říká učitelka tance. Za všechno ale nemohou baletní školy

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každoročně musí se svými kolegyněmi z baletní přípravky Národního divadla vybrat ze zástupu zájemců děti, které dostanou šanci věnovat se tanci na špičkové úrovni a poznat divadelní svět i za jeho kulisami. Pavla Zusková, sama bývalá baletka v Národním divadle, učí i dospívající na soukromé taneční konzervatoři Taneční centrum Praha.

Jak Seznam Zprávy popsaly, v Česku, ale i v zahraničí - naposledy ve Velké Británii - se rozproudila diskuze o tom, že atmosféra na školách, které vychovávají taneční profesionály, bývá toxická. A nezřídka vede u studentů například kvůli tzv. bodyshamingu (urážlivým poznámkám o postavě, pozn. red.) k psychickým potížím či poruchám příjmů potravy. Zkrátka neodpovídá dnešním představám o tom, jak vychovávat děti a mladé lidi.

Sama Zusková v rozhovoru říká, že poměry na pražské taneční konzervatoři v čase, kdy tam studovala, byly místy „na hraně“.

Jak se vlastně dnes učí balet?

Základ, který tvoří taneční technika, je stejný, jako když jsem byla já malá. Přístup je ale jiný - osobní a citlivější. Snažíme se k dětem chovat individuálně. Všímat si například toho, kdo od vás potřebuje jakou energii, jak koho motivovat, kdy a jak opravovat či narovnávat.

Jak se v tak křehké a zároveň strašně tvrdé disciplíně, jako je balet, hledá míra kritiky?

Pro mě je zásadní důvěra. Když vytvoříte prostředí, kdy vám studenti věří a vy můžete věřit jim a jdete příkladem, tak můžete i do určité míry kritizovat. Důležité je, aby ze sebe děti či studenti měli dobrý pocit. Dnes se vede debata o tom, zda vůbec děti kritizovat a kde jsou toho mantinely. Někdy se k takovým mantinelům dostanete, zjistíte, že už jste na hraně, pak zase musíte najít moment, kdy je pochválíte. Nad tím neustále přemýšlíte.

To zní logicky a jako správný postup. To dřív nebylo v baletu běžné?

Přístup se mění. Samozřejmě se pořád musíte vejít do technického levelu, který po dětech chcete. A ten naopak stoupá. Doba jde stále dopředu, zrychluje se. A stejně jako se po sportovcích chtějí vyšší skoky, rychlejší běh, podobné je to u tanečníků. Můžete to přístupem zjemňovat a chovat se kamarádsky, ale jen do určité míry. A tu míru musíte odhadnout. Na to podle mě není škola ani mustr.

Pořád se chce baletu věnovat tolik holčiček?

Ano, je to takový fenomén, dětský sen - a nejen holčiček, ale i jejich maminek.

Podívejte se na tréninky baletní přípravky:

Balet není pro každého. Jaké to je - bořit tyto sny holčiček či maminek, když vidíte, že prostě nemají talent?

Říkáme to opatrně. Je to samozřejmě nepříjemné. Dřív se prostě řeklo: Ta ano, ta ne a hotovo. Dnes se to snažíme racionalizovat. Uděláme si tabulku, kde bodujeme kyčle, nakolik jsou děti ohebné, délka achilovek, měkkost zad, hudební sluch a další předpoklady. Ty jsou prostě na prvním místě, bez nich se baletu na profesionální úrovni věnovat nedá.

Většina rodičů to pochopí. Nebo se zeptají, co mají u svého dítěte rozvíjet. My třeba řekneme: Vaše dcera slyší hudbu, ale kyčle bude mít vždycky zavřené, trpěla by tu. Zkuste taneční kroužek, kde jde čistě o zábavu a neřeší se i technika. Teď bude jeden den plakat, ale nepropláče další tři roky, než by sama pochopila to, co my vidíme už teď. To je potřeba rodičům šetrně vysvětlit.

Pak je tu citlivé téma postav baletek. Žádoucí je extrémně štíhlá postava, k níž vede omezování se v jídle. Je to fér?

Balet není fér. To je potřeba vědět, když do toho někdo jde. Je to stejné jako u sportovců. Proto je dobré slušnou a citlivou formou nalít studentům či rodičům čistého vína, když to vidíte.

Ale jak se taková informace má sdělovat v časech, kdy společnost jednoznačně odmítá bodyshaming a klade důraz na psychické zdraví? Ve Velké Británii čelí nejslavnější taneční školy kritice, že podporují u svých studentů poruchy příjmů potravy.

Nejvíc záleží na osobním přístupu. Někomu mohu říct nepříjemnou informaci a jeho to nakopne. Někomu ale ne a u takových případů raději komunikujeme s rodiči. Důležité je i to,  v jakém zázemí doma vyrůstají. Je to složitý organismus. Občas se stává, že si hlavně rodiče plní své nesplněné sny na dětech, a přitom jsou to především oni, kdo mají říci dětem, že pro ně jsou hvězdy bez ohledu na to, zda se jim podaří prosadit v profesionálním tanci. Ne za všechno mohou taneční školy.

Jak vzpomínáte na vaše taneční dospívání a poměry na pražské taneční konzervatoři?

Na konzervatoři jsem v některých případech cítila, že to bylo na hraně. My jsme měli výborného pedagoga na klasický tanec. Věděly jsme ale samozřejmě, že si máme hlídat figuru. Ale upřímně, nepřeháněly jsme to. V 16 letech jsem také měla drobné problémy s figurou. Mně to nesnižovalo známku. Jiným ale ano. Je to estetické umění, takže to patří k věci. A samozřejmě, když jste těžší, hůř se vám cvičí.

Jaká byla forma, kdy vás upozorňovali pedagogové na „problémy s figurou”?

Pro mě to bylo přijatelné. Patřila jsem ve svém ročníku k těm pilným, byla jsem považovaná za „tu šikovnou“, tak mě na to upozorňovali mírně: Dej si bacha, není to hrozné, ale mohla bys… Holkám, které patřily k průměru, se to říkalo tvrději. Ty také občas seděly místo cvičení, protože se pedagog věnoval jen těm šikovnějším.

To mi zní jako poměrně vyostřená atmosféra se silnou libovůlí pedagogů.

U nás v ročníku to například bylo tak, že jsme měli velký talent, pozdější primabalerinu, na který se soustředila největší pozornost pedagoga. Já jsem pro to, aby se pedagog věnoval všem žákům více méně podobně. Nemůžete nechat půl hodiny sedět velkou část třídy a věnovat se jen někomu vybranému. Já v této konstelaci měla pocit, že mám na víc, a tajně jsem ve svém volném čase začala navštěvovat soukromé baletní hodiny, což je zakázané. Někdo to na mě práskl a měla jsem z toho problémy. To je ale jen moje osobní zkušenost, která se nemusela dít moc často.

Ještě tančíte?

Ne, nechala jsem toho ve 29 letech - tedy po 11 letech v ND. Je fakt, že ač jsem byla jevištní typ a dostala jsem se později jak ke klasickým, tak i moderním a charakterním rolím, nebyla jsem fyzicky stoprocentně disponovaná, což se projevilo i tím, že sotva jsem vylezla z konzervatoře, prodělala jsem poměrně vážné zranění kolene. S tím jsem začínala svou kariéru. Ale dokázala jsem se po sedmi měsících vrátit a po pěti letech jsem dostala demi-sólovou smlouvu.

Později se mi situace ještě zkomplikovala tím, že jsem začala chodit se svým šéfem, kterého jsem si posléze vzala za manžela (bývalého uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusku, pozn. red.). To bylo z mnoha pohledů náročné. Vždycky jsem také věděla, že chci mít i soukromý život, přála jsem si mít dvě děti, což není u baletek tak obvyklé. Chtěla jsem docílit jistého balancu mezi kariérou a osobním a rodinným životem. Splnilo se mi to. Když jsem porodila první dítě, zjistila jsem, že mi baletní sál až tak nechybí a že mateřství je dobrým překlenutím k nové cestě. K synovi Danielovi se mi po pár letech narodila dcera Anička.

Pak jste začala učit?

Začínala jsem s tím tak trochu na koleni. Blízko svého bydliště jsem si založila studio, manžel mi s tím finančně pomohl, a tam jsem začala učit - balet pro děti, které přišly ze sídliště, nebo pilates a další kroužky, které tehdy letěly. Měli jsme tam dětský koutek, kde jsem mohla mít syna Daniela s sebou.

A jak jste se dostala k učení v přípravce Národního divadla?

Ve svém studiu jsem měla jednu holčičku, která se chtěla hlásit na konzervatoř. Volala jsem tehdy Janě Jodasové (vedoucí baletní přípravky Národního divadla, pozn. red.), jestli jí mohu talentovanou holčičku ukázat, že bych ráda znala její názor. Tak jsme se spojily a párkrát spolu mluvily a pochopily, že nám oběma jde hlavně o děti. Když jsem jí vyprávěla, že šiju dětem špičky zadarmo, tak prohlásila: Ty jsi praštěná, ty půjdeš k nám. Takhle jsem kolem třicítky odplula k učení. Dnes učím ještě v Tanečním centru Praha, takže některé žáky, které znám z přípravky, později potkávám i na téhle konzervatoři jako své studenty.

Jak vidíte budoucnost baletu? Přežije Labutí jezero 21. století?

Určitě nás přežije. Je to základ kultury. To ale samozřejmě neznamená, že se to nemá někam dál vyvíjet. Můj manžel tvrdí, a mně se to také líbí, že je fajn, když se styly prolínají a nejsou hranice. Myslím, že je dobré studovat nejdříve různé taneční styly zvlášť a v choreografiích to naopak porušovat a propojovat.

Takže balet podle vás přežije, když se spojí s moderním tancem?

Nová pojetí původních baletů jsou dnes standard a nové verze budou jistě přibývat. Ale původní balety mají také své diváky a budou se držet na repertoáru kamenných divadel určitě i nadále. Co stárne více než daná choreografie, je bohužel průvodní pantomima, která k tomu patří a propojuje jednotlivá dějství. Ta je z dnešního pohledu trochu komická, ta by možná potřebovala refreshnout.